Zdál se být dost zmatený a nebyl moc komunikativní. Macecha měla obavy, tak ho dotáhla za chabých argumentů do auta a odvezla do nemocnice. Ani jsem si nestihl uvědomit, co se kolem děje a zůstal jsem u něj v bytě postávat sám.
Nebyl jsem si jistý, co udělat. Chvíli jsem nejistě přešlapoval na místě, ale pak jsem se rozhodl udělat trochu pořádek, protože na stole stále stály talířky s kousky dortu a káva. Ještě jsem nakrmil Shiro a pak jsem jel do nemocnice, abych zjistil, co a jak. Hádal jsem, že vzhledem k tomu, že se ještě nevrátili, to asi nebude jen o dvou stezích na tu ranku. Zavolat, abych zjistil něco víc, jsem nemohl, protože Akaiův mobil zůstal ležet na stole.
U recepce v nemocnici jsem se na Akaie zeptal. Celou věčnost hledala ta žena v databázi, než se jí konečně zadařilo.
„Měl by být na pokoji 208," oznámila mi a ještě mi milostivě sdělila, na kterém je to patře.
Byl jsem trochu nervózní, co si s tou hlavou udělal, že si ho tam nechali. V klidu jsem ale došel k němu na pokoj. Zaklepal jsem a vešel.
Uvnitř byla macecha a zrovna s ním něco řešila. Vyrušil jsem ji. Ne, že by mi to dralo srdce.
Akai měl hlavu ošetřenou. Sotva jsem vešel dovnitř, sjel ke mně nicneříkajícím pohledem.
„Proč tě tady nechali?" zeptal jsem se a došel k jeho lůžku.
„Lehký otřes mozku, nechají si ho tu na pozorování," odvětila macecha, než stačil Akai vůbec otevřít pusu.
„To ještě není tak hrozná věc..." zhodnotil jsem situaci. Akai si odfrkl a macecha se bez komentáře zvedla.
„Musím být ještě dneska zpátky, takže budu muset jet. Zavoláš mi, jakmile budeš moct, jo?" otočila se k Akaiovi. Ten jen slabě pokývl a s povzdechem zavřel oči.
Sledoval jsem ji, jak odešla a pak koukl zpátky na Akaie.
„Jak se cítíš?" zeptal jsem se a opřel se o kraj postele. Akai na mě pohlédl váhavě a znovu si povzdechl.
„Návštěvní hodiny by měly za chvíli končit, ne? Když přijdeš zítra, tak si promluvíme..." hlesl.
„D-dobře, tak zítra..." řekl jsem nejistě a vyšel z pokoje. Asi nebyla vhodná doba s ním diskutovat o tom, že návštěvní hodiny končí asi až za hodinu a půl. Navíc jsem měl pocit, že mi řekne víc, než jen jak ho bolí hlava.
Vyrazil jsem za ním hned po práci. Cestou jsem se ještě stavil k němu, dal Shiro něco do misek a vzal mu mobil, aby mohl pak zavolat matce, jak to po něm chtěla.
Byl jsem rád, že už se nemusím zdržovat u recepce a svižně došel k jeho pokoji. Zhluboka jsem se nadechl a otevřel.
Akai seděl na posteli a znuděně koukal z okna. Skoro ihned mě ale zaregistroval a pousmál se.
„Už jsem se začal bát, že jsi na mě zapomněl," řekl. Ulevilo se mi, že už se zase chová normálně.
Neodpověděl jsem a hodil mu na deku mobil.
„Abys mohl zavolat mámě," vysvětlil jsem a sedl na kraj postele. Akai na mobil skepticky pohlédl.
„To nebylo nutný..." opáčil nepříliš nadšeně.
„Kdy tě pustí?" zeptal jsem se.
„No, prý by mohli už dneska večer, ale spíš až zítra ráno, prý pro jistotu."
„To už přežiješ..." odfrkl jsem si a taky koukl z okna. Ta atmosféra nebyla úplně nejlepší, „Neříkal jsi včera, že si promluvíme?" Vrátil jsem se k němu po chvíli pohledem.
Akai mě delší chvíli mlčky sledoval a nespokojeně si povzdechl. Přikývl.
„Ale nejdřív chci polibek. A pořádný," usmál se samolibě.
„Nechceš si to nechat, až budeš odsud venku?" namítl jsem, ale uhrančivě mě sledoval, tak jsem rezignoval a sklonil se nad něj. Dal mi ruku na zátylek a přitáhl si mě do naléhavého polibku, který měl ale podivně trpkou chuť. Přišlo mi, jako by si tím chtěl něco kompenzovat či se tím uklidnit. Moc se mi to nelíbilo.
Odtáhl jsem se od něj s tázavým pohledem. Akai se usmál, ale nebyl to moc veselý úsměv.
„Do zásoby, po dnešku už by se to nemuselo opakovat..." objasnil mi to. Ne, že bych to pochopil. Dál jsem na něj nechápavě hleděl.
„Pro začátek," ozval se po chvíli, „Mori není můj biologický otec. Tvůj táta je mámin třetí manžel, první, můj otec, byl policista a zastřelili ho v práci. Alespoň tohle mi máma vštěpila, já si ho nepamatuju... Mori mě vychovával od mých dvou let."
„Přišlo mi, že si nejste podobní..." hlesl jsem, „Proč ho tak nenávidíš?" Nemohl jsem se nezeptat.
„K tomu se dostaneme... Nejdřív mi pověz, co ti řekl Shiro o mně," nadnesl.
„Proč teď...?"
„Jen jsem si po té ráně do hlavy řekl, že jsem docela sobec ti neříct, co se vlastně stalo... Chci vědět, na čem jsme." To mě překvapilo. Ale mile. Na tohle jsem čekal věčnost. Bez prodlevy jsem mu shrnul, co mi řekl Shiro. Nejsem si jistý, jestli jsem si vybavil vše, ale většinu určitě.
Akai mě celou dobu mlčky poslouchal a chvílemi se mírně ušklíbl.
„Jo, hezký příběh," poznamenal, když jsem skončil.
„Jak moc pravdivý?"
„Není úplně nepravdivý, jen hodně překroucený s přeházenými fakty."
„Je mi jasné, jak to myslíš," poznamenal jsem sarkasticky. Akai po mně loupl káravým pohledem.
„Kde začít?" povzdechl si a zamyšleně pohlédl z okna.
„Shiro začal od tvého vztahu s jeho sestrou..." navrhl jsem. Akai zavrtěl hlavou.
„Tak to nebylo. Prvně jsem byl s ním, ne s jeho sestrou..." zamumlal, „Se Shirem jsem se seznámil, když jsem nastoupil do fotbalového týmu na své první střední. Byli jsme sice každý z jiné školy, ale často jsme proti sobě hráli a se Shirem jsme si rozuměli a začali jsme se setkávat i mimo zápasy. Lze říct, že jsme chvíli byli i dobrými přáteli.
Nejsem si jistý, jak jsme se dostali tehdy přesně do vztahu, snad jsme oba vnímali zájem toho druhého a vyvinulo se to tak nějak samo. Oba jsme byli ještě prakticky fakani, co neměli jedinou zkušenost ze vztahu, takže na rozdíl od mých počátků s tebou, to se Shirem bylo... lze říci pozvolné. Tři měsíce jsme vydrželi jen na polibcích a decentních dotecích, než se to konečně zlomilo a vyspali jsme se spolu..."
Na to, jak moc jsem toužil si to vyslechnout, mi to teď moc velkou radost nedělalo. Spíš mi to šlo proti srsti.
Akai po mně loupl pohledem a pokračoval: „Neříká se mi to dobře, ale byl jsem do Shira zamilovaný jak poblázněná školačka," odfrkl si, „Pořád jsem na něj myslel. Našim to neuniklo, ale mysleli si, že mám nějakou přítelkyni a pořád do mě tlačili, abych je představil. Bylo to k nesnesení, tak jsem většinu volného času trávil u něj doma, kde jsem se taky potkal s jeho sestrou, která po mně nehorázně jela. Shira to neskutečně deptalo a já ho tím rád provokoval... Ale nebyl jsem mu nevěrný... Alespoň zatím ne.
Půl roku jsme měli vášnivý a pevný vztah. Přál jsem si, aby to trvalo déle. Ještě teď někdy na to myslím, co by bylo, kdyby... Kdyby do toho nevstoupil Mori," vylíčil trpce a na chvíli se odmlčel.
Mlčky jsem ho sledoval s rozporuplnými pocity. Bál jsem se toho, co uslyším. Už tahle slova se mi nepříjemně zarývala do mysli.
„Docela Shira lituju. Měl tehdy narozeniny. Pozval jsem ho k nám, rodiče se měli vracet až pozdě večer, tak jsem si s ním chtěl užit odpoledne, ale..." zhluboka se nadechl, „Zrovna jsme byli v nejlepším, když se vrátil otec. Přišel z práce dřív. Nikdy nepřišel dřív, ale zrovna v ten den musel," zavrtěl hlavou, „Přichytil nás při tom. Asi si dokážeš představit, jak byl zhnusený z toho, že jeho syn, kterého vychoval, i když nebyl jeho vlastní, je gay."
Akai zatnul ruce v pěst a stáhl obočí k sobě. Pohled zabodl do deky, zdálo se, že se musí vypořádat se vzpomínkami a rozmyslet si, co říct dál.
Já ho jen dál sledoval. Snažil jsem se zachovat klidnou tvář, přestože jsem z toho byl sám dost rozdrážděný. Neklidně jsem v prstech žmoulal cíp deky a potlačoval nutkání hryzat si ret. Bál jsem se. Ne toho, co mi měl říct dál o jeho minulosti. Věděl jsem moc dobře, že v tomhle vyprávění se dostane i na náš vztah. Vzpomněl jsem si, co mi řekl po polibku. Buď mi dá kopačky přímo nebo mi řekne něco, kvůli čemu mu je dám já.
Am I evil or am I evil?