Vyspala jsem se po dlouhé době úžasně. Na to, že včerejšek byl tak šílený, spánek byl perfektní. Možná to bylo tím, že mě po celou noc zahříval jistý blonďák. Zklamalo mě akorát ráno, a to proto, že Luke už vedle mě neležel. Zůstala jsem ve svém pokoji sama.
Právě jsem seděla na posteli a smutně se dívala po pokoji. Kdyby alespoň počkal, než se vzbudím...
Neměla bych se tak divit, že odešel bez rozloučení. Vždyť jsem se s ním včera rozešla! Přesně to jsem po něm chtěla, ne? Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem si byla jistější, že jsem včera udělala neskutečnou blbost.
Věděla jsem, proč jsem to udělala. Myslela jsem si, že takhle to bude lepší. Myslela jsem si, že potřebuju začít od znovu s novými lidmi, že teď akorát tak lidem kolem sebe ubližuju a já prostě nechtěla Lukovi ubližovat. A myslela jsem si, že bude Luke beze mě šťastnější. Doteď mi to v té hlavě smysl dávalo, teď už ani ne.
Teď jsem se akorát cítila smutně a osaměle. Takhle jsem to dopracovala... Jaké jsem si to udělala, takové jsem to měla.
"Ach jo," povzdechla jsem si a vyskočila z postele. Když jsem se protahovala, napadlo mě, že by třeba ještě mohl být s Ashtonem v kuchyni nebo v obýváku nebo kdekoliv po domě. Ano! Musel tady ještě být!
Nadšeně jsem vyběhla z pokoje, ale to nadšení mi nezůstalo dlouho. Jakmile jsem se dostala do kuchyně a viděla tam sedět Jessicu sklánějící se nad jogurtem, hned mi bylo jasné, že už tady ani jeden nezůstal.
"D-Dobré ráno," začala jsem nejistě, "j-jsou tady ještě...kluci?" zeptala jsem se hned poté, abych se ještě ujistila. Jessica se na mě významně podívala a následně zavrtěla hlavou. Pak se opět vrátila k jogurtu. Ani mi nic neřekla. Co se jí stalo tentokrát?
Zhluboka jsem se nadechla, otočila se na patě a vrátila se do pokoje. Zase jsem měla špatnou náladu. Co když teď už doopravdy Luka nikdy neuvidím? Třeba dneska jedou domů a už se mnou nebude chtít zabývat.
Měla jsem chuť si dát facku. Najednou jsem začala litovat toho, co jsem udělala...Proč jsem to neudělala včera, když jsem měla nějakou šanci to napravit? Možná jsem jí měla i dneska, ale kde teď Luka najdu?
Chudák Luke. Ani bych se nedivila, kdyby mě teď měl už plné zuby. Co by si asi o mně pomyslel, kdybych ho teď vyhledala a snažila se dát všechno dohromady? Kdybych byla ním, asi bych se mi vysmála. Asi určitě.
A proč jsem najednou tak změnila názor? Určitě to mělo co dělat s tím, že jsem vedle něj ležela celou noc. Včera, když už spal a dívala se na něj, jsem vzpomínala na všechny chvíle, které jsme spolu prožili. Zjistila jsem, jak moc se mi po něm stýskalo a jak bych chtěla, abych takových vzpomínek měli spousty.
Byla jsem oficiálně padlá na hlavu. Asi tři měsíce jsem na něj byla naštvaná, protože jsem si myslela, že měl něco s Annie. Pak, když mi řekl, že to není pravda, jsem se s ním rozešla, protože jsem měla pocit, že si mě nezaslouží a tak dále. Ashton mě včera v autě přemlouval, ať to vrátím zpátky a potom i Luke, když tady přišel opilý, ale já až teď, kdy odejde a už toho má asi plné zuby, toho začínám litovat. Bravo. To chtělo potlesk.
Natáhla jsem se k nočnímu stolku pro mobil, protože jsem chtěla zavolat Ashtonovi. Chtěla jsem zjistit, kdy odešli, jak se tady vůbec včera dostali a jestli náhodou neví, kde bydlí Luke. Pochybovala jsem sice, že dostanu odvahu tam zajít, ale zeptat se ho můžu, no ne?
Jakmile jsem si vzala mobil do ruky, uviděla jsem na místě, kde doteď ležel, složený papírek. Nakrčila jsem čelo. Žádný papírek jsem tam totiž nedávala.
Vzala jsem ho do ruky a váhavě ho rozbalila. Nejdřív jsem si myslela, že mi to tam dala Kelly, když odjížděla kdesi na dámskou jízdu, ale to nedávalo smysl, protože ona odjížděla dřív, než jsem tam ten mobil vůbec pokládala. To by už tam musel být dva dny.
Muselo to být od Luka. A taky že bylo. Jeho písmo bych poznala vždycky. Netušila jsem proč, ale začaly se mi třepat ruce. Tak nějak jsem počítala s tím, že to bude dopis na rozloučenou. Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy a to jsem ani nepřečetla slovo. To dopadne blbě.
Eleanor, promiň, chtěl jsem zůstat do té doby, než se vzbudíš, ale volala mi mamka a zněla v mobilu dost naštvaně, protože jsem nebyl na hotelu, takže musím rychle pospíchat s Ashem zpátky. Díky, že jsi mě včera nevyhodila. Měj se krásně! Luke.
"Tak to je trapné," řekla jsem si pro sebe. Kdyby to nebylo jeho písmo, tak bych si myslela, že to napsal někdo jiný. Takhle nikdy Luke nepsal. Bylo to na něj moc vážně. To jsem to dopracovala tak daleko, že se kvůli mně změnil a psal mi takové trapné vzkazy? Ach jo.
Ale alespoň to nebyl dlouhý dopis, kde mi přeje všechno nejlepší do života. Asi nechtěl být jako já...
Zrovna, když jsem se chystala zavolat Ashtonovi, vtrhla do mého pokoje Jessica. Nechápavě jsem se na ni podívala. Nerozuměla jsem tomu, proč tady tak vpadla. Asi už jí opravdu hrabalo.
"Co potřebuješ?" zeptala jsem se, když tam jen tak stála, nic neříkala a jenom se na mě přitrouble koukala.
"Nic, já jen...přišla jsem tě zkontrolovat," oznámila mi a mile se na mě usmála. Zakoulela jsem nad tím očima.
"Už zase?" povzdechla jsem si a prohrábla si vlasy. To nemyslela vážně, že ne?
"Proč jsi tak hnusná? Co jsem ti udělala?" vyjela na mě najednou. Nadzvedla jsem nechápavě obočí. Co to do ní vjelo? Blbě se vyspala?
"A proč ty jsi...taková? Proč mě pořád kontroluješ? O co ti jde?" vyjela jsem na ni nazpátek.
"Bojím se o tebe. Mám tě ráda a já nechci, aby sis znovu ublížila," pošeptala a její tvář se úplně vyměnila. Najednou vypadala smutně.
"Ale prosím tě, já si nechystám nic udělat! Ne teď! A ty řeči o tom, jak mě máš ráda, si nech pro sebe, jo? Ani by ses mi neozvala, kdybych si tehdy nic neudělala. Ani jednou ses mi neozvala potom, co jsme se přestěhovali! A potom, co málem umřu, se o mě zase zajímáš," vrtěla jsem nevěřícně hlavou, "a ani by ses o mě nezajímala, kdyby můj otec nebo ségra od tvé mamky nepožádali o to, jestli bych tady nemohla do konce školy zůstat!" dodala jsem naštvaně.
"To není pravda! Hned, jak jsem se dozvěděla, co se stalo, jsem mamce-"
"Ale to bylo všechno pozdě, Jessico! Kdyby ses o mě zajímala předtím, třeba by se to nestalo! Měla bych někomu zavolat, vypovídat se, třeba bys mi i pomohla se z toho stavu dostat! Ale ne...ty ses na mě úplně vykašlala!" zakřičela jsem a nenechala ji domluvit. To jsem se musela naštvat takhle po ránu? Blbá Jessica.
"Takže nakonec za to můžu já? Za to, že jsme tě málem pohřbívali vedle Charlotte?" vykřikla, postavila se a rozhodila ruce do vzduchu.
"Nepoužívej její jméno, nikdy jsi jí takhle neříkala," zamračila jsem se na ni, "a ne, nemůžeš za to ty, ale třeba by to dopadlo jinak, kdyby sis udělala čas a někdy mi i zavolala, víš?"
"A ty jsi na mě neměla číslo nebo co? Mohla jsi mi taky zavolat!" ukázala na mě. Byla úplně rudá ve tváři. Musela jsem vypadat stejně.
"Já myslela, že se se mnou už nechceš bavit."
"Ale já si to myslela taky! Proboha! Nechtěla jsem ti volat, když jsem věděla, že jsi toho měla hodně. Nová škola a tak dále! Ach jo, Eleanor. Nemůžeme se bavit normálně jako tehdy? Byly jsme jako sestry. A teď? Teď se na mě ani nemůžeš podívat! A přitom já se tak snažím. Snažím se s tebou znovu sblížit. A chci-"
"Znovu sblížit? Tak že mě pořád kontroluješ a chováš se, jako bych měla každou vteřinou umřít? Nebo tak, že jsi mluvila s Lukem a ani mi to neřekla! Ano. Řekl mi to před pár dny, když jsme se viděli. Proč jsi mi to, proboha, neřekla?" skočila jsem jí znovu do řeči.
"Protože...protože...protože jsem si sakra myslela, že sis to udělala kvůli němu! Musela jsem mu říct, že nevím, kde bydlíš nebo že nevím, co s tebou je! Bála jsem se, že když tě najde, tak si zase něco uděláš!" vyjekla.
"Ty jsi neskutečná! Ty si myslíš, že se zabiju i se lžičkou! A ne, kvůli Lukovi jsem si nic neudělala! Ale jestli tě to potěší, už spolu nejsme, takže se nemusíš bát, že se kvůli němu zabiju!" rozkřikla jsem se a postavila se na nohy. Vyrazila jsem rychle ke dveřím. Už jsem se s ní nechtěla dál bavit.
"Eleanor?! Eleanor, kam jdeš?" uslyšela jsem ji za sebou, když jsem se už ocitla na chodbě.
"Pryč," odpověděla jsem jednoduše.
"V pyžamu?" zahulákala na mě. Slyšela jsem, že mě následuje rychlým krokem. Doběhla mě až, když už jsem stála u hlavních dveří a obouvala se.
"Jo, v pyžamu," řekla jsem klidně. Podívala jsem se na sebe. Nevypadalo nejhůř. Měla jsem obyčejné šedé tílko a modré kraťasy. Venku muselo být teplo, protože svítilo slunce. Nic jiného jsem nepotřebovala.
"Tak...tak dobře, ale...máš s sebou mobil?" zeptala se najednou klidněji. Nadzvedla jsem tázavě obočí, ale jinak to neřešila. Už jsem si s ní neměla co říct. Vtrhne tak do mého pokoje a ještě způsobí hádku. Nebo jsem ji způsobila já? To bylo fuk.
"Jo, v ruce," odsekla jsem, když jsem už měla obuté boty.
"Omlouvám se. Já...já se pokusím být lepší kamarádkou," pronesla tiše, "vrať se brzy," dodala ještě. Já jsem jí jenom zamávala, přemohla jsem se pro úsměv a vyšla ven z domu. Opravdu bylo teplo. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se na cestu. Musela jsem se uklidnit.
Když jsem zahnula za roh ulice, aby mě nemohla Jessica zahlédnout z okna, zastavila jsem se a vytočila konečně Ashtonovo číslo. Nemusela jsem čekat dlouho, asi jenom tři zazvonění, a zvedl mi to. Neskutečně se mi ulevilo. Pořád jsem byla dost naštvaná kvůli Jess. A taky kvůli tomu trapnému vzkazu od Luka.
"Ahoj, Ashi," promluvila jsem jako první.
"Jé, ahoj, El. Děje se něco?" zeptal se okamžitě.
"Ne, já jen...chtěla jsem se zeptat, kdy jste odešli. Jste se totiž tak vypařili," vysvětlila jsem mu. Rozhodla jsem se, že se dám do kroku. Mohla bych se na uklidnění posadit do parku. Už jsem tam nebyla věky.
"Jo, za to se omlouvám. Odešli jsme celkem brzy. Luke musel totiž rychle jet na hotel. Tak jsem volal mamce, ať mě vyzvedne, pak jsme jeli k tomu hotelu, kde jsme včera byli. Já jsem tam totiž nechal svoje auto. No a pak jsem zavezl Luka zpátky do hotelu, kde bydlí," vysvětlil mi.
"A-Aha, takže...takže ty víš, kde bydlí Luke," konstatovala jsem. Néé, Eleanor. Někdy ti to fakt pálí, pomyslela jsem si a měla chuť se praštit do čela.
"Jope, proč pak?" zeptal se a pak se zasmál. Určitě věděl, o co mi jde. Ještě aby ne...
"Ále...jen tak," řekla jsem, protože jsem se nechtěla ztrapnit ještě víc. Poté jsem se odmlčela a čekala, jestli něco náhodou neřekne.
"Nechceš se mě náhodou zeptat, kde bydlí?" zeptal se a potom se opět zasmál. Převrátila jsem oči v sloup. Cítila jsem, jak se mi rozhořela líčka. Musela jsem být úplně červená. Tohle bylo totiž neskutečně trapné.
"Já...stejně bych se tam nedostala. Vím, že bydlí někde-"
"Já bych pro tebe klidně přijel," skočil mi do řeči, "bydlí blízko mně," dodal.
"Ehm...já-"
"Sice bych jako neměl, protože určitě mám v sobě ještě alkohol, ale dneska jsem už řídil a přežil jsem to. A navíc...co bych pro tebe neudělal, El," skočil mi opět do řeči.
"Já nevím, Ashi, já mám stejně na sobě jenom pyžamo a pochybuji, že mě ještě chce vidět," řekla jsem a u toho si povzdechla.
"Ale prosím tě, co to plácáš? Určitě tě chce vidět. A proč máš na sobě jenom pyžamo? Se převleč, ne?" uchechtl se.
"No...já jsem u nás u parku. Já jsem se totiž pohádala před chvílí s Jessicou, tak jsem vyběhla jenom s mobilem ven," řekla jsem mu a u toho se taky zasmála.
"S Jessicou? Proč?" podivil se.
"Ále...to neřeš. My se teď nemáme moc v lásce," řekla jsem mu, "no tak se měj. Užívej si prázdniny, když tak se mi ještě ozvi," chtěla jsem se s ním rozloučit, protože jsem už nevěděla, co mu říct. A nechtěla jsem se před ním ztrapnit ještě víc.
"Počkej, počkej, El," zastavil mě, "já teď nasedám do auta a jedu pro tebe. Je mi fuk, jestli jsi v pyžamu nebo ne. A myslím si, že Lukovi to bude taky jedno. Musíte to spolu vyřešit. Vím, že to chceš vyřešit, jinak by ses mě neptala, kde bydlí," pronesl pobaveně. Najednou z toho měl srandu. A to mě ještě nedávno chtěl líbat... Kluci...
"Cože? Ne, Ashi! To nech být! Nejezdi sem," vyjekla jsem.
"Pozdě, už sedím v autě. Jsi tam u vás v parku, jo? Za chvíli tam budu," pronesl a s tím mi to položil. Ani nečekal na mou odpověď. Povzdechla jsem si. Když jsem došla do parku, posadila jsem se na nejbližší lavičku a dala si hlavu do dlaní.
Co teď budu dělat? Nevěděla jsem, co řeknu Lukovi. Ani bych se nedivila, kdyby mi před nosem zabouchl dveře, až mě uvidí. To jsem si zasloužila.
Co jsem to zase udělala? Proč jsem tomu Ashtonovi vůbec volala? Teď si musím vymyslet nějakou dobrou řeč, co povím Lukovi. A co tam vlastně budu dělat? Určitě tam bude mít rodiče a já budu...v pyžamu. Paráda.
---
"No tak, El, nastup si už," řekl po několikáté Ashton, zněl už dost otráveně. Stála jsem nervózně před autem a nevěděla, jestli si mám nastoupit nebo odsud utéct. Během toho, co jsem čekala na lavičce, jsem dospěla k názoru, že není úplně nejlepší takhle překvapovat Luka.
"Já nevím, Ashi, já si to asi rozmyslela. Já se tam bojím," zaskučela jsem a prohrábla si frustrovaně vlasy.
"Ježiši, Eleanor. Okamžitě si nastup nebo tě do toho auta hodím! To bych tu jel úplně zbytečně!" pronesl už i lehce naštvaně Ashton. Ještě chvílí jsem váhala, ale nakonec přikývla a nejistě nasedla do auta.
"To dopadne katastrofálně," povzdechla jsem si a dala si hlavu do dlaní, "určitě už mě nechce vidět. Já bych se mu ani nedivila. Vždyť se teď chovám jako naprostá kráva. Panebože. Nezavezeš mě raději domů?" mumlala jsem dál.
"Nech toho, El. Všechno bude v pohodě. A jsem si jistý, že tě bude chtít vidět," snažil se mě uklidnit, ale moc mi to nepomáhalo, "napiš mu z mého mobilu a zeptej se ho na číslo jeho pokoje," navrhl mi pak a během řízení pracně vytáhl mobil z kapsy kraťasů, "heslo tam nemám," dodal ještě.
"Dobře," přikývla jsem, když mi ho podával, "ehm...píšeš háčky, čárky a smajlíky?" zeptala jsem se tiše, jelikož mi to přišlo trapné. Ashton se na mě na chvílí tázavě podíval a pak se zasmál.
"Cože? Ne. Kdo tak teď proboha dělá?" zasmál se.
"Já," šeptla jsem a začala psát kratičkou zprávu.
"Ty jsi divná," pronesl Ashton a uviděla jsem, že si pro sebe zavrtěl hlavou.
"Tak díky," řekla jsem a zakoulela očima. Co je na tom tak špatného? Já tak vždycky psala. A určitě i další spousta lidí.
Ash: nazdar mas cas
"Co jsi mu napsala?" zeptal se mě hned Ashton, jakmile jsem tu velice promyšlenou zprávu poslala.
"Nazdar, máš čas?" přečetla jsem jí nahlas. Když jsem to četla, třásly se mi ruce. Štvalo mě, že jsem byla tak nervózní.
"Wow. Geniální," pronesl přidušeně Ashton. Kdyby neřídil, tak bych ho praštila. Takhle jsem se na něj mohla jen naštvaně podívat, i když jsem věděla, že se věnuje řízení a tím pádem si toho nemohl všimnout.
"Už mi odepsal," vypískla jsem, když mi v ruce zavibroval mobil.
"Panebože, klídek," zasmál se Ash, "kdybys mě včera poslechla, nemusela bys teď tady tak vyšilovat a třeba byste teď byli spolu někde v posteli," dopověděl.
"Velice vtipné, Ashi, fakt že jo," zakoulela jsem očima. On se akorát pořád usmíval. Však já ho potom praštím... Zhluboka jsem se nadechla a přečetla si zprávu. Opravdu bych se měla uklidnit...
Luke: jo nasi ted nekam odesli takze muzes prijit kamo
Následně jsem to přečetla nahlas Ashtonovi. Úplně se mi z té zprávy převrátil žaludek.
"Můžeš mi vysvětlit, proč jsem tak nervózní?" zeptala jsem se tiše a sklopila pohled.
"To nevím. Luke tě má plnou hlavu, takže to určitě dopadne dobře. Myslím si-"
"Ale já jsem se k němu teď chovala hnusně. Tři měsíce jsem ho neviděla, napsala jsem mu jenom jeden dopis, pak, když tady přišel, jsem mu hned řekla, že ho nemiluju a podruhé, co jsem ho viděla, jsem se s ním rozešla. Jsem fakt hrozná. Ani bych se nedivila, kdyby mě měl už plné zuby," postěžovala jsem si.
"No jo, to je tvoje chyba, že jsi tak blbá," pronesl Ashton.
"Díky. Nechceš náhodou ty chodit s Lukem? Vy byste se k sobě dokonale hodili," řekla jsem naprosto vážně.
"Ne, díky, on není můj typ," odpověděl okamžitě se smíchem.
Poté jsem se vrátila k mobilu a snažila se vymyslet další geniální zprávu. Bylo docela těžké přemýšlet jako kluk. Já bych se normálně rozepsala, napsala několik smajlíků, ale takhle jsem nevěděla, co mu napsat.
"Můžu mu taky napsat kámo?" zeptala jsem se pobaveně.
"Proč se mě ptáš na takovou blbost?" odpověděl mi otázkou nechápavě.
"Já nevím," připustila jsem, "nikdy jsem to nikomu nenapsala," pokrčila jsem rameny.
"Ach jo, ty jsi divná," povzdechl si Ashton.
"Jo, to už jsi říkal," řekla jsem a začala vyťukávat zprávu.
Ash: ok kamo. budu tam za chvili. jake mas cislo pokoje
"Připadám si jako dement," připustila jsem, když jsem mu to odeslala a přečetla to člověku vedle sebe, "jak takhle můžete psát? Vy jste o dost chytřejší než já a vy se takhle shazujete," vrtěla jsem pro sebe hlavou.
"Je to rychlejší," pokrčil rameny.
"Ani ne," nesouhlasila jsem s ním. Když jsem se podívala před sebe, všimla jsem si, že už jsme se blížili k městu. Byla jsem čím dál tím víc nervóznější, protože jsem nevěděla, co mu povím. A taky jsem se bála, že mě vykopne. Ale to by neudělal, že ne? "Už odepsal," vypískla jsem znovu.
"Panebože, ty jsi divná," zopakoval dneska snad už potřetí.
"Přestaň to pořád opakovat," řekla jsem trochu uraženě, "já ti taky nenadávám," dodala jsem.
"Ne?" podivil se. "Připadám si jako dement, jak takhle můžete psát?" napodobil můj hlas a musela jsem uznat, že se mu to povedlo. Rozesmálo mě to.
"No jo, promiň," omluvila jsem se mu a poté si tiše přečetla číslo pokoje. Nic jiného totiž Luke nenapsal. Pak už jsme jenom tiše seděli. Zesílila jsem hlasitost rádia, protože tam právě hráli celkem dobrou písničku. Docela mě to uklidnilo.
Když jsme zastavili před hotelem, veškerý klid zmizel. Celá jsem se třásla a odmítala vylézt z auta. Seděla jsem tam a nehýbala se. Ashton do mě strčil, ale já jsem se stejně neměla k tomu, abych vylezla.
"Já to nezvládnu," zaskučela jsem a dala si hlavu do dlaní, "možná že jsem udělala dobře, když jsem se s ním rozešla. Určitě se bude mít líp, vím to, on si zaslouží-"
"ELEANOR! VYPADNI Z TOHO AUTA NEBO TĚ ODSUD VYKOPNU!" zakřičel Ashton tak, že jsem poskočila a málem se praštila do hlavy. Neskutečně mě vylekal.
"Panebože, nekřič tak. Víš, jak jsem se vylekala?" vyjekla jsem.
"To je mi jedno," zvýšil znovu hlas, "běž už! Myslím to vážně. A přestaň nad vším tak moc přemýšlet, už mě z toho bolí hlava!" zasmál se Ashton.
"Dobře, dobře, už jdu," řekla jsem ublíženě, "zatím, Ashi, dám ti když tak vědět," zamávala jsem mu, když jsem se svým mobilem v ruce vystupovala z auta.
"Jo, měj se. Hodně štěstí," popřál mi.
Ještě než jsem zabouchla dveře, jsem se sklonila, abych na něj viděla. "Ashi?" pronesla jsem jeho jméno.
"Co je?" nakrčil pobaveně čelo.
"Vypadám dobře?" zeptala jsem se tiše. Věděla jsem, že jsem vypadala hrozně, měla jsem na sobě pyžamo... Ale stejně jsem potřebovala klučičí názor.
"Vypadáš skvěle," mrkl na mě, "a teď už jdi," řekl a nastartoval auto. Narovnala jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Když jsem zahlédla kavárnu vedle hotelu, okamžitě jsem dostala nápad.
"Ashi?" pronesla jsem znovu jeho jméno a opět se sklonila, abych na něj viděla.
"Proboha, El, co ještě chceš?" zeptal se se smíchem. Měla jsem toho kluka ráda. Fakt. Byla jsem vděčná za takového kamaráda, i když teď se mnou už ztrácel trpělivost. Kdo by neztrácel, že jo?
"Myslíš, že bys mi mohl půjčit peníze na...kafe? Já tady s sebou nic nemám a chtěla bych-"
"Určitě," skočil mi do řeči a usmál se na mě. Vzal peněženku do ruky a podal mi bankovku, "to si nechej. Nemusíš mi to vracet," opět na mě mrkl.
"Zbláznil ses? Samozřejmě, že ti to vrátím," řekla jsem, "a děkuju. Měj se," zamávala jsem mu a konečně zabouchla dveře. Uviděla jsem, že mi Ashton taky zamával a pak se vydal na cestu.
Jakmile zajel za roh, vydala jsem se do kavárny. Naštěstí tam nebylo hodně lidí, takže jsem se tam tak dlouho nezdržela. Poté jsem co nejrychleji vešla do hotelu. Vypadalo to tam luxusně, ale moc jsem se kolem sebe nerozhlížela. Namířila jsem si to hned k výtahu a vyjela do třetího patra. Tam by se měl nacházet jeho pokoj.
Netrvalo mi dlouho, než jsem pokoj našla. Jakmile jsem stála u dveří, promýšlela jsem si, co mu řeknu. V jedné ruce jsem držela teplý kelímek. To teplo mě uklidňovalo, ale pořád ne dostatečně. Mobil jsem měla schovaný v malé kapse od pyžamových kraťasů. Určitě mi za chvíli spadne na zem...
Asi po dvou minutách jsem se zhluboka nadechla a konečně na dveře co nejsilněji zaklepala. Sice jsem nic nevymyslela, ale už jsem to chtěla mít za sebou. Budu muset improvizovat.
"Už jdu, Ashi!" uslyšela jsem ho zavolat a já se začala celá třást a taky jsem začala panikařit. Uvažovala jsem o tom, že odsud rychle zdrhnu. Ale nakonec jsem si to rozmyslela. Nebyla jsem tak zbabělá. Přece jen to byl Luke...
Když začal otevírat dveře, měla jsem pocit, že se pozvracím. Panebože! Uklidni se, Eleanor! Okřikla jsem se. Opravdu budu potřebovat nějaké prášky.
"Eleanor, co tady děláš?" zeptal se překvapeně Luke, když otevřel dveře a uviděl mě za nimi. Nebyla jsem schopná promluvit. Vypadal totiž úžasně. Měl mokré vlasy, které měl ještě k tomu rozcuchané na každou stranu, musel před chvílí vylézt ze sprchy. Také byl čerstvě oholený a ta jeho vůně...málem to se mnou šlehlo. A měl na sobě bílé triko a černé kraťasy.
No prostě vypadal neodolatelně a já málem umřela. Úplně mi vyschlo v krku, ale nakonec jsem ze sebe něco dostala. Pozvedla jsem kelímek a pronesla:
"Horkou čokoládu?"
---