Je středa a Louise čeká ten osudový den D, kterým se potvrdí jeho vstup do dospělosti a tím se myslí úspěšné dokončení maturitních zkoušek, anebo naopak selže. Od víkendu toho moc nenaspal, ať už to bylo z nervozity nebo ponocováním (tentokrát se místo zpětného sledování seriálů pilně učil), a proto má hlavu dnes ráno jako střep.
„Brý ránko ve spolek," pozdraví letmým ba i poněkud mdlým úsměvem svou babičku, již je zrovna obskakována paní pečovatelkou.
„Louisi, dnes je tvůj velký den! Jak se cítíš?" otáže se paní Jenkinsová s předstíraným zájmem, neboť oči neodlepí od plotny, kde babičce něco připravuje k snídani.
„Bejvalo mi i líp," postěžuje si chlapec. Uzme si z misky na stole jablko, naposledy se prohlédne v zrcadle a zhluboka se nadechne.
„Ahoj, hochu," zaskřehotá babička a natáhne k němu ruce jako malé dítě, co chce svou hračku.
Louis se nejistě podívá na paní Jenkinsovou, ale když s vybídnutím kývne, tak se neostýchá a babičku sevře v náručí.
„Ahoj, babičko. Chyběla jsi mi," zašeptá jí do vlasů a zavře oči, aby mohl nerušeně vdechovat tu familiární vůni pižmu.
Babička rozpačitě zamžiká, ale nic neodpoví.
„Tak já už budu muset. Držte mi palce obě dvě," pohladí ji po vlasech a zmizí ve dveřích.
Cestou do školy si opakoval nejrůznější věci, se kterými měl problémy, když tu mu zavibroval mobil v kapse: „Otoč se ;)"
Ta zpráva byla od Harryho. Louis neváhal a otočil se na špičce jako baletka. O pár metrů za ním stál Harry. Měl na sobě slušivý oblek a vlasy sčesané z obličeje dozadu. Zářivě se usmíval. Je tak atraktivní, že i kolemjdoucí studentky se po něm otáčí (teda ty, co nevědí, že je jinak orientovaný). Louis se k němu rozběhne a vrhne se mu do náruče, jako by se ti dva neviděli roky. Tohle přesně potřeboval – morální podporu.
„Co tu děláš?" zamumlá mu do prsou ten mladší.
„Copak nejsi rád, že mě vidíš?" zeptá se překvapeně Harry.
„Jasně, že jsem, ale nečekal jsem tě tu a není zrovna dobrý tu bejt, když nás tu všichni mají takhle na očích po tom všem," znejistí Louis.
„Mně už nic udělat nemůžou, a pokud vím, tak ty dneska stejně maturuješ. Potom už nad tebou nemají žádné pravomoci," konstatuje Harry přemoudřele.
„Dobře no," pousměje se Louis.
***
*Louis*
Harry si umínil, že na mě počká na chodbě a já mu to nemohl nikterak vymluvit. Počkal jsem tedy na Nialla s Liamem, kteří se zrovna vpotáceli do školní budovy. Přišli pozdě, ale stihli to jen tak tak. Členka komise už je naháněla do třídy, kde jim rozdala didaktický test.
Tak jo, Louisi, teď se musíš soustředit. Vyčisti si hlavu a nemysli na nic jinýho, než na ten papír, co leží na stole před tebou!
Louis přelítl očima otázky. Snad to nebude tak strašné, jak to vypadá. Srdce mu bušila až v krku a adrenalin v žilách se výrazně zvýšil. Musím se hlavně uklidnit. Napíšu to, jak nejlíp umím a nějak to dopadne.. (pozn. to si říkám i já ve skutečnosti před každým testem :D)
***
„Jakej z toho máte pocit, kluci?" zeptá se Niall po dvou hodinách na chodbě svých přátel.
„Všelijakej," pokrčím rameny a stejně tak i Liam, „uvidíme, co jsem tam vyplodil. Ostatně výsledky se dozvíme v pátek."
„Zvu tě na pozdní oběd," řekne Harry s úsměvem, jakmile jej spatřím.
Což mi připomene, že bych si měl vybrat nějaké peníze z banky. Už nemám v hotovosti ani vindru. Stavíme se proto cestou v bance. Vyskočím z auta a utíkám deštěm k bankomatu. Nemůžu uvěřit svým očím. Na účtu mám pouhých 30 liber. Kam se všechny peníze poděly?
Pak mi to došlo. Před týdnem jsem platil účty za elektřinu a velká částka taky padla na nové vybavení pro babičku do pokoje. Před měsícem jsem měl zaplatit složenku za nájem. Jak jsem na to mohl zapomenout?! Já jsem takový idiot.
Jsem švorc a to dočista. Kde teď mám shánět narychlo brigádu? Nemůžu s pravdou ven. Co by si o mně Harry asi tak pomyslel. Že jsem nešetrný a nezodpovědný hejsek, co nedokáže zajistit ani vlastní domácnost. Tak to ani náhodou. Místo toho si nasednu do auta a předstírám, že se nic nestalo.
„Můžeme jet?" ujistí se Harry nadšeně.
Přikývnu na souhlas. Harry zvolí pro místo na oběd mexickou restauraci. Takhle dobře jsem se nenadlábl ani nepamatuju. O maturitě nepadlo ani slůvko a jsem mu za to tak vděčný! Ví, jak moc jsem rád, že už to mám za sebou a opravdu není nutné mi to neustále předhazovat, děkuju pěkně. Večer jsme si spolu krásně užili. Nakonec mě odvezl domů a dokonce mi i galantně otevřel dveře od auta!
„Tak???" vyzvídá paní Jenkinsová hned, jak vejdu.
„Snad dobrý," odpovím stroze, pozdravím se s babičkou a přisednu si k ní. Vypadá dobře naladěná, a proto mě ani nenapadne ji zatěžovat mými problémy, jakože máme finanční potíže. To je můj boj a já to musím vyřešit, vždyť jsem hlava rodiny.
Celou noc jsem zíral do stropu a byl vděčný za to, že už zítra nemusím do školy, protože bych další den vypadal jako chodící mrtvola. Nic jsem však nevymyslel. Už před měsícem jsem měl zaplatit ten pitomej účet, ale z čeho to mám asi tak zacálovat? Kdybych něco prodal, tak si toho paní Jenkinsová všimne a bude mě vyslýchat. Zná náš dům jako svoje boty, to rozhodně nemůžu riskovat, a když si najdu brigádu, tak výplatu dostanu nejdřív za měsíc, což je zase pozdě. Zdá se to jako neřešitelné východisko...
Za celou noc jsem naspal asi dvě hodiny. Hlava mi přímo třeštila. Ihned jsem sáhnul po silné ranní kávě, která mě musí nakopnout, abych byl dnes schopný přemýšlet a fungovat jako normální člověk. Co dnes musím udělat? Především bychl měl skočit do sámošky, poněvadž v lednici už zbyly jen dva jogurty. Hodím na sebe mikinu a vylítnu ze dveří dřív, než se babička stačí probudit.
***
Když se vrátím domů s plnou igelitkou nezbytných zbytečností, všimnu si, že ze schránky vyčuhuje nějaký papírek. A je to tady. Růžový papírek nikdy nevěstí nic dobrého. Přejedu očima řádky. Je to upozornění k zaplacení do konce týdne, první výstraha. Achjo. Co si teď jen počnu? Kde ty peníze vzít...?
Ahoj, ahoj! Tak jak si myslíte, že Louis sežene ty peníze (a jestli vůbec) :P? Chtěla bych se vás zeptat, jestli něco nedělám špatně, protože se výrazně snížila úroveň přečtení a votes jakbysmet a dost mě to mrzí. :( Snad to není tím, že vás povídka přestala bavit...
Jinak ráda bych příběh dopsala do 50. Kapitoly a pak nás už čeká epilog, lidičky. Takže se pomalu, ale jistě blížíme ke konci. Bude mi to chybět, ale všechno musí jednou skončit a já si psaní této povídky naprosto užila. ♥
Love you all, Adel.xx