Princezno?
Čím jsem si to zasloužil?
Jediná věc, po které jsem toužil, bylo být s tebou.
Tak proč, když už jsem tě měl skoro nadosah, proč mi to vzali?
„Musíš s tím přestat. Ubližuješ si."
„Já...já nemůžu. Nejde to."
„Proč s tím Caleb nebo někdo z tvých přátel už dávno něco neudělal?"
„Protože pro ně to nic neznamená. Myslí si, že přeháním a zbytečně všechno hrotím."
„Zbavuješ se tak bolesti?"
„Zbavuju.... snažím se o to, ale...nepomáhá to. Dříve ano. Jenomže pak jsem se ztratila, zamotala se do všech těch lží...a..."
„Pojď sem."
Držet tě v náručí a hladit tě ve vlasech. Vzali mi ty chvíle a teď se mi po nich stýská.
„Je se mnou něco špatně?"
„Ne. Jak by mohlo? S mou růží, že je něco špatně? To tím pádem musí být špatně i celý svět."
Procházeli jsme se po parku a podzimní vítr nám foukal do zad, zatímco jsi mi dovolila, abych tě směl obejmout. Říkala si, že jsme jako dva cizinci, ale v ten den jsme si cizí rozhodně nebyli.
„Kdy jsi se....no...do mě, však víš..."
„Zamiloval?"
„Jo"
„Když mi Caleb ukázal tvou fotku. Líbila ses mi na ní a pak... viděl jsem tě v kavárně."
„To na mě chceš čekat, i když tě nejspíš nikdy milovat tak jako ty mě, nebudu?"
„Jednou...jednou to pochopíš, princezno."