Do not kill me, please. Já sama mlátila hlavou do zdi nad touto kapitolou víc než dost, ehm ^^"
Ráno jsem se vzbudil hezky zamotaný v peřině a zase jednou nalepený na Akaie, který měl půlnoc. Ze včerejška mi po sexu utkvěla v paměti jen koupel a jak jsem se s Akaiem zase jednou shádal o peřinu. Nakonec jsem o ni byl zcela připraven. Smiloval se nade mnou, až když jsem usínal schoulený, abych šetřil teplo.
Zamyslel jsem se, jak se nejlépe vyprostit a nevzbudit ho u toho. Opatrně jsem se odsunul a začal se vymotávat z deky. Už jsem byl skoro na svobodě, když jsem pohlédl na Akaie, který mě rozespale sledoval.
„Dobré ráno..." řekl jsem po krátké výměně pohledů. Akai si povzdechl a odhrnul deku. Oba jsme se zvedli. Akai zamířil do koupelny a já postavil na kafe, abych se probral. V klidu jsme posnídali a pak jsem se vypařil. Stavil jsem se domů, kam už byl povolený vstup, převlékl se do něčeho jiného, chvíli pobyl na laptopu a pak razil zase do práce, celý natěšený na nejbližší volno.
Byl jsem docela rád, že jsem se minul se Shirem a vypadl jsem dřív, než stihl nastoupit. Vzhledem k tomu, že jsem nikam nechvátal, jsem si dal zastávku do kadeřnictví. A i když jsem si tam mezi těmi všemi ženskými připadal blbě, přežil jsem to a měl jsem zpátky své milované černé vlasy.
Nadmíru spokojeně jsem zamířil domů, kde jsem se nadšeně přivítal se svým gaučem a udělal si revizi přeživších potravin. Můj duševní klid ale neměl dlouhého trvání. Mohl jsem být doma tak půl hodiny, když mi začal vyzvánět telefon. Už jen to, že volal Akai bylo podezřelé. Nuž což, zvednul jsem to.
„No?" houkl jsem.
„Můžeš sem přijít? Nejlépe ihned?" Zněl divně. Zněl dokonce děsivě.
„J-jo, stalo se něco?" odvětil jsem váhavě, ale zůstalo to bez odpovědi, protože zavěsil. Měl jsem hodně špatný pocit, ale i tak jsem se zvedl a došoural se až k němu. Zazvonil jsem a čekal, až dojde otevřít. Neměl jsem moc chuť se tam vetřít, když jsem nevěděl, co mě čeká.
Nemusel jsem čekat dlouho. Akai otevřel a probodl mě jedním ze svých nejchladnějších pohledů.
„C-co se stalo?" vysoukal jsem ze sebe neklidně.
„Pojď dál." Opět mě nechal bez odpovědi, což posílilo mé podezření a nejistotu ještě víc. Raději jsem ale poslechl a došel za ním do obýváku. Na stole měl položený laptop a vyčkávavě na mě hleděl. Pokynul mi, ať jdu za ním. Vyhověl jsem mu a pomalu se usadil vedle. Vzhlédl jsem k němu tázavě.
„Dostalo se mi do ruku něco, co by sis měl pečlivě vrýt do paměti a ušetřit si podobné věci v budoucnu."
„Řekneš mi už, o co jde?" opáčil jsem trochu nevrle. Akai ze mě spustil ledový pohled a pár okamžiků se věnoval laptopu. Dal na celou obrazovku nějaké video. Jestli jsem předtím měl strach, teď se to mnohokrát znásobilo. Neklidně jsem těkal pohledem mezi obrazovkou a Akaiem, ze kterého vyzařoval ledový klid v tom nejděsivějším podání.
Konečně mě přestal napínat a video pustil. Záběr na kameře byl v podivném úhlu, alespoň z počátku. Jen pár sekund po podivném začátku videa se v záběru objevila ruka a ať už to bylo točeno na cokoliv, kamera se dostala do roviny se zemí.
Netrvalo dlouho, než jsem poznal Shirovu ložnici. Polil mě studený pot. Na posteli ležela rozvalená osoba, ve které jsem bezpečně poznal sebe. Musela to být ještě ta noc, kdy jsem se opil. Začal jsem se zvedat.
„Myslím, že to oželím," prohlásil jsem rozechvěle v touze co nejrychleji pláchnout. Akai byl ale nemilosrdný. Sevřel mi předloktí a stáhl mě zpátky dolů.
„Jen se pokochej, bratříčku," pousmál se temně a bez špetky kladné emoce.
„Kde... Kde jsi to vzal? A proč Shiro..." vysoukal jsem ze sebe. Na videu se ještě nic zlého nedělo, ale měl jsem hodně špatné tušení, že bude.
„Jak říkám, kochej se." Sevřel mi ruku ještě pevněji, abych se nepokusil pláchnout. Nasucho jsem polkl a stočil zrak zpět k monitoru. Shiro se mě ani nesnažil probrat ze spánku. Také jsem si všiml, že jsem měl svázané ruce, což musel být zdroj zranění, co jsem na sobě ráno našel.
Pohledem jsem sjel k Akaiovi. Tak moc jsem nechtěl zjistit, co je na nahrávce dál.
„Nech toho..." hlesl jsem. Akai se neobtěžoval mi ani věnovat pohled.
„Každý by si měl nést následky, ne?"
„Už jsem si jich odnesl dost, pusť mě." zatím jsem prosil slušně. Zatím. S Akaiem to ale ani nehnulo. Znovu jsem tedy pohlédl na monitor a zatnul ruce v pěst. Komu by se něco takového zamlouvalo? Být nucen sledovat sám sebe při nedobrovolném sexu?
Při krátkém rozhovoru s Akaiem jsem přišel jen o počátek přípravy, ale i to stačilo. Pohled na mou tvář, která se stáhla v mírně bolestivou grimasu, přestože jsem byl stále mimo, mnou prohnala vlnu odporu.
Nevím, co jsem v tu chvíli cítil vůči Shirovi. Nemohu říci, že by to byla nenávist či zášť, ale spíš zklamání. A taky jsem začínal být vzteklý. Bylo mi jasné, že tohle bude všechno, jen ne příjemné posezení, jestli mě bude nutit dál se dívat.
Zdálo se, že Shiro není v posteli pranic šetrný, ať už podle mé bolestně stažené tváře, či těch příležitostných zvucích, co mi vychýzely z hrdla. Naskočila mi z toho husina. A to ještě stále nebylo v nejhorším.
Slabě jsem sykl a natáhnul se k laptopu, abych to zastavil, ale Akai mě nehodlal nechat. Sevřel mi i druhou ruku.
„Na to zapomeň," řekl nekompromisně. Pohlédl jsem mu vzdorovitě do očí a v tu chvíli se z počítače ozvalo první zasténání, které bylo nepochybně moje. V tu chvíli mi začalo být nějaké rozumné vyjednávání s Akaiem někde a i když jsem neměl dostatek síly, abych ho přepral, dokázal jsem myslet jen na to, že se musím vyprostit a pláchnout.
„Pusť mě, do hajzlu!" křikl jsem po něm a snažil se mu vytrhnout. Zase jednou jsem ho začal obšťastňovat všemi možnými nadávkami, snad abych přehlušil zvuky z počítače.
Akai se obstojně bránil všem mým útokům a i když jsem dělal vše pro to, abych se dostal od něj co nejdál, skončil jsem usazený mezi jeho nohama, s jednou rukou zkroucenou za zády a pevně sevřenou pusou, abych nemohl dál vyvádět. Volnou rukou jsem si snažil osvobodit ústa, ale byl vytočený asi stejně jako já a adrenalin si mohl stoupat jak se mu zachtělo. Bylo mi mizerně. Ta bezmoc se mi nelíbila. A když se k tomu přidal zvuk z nahrávky, měl jsem nervy solidně v prdeli. Má snaha se osvobodit ale pomalu ochabovala, stejně jsem si nepomohl, jen jsem nám oběma zajistil pár modřin. Dostal jsem se do stavu, kdy mi to bylo jedno. Jen to přečkat a pak si jít po svých.
Spustil jsem ruku, kterou jsem se snažil osvobodit a jen semkl víčka, abych to nemusel vidět, když už nic jiného. Jen ať už je konec...
Akai zaznamenal mou kapitulaci a po chvíli mě váhavě pustil. Zůstal jsem odevzdaně sedět a snažil se nahrávku moc nevnímat. Silou vůle jsem potlačoval nutkání si zacpat uši.
Nastalo ticho. Váhavě jsem otevřel oči. Zdálo se, že se Akai konečně smiloval, video bylo zastaveno.
Nebyl jsem si jistý, co udělat. Měl jsem chuť odtamtud vypadnout co možná nejrychleji, ale nechtěl jsem ho donutit k pokračování.
Pocítil jsem, jak mi chytl spodní čelist. Zaklonil mi hlavu a pohlédl na mě. Já jsem ale stočil pohled stranou. Vážně jsem neměl chuť se kochat jeho ksichtem po tomhle představení.
„Taigo..." zamumlal. Nezněl už tak ledově, spíš nejistě? Nevím. A ani mě to nijak moc nezajímalo.
„Pusť mě," hlesl jsem stroze. Moc se mu nechtělo. Ale já jsem vážně neměl chuť se s ním dohadovat, byl jsem vyčerpaný. A kdybych se začal hádat, už vůbec by mě nepustil. Zarputile jsem tedy dál koukal stranou.
Naneštěstí to očividně nestačilo. Sice mi pustil čelist, ale přišlo mi, že sám teď neví, jak se zachovat a snad pro jistotu mi dal ruku kolem hrudi, abych nevzal roha.
„Ukázals mi, cos chtěl," sykl jsem, „Teď mi dej pokoj."
Akai mlčel, jen mě sledoval. Pak si táhle povzdechl a ruku stáhl.
„Jo," ušklíbl se. Vyskočil jsem na nohy a bez jediného pohledu zpátky jsem vypálil z jeho bytu ven. Ulevilo se mi, když za mnou klaply dveře mého bytu. Sesunul jsem se po nich do sedu a zhluboka se nadechl. Jako by ta potupa nestačila, cítil jsem, jak mě pálí slzy v očích. Nehodlal jsem je ale pustit ven, tak jsem jen zatnul zuby a počkal, až to přejde.
Pár minut jsem tam proseděl, než jsem se konečně zvedl. Zamířil jsem rovnou do koupelny a dal si horkou sprchu. Při tom jsem si prohlédl svá pohmožděná předloktí. A to se mi zrovna zahojilo to od Shira...
Myšlenka na Shira zapříčinila, že se mi vrátily myšlenky k tomu videu. Zachvěl jsem se odporem a objal si hrudník. Doufal jsem jen v to, že na to zapomenu. A taky v to, že se zvládnu udržet a dát Shirovi přes hubu až po směně.