"To ne," vrtěla jsem pořád hlavou a dívala se Lukovi do tváře. Když udělal první krok směrem ke mně, vyprostila jsem se z Ashtonova sevření, otočila se na patě a namířila si to zpátky k autu. Ashton na mě po celou dobu něco volal, ale já ho nevnímala.
Tohle nezvládnu. Nezvládnu s ním být na jedné svatbě, když ještě k tomu vedle mě bude Ashton. Nechtěla jsem ubližovat Lukovi, Ashtonovi a ani sobě. Musela jsem se teď odsud dostat, jinou možnost jsem neviděla.
Co tady Luke vůbec dělal? Odkud znal Karen? Že by spolu byli nějak z rodiny? Ne, to asi ne, to spíš s jejím snoubencem. Proč jsem si nevyžádala od Karen seznam hostů? Protože tě nenapadlo, že by se tady mohl objevit Luke. A taky...kdo by o to žádal, že?
"Eleanor! Co se děje? Proč tak utíkáš?" volal za mnou Ashton už po několikáté, já jsem stále vrtěla hlavou.
"Jedeme domů. Já se potom Karen omluvím," řekla jsem pevným hlasem, i když jsem se celá třásla.
"Já tomu nerozumím, El. Co se stalo?" vyptával se Ashton, čímž to všechno ještě zhoršoval. Otočila jsem se směrem k němu a vyděsila se, jak blízko u mě stál, málem jsem do něj narazila.
"Nic," zavrtěla jsem hlavou. Oba jsme věděli, že jsem lhala, ale přesto jsem to řekla. Byla jsem fakt pitomá. "Chci jet domů," pošeptala jsem poté.
"No tak, El, řekni mi, co se-"
"Prosím, jenom mě odvez domů," skočila jsem mu do řeči, "já ti to pak vysvětlím," dodala jsem poté.
"Eleanor, já si myslím, že není nejlepší nápad odsud odjíždět," promluvil po chvíli, co se mi díval přímo do očí, "ať se stalo cokoliv, nechceš přece zkazit Karen svatbu, ne? A oba jsme se na tohle...těšili, ne? Já se třeba těšil. Prosím. Nejeďme domů," mluvil skoro šeptem Ashton. Já se zhluboka nadechla a zavrtěla hlavou.
"Nemůžu tady zůstat, já bych..." nedopověděla jsem to.
"Co bys?" nakrčil čelo Ashton.
"Ale...nic," mávla jsem nad tím rukou. Stoupla jsem si na špičky, jestli náhodou za Ashtonem neuvidím Luka. Nemusela jsem se rozhlížet dlouho. Stál nedaleko od nás a koukal naším směrem. Měl svěšené ramena a když viděl, že jsem se podívala jeho směrem, sklopil smutně pohled. Ubližovala jsem mu. Už zase.
"Povíš mi, co se stalo?" zajímal se tiše Ashton a lehce se ke mně naklonil. Tolik jsem teď odsud chtěla zmizet. Proč se tohle dělo?
"Tam...za tebou...za tebou je...Luke," vykoktala jsem ze sebe a pak svěsila hlavu podobně jako Luke. Všimla jsem si, že se Ashton otočil a zhluboka se nadechl. Nedávno jsem mu o Lukovi vyprávěla. Bylo to ten den, kdy jsem také viděla Luka.
"To je on?" nadzvedl obočí Ashton a kývl směrem k němu. Já jsem pouze přikývla. Znovu jsem se na Luka podívala. Chtěla jsem za ním jít, všechno mu vysvětlit, objat ho a už ho nikdy nepustit. Chtěla jsem vrátit čas zpátky, kdy jsme spolu byli jen my dva a nic jiného jsme neřešili. I tahle doba byla. Nebyla sice nejlehčí, ale měla jsem se skvěle. "Nevypadá...špatně," dodal pak Ashton a začal se smát. On se teď směje? Chvíli jsem se na něj dívala jako na blázna, ale pak jeho smích začal být nakažlivý a také se rozesmála. Teď jsme byli blázni dva.
"Čemu se smějeme?" zeptala jsem se. Teď jsem měla dělat všechno, hlavně ne se smát.
"Já nevím," zavrtěl hlavou, "ale očividně to pomohlo," poukázal ke mně. Já jsem přikývla a utřela si slzy, které mi vytryskly díky smíchu.
"Já chci domů," řekla jsem pak. Opravdu jsem chtěla domů. Chtěla jsem se schovat pod peřinu a nikdy zpod ni nevylézt. Myslela jsem si, že už Luka nikdy neuvidím. A...teď stál tady. Jen pár metrů ode mě. A já od něj utíkám. Zase.
"Eleanor, prosím, sama toho potom budeš litovat. Představ si, jak budeš Karen vysvětlovat, že sis to rozmyslela..." odmlčel se. Měl pravdu, ale stejně jsem více chtěla jít domů.
"Ale já tam nechci," ukázala jsem směrem ke kostelu a povzdechla si.
"Ale no tak, pojď. Nemusíš si ho všímat. A já se od tebe ani nehnu, dobře? Bude se bát za námi přijít," řekl mi a jemně přejel prsty po mé ruce. Luke a bát se za námi přijít? Ha. Šlo vidět, že ho neznal.
"No..." Ale nedopověděla jsem to, protože mě Ashton objal. Obmotal ruce kolem mého klepajícího těla a přitiskl mě na sebe. Vydechla jsem a čekala jakousi úlevu, ale ta nepřišla. Pořád jsem se klepala a bylo mi na zvracení. Luke se na nás právě díval a já si dokázala představit, jak ho to asi bolelo. Ale bolelo ho to ještě vůbec? Třeba se mu teď ulevilo, že už se mnou nemusí zabývat. Něco mi říkalo, že to takhle nefunguje.
Když jsem se vyprostila z Ashtonova objetí, stoupla jsem si znovu na špičky a podívala se na Luka. Jenže ten už tam nestál. Stáhl se mi po několikáté žaludek a zhluboka se nadechla.
"Jdeme?" naznačil Ashton hlavou směrem ke kostelu a já váhavě přikývla. Měl pravdu. Měla bych tam jít. Slíbila jsem to Karen. Luka si nebudu všímat...
---
O několik hodin později jsme seděli u velkého, nádherně prostřeného stolu a tiše jedli, tedy alespoň já s Ashtonem. Svatba byla zatím dokonalá. Karen vypadala dokonale, její novomanžel také. Byli spolu nádherní.
Když jsem se na ně dívala, vzpomněla jsem si, jak jsme jednou s Lukem něco tak naivního spolu plánovali. Celá jsem se z toho otřásla. Nejhorší na tom bylo, že jsem tuhle budoucnost s ním chtěla, i když to bylo tak šíleně vzdálené a v podstatě nemožné.
Luka jsem si nevšímala. Tedy aspoň jsem si to snažila namluvit. Samozřejmě při každé příležitosti jsem se ohlížela, dívala se, kde je, co dělá, s kým mluví... Dívala jsem se na něj, jak nádherně vypadal v tom obleku. Pokaždé mi z něj vyschlo z krku.
Přišla jsem si tak provinile, jelikož Ashton seděl hned vedle mě a snažil se získat mou pozornost. Pořád mi něco říkal, snažil se, abych přestala myslet na toho blonďáka, ale nepomohlo to. Měla jsem ho plnou hlavu.
"Za chvíli se odsud vypaříme," pošeptala jsem Ashtonovi do ucha a on nadzvedl obočí, "já už tady nemůžu být," dodala jsem a on chápavě přikývl. Alespoň mě chápal. Věděla jsem, že jsem to celé dneska pokazila, ale pořád jsem doufala, že to nějak pochopí.
"Já si jen...odskočím," pošeptala jsem mu znovu poté, co jsme oba dojedli a ta pravá zábava tady pomalu, ale jistě okolo nás začínala. On se zasmál a následně přikývl.
"Mám jít snad s tebou?" zasmál se znovu.
"Ne," zavrtěla jsem s úsměvem hlavou a zvedla se ze židle. Při cestě tam jsem se snažila vyhnout všem lidem, kteří mi vadili při projití. Když jsem se dostala k záchodům, ulevilo se mi. Celou dobu jsem se totiž bála, že narazím na Luka. Na dívčích záchodcích ho snad nepotkám...tedy doufám...
Když jsem byla hotová, strávila jsem dost dlouho u východových dveří od záchodků. Bála jsem se tam vrátit. Už jsem nemohla být na jednom místě s Lukem. Pořád jsem se cítila dost blbě za to, co jsem mu nedávno řekla. A to jsem si myslela, že už ho nikdy neuvidím...
Zhluboka jsem se nadechla a odhodlala se otevřít dveře. Samozřejmě při mém štěstí jsem do někoho vrazila. To mi připomnělo, jak jsem tehdy bouchla Luka dveřmi v té kavárně, kde vystupoval Michael. Wow, to už bylo dávno...
"Au," ozvalo se a já vykulila oči.
"Luku?!" vypískla jsem a dostala se ven na chodbu. A to jsem si právě vzpomněla, jak jsem ho předtím taky takhle bouchla. Tomu říkám náhoda...
"Nemůžeš dávat pozor?!" vyjel na mě a já jsem na něj znovu vytřeštila oči.
"Počkat...ty si debilně stoupneš před dveře a já si mám dávat pozor?!" vyjekla jsem a přísně se na něj podívala. Díval se na mě úplně stejně. Jako by mě chtěl zabít. Třeba mě chtěl zabít... Ani bych se mu nedivila. "Proč tu vůbec stojíš?"
"Hledal jsem záchody..."
"Tak si je našel. Zatím," mávla jsem a začala od něj odcházet. Teď přesně nastal ten čas, kdy jsme tady odsud měli z Ashtonem odjet.
"Jdeš za svým klukem? Jste spolu neskutečně...roztomilí," pronesl celou větou vyšším hlasem a když to dopověděl, odfrkl si. Otočila jsem se zpátky na něj a nadzvedla obočí. Tak on může být s Annie i během toho, co jsme ještě spolu oficiálně chodili a já nemůžu být s někým poté, co jsme se neviděli tak tři měsíce?! A to jsem s Ashtonem ani nechodila...
"Velice vtipné, Luku," zamračila jsem se na něj, "já s ním ale nechodím," dodala jsem, otočila se a dala se znovu do kroku. Zastavila mě ale jeho ruka, která se dotkla mé paže. Otočil mě zpátky k němu. Díky jeho doteku mi vyskočila husí kůže.
"Jo? Tak proč se spolu pořád objímáte a držíte za ruce? Myslíš si, že jsem blbý nebo co? Ty bys právě měla vědět, že nejsem," odfrkl si a převrátil oči v sloup.
"No ne, Luke nám žárlí," řekla jsem a vyplázla na něj jazyk. On nadzvedl obočí a zavrtěl nevěřícně hlavou.
"A co sis myslela? Že se mi bude líbit, jak se tady nějaký magor bude pusinkovat s mou holkou?" vyjekl a rozhodil ruce do vzduchu. Já jsem zalapala po dechu a nevěřícně se na něj podívala. Co to právě řekl?!
"To nemyslíš vážně, že ne?" řekla jsem se smíchem. Tohle bylo směšné...
"Co?"
"Zaprvé se tady s ním nepusinkuju," řekla jsem, "a zadruhé...já už dávno tvoje holka nejsem, Luku," dodala jsem a setřásla jeho ruku, která do té doby odpočívala na mé paži.
"Dávno? Počkat...ty myslíš to, jak ses málem zabila ve svém pokoji a ani mi před tím nezavolala, i když jsi mi slíbila, že kdykoliv něco takového budeš chtít udělat, mi zavoláš?! Anebo myslíš to, jak jsi mi řekla, že mě nemiluješ? Pff...tomu ani ty sama nevěříš," odfrkl si a následně se mi podíval přímo do očí.
"Já bych ti zavolala, kdybys neměl v tu dobu na práci důležitější věci, než jsem byla já," překřížila jsem si ruce na hrudi a mračila se na něj. Nechápala jsem, kde jsem vzala v sobě takovou odvahu o tom mluvit. Pokaždé, když si na ten den vzpomenu, se mi dělá špatně a nedokážu pomalu vyslovit ani hlásku a teď jsem naprosto v pohodě. To bude tím vztekem.
"Nevybavuju si, že bych dělal něco důležitějšího," pronesl klidně, "nikdo není důležitější než ty, Eleanor. Já si myslel, že už jsi to za tu dobu pochopila, ale očividně ne. To mám ještě zavolat do rádia a říct v přímém přenosu, že tě miluju? Co chceš, abych ještě udělal, abych ti to sakra dokázal? Není nic ani nikdo pro mě důležitější než ty. Ale to je jedno, ty teď stejně začínáš žít nový život," zasmál se při posledním slově, přitom na mě pořád upíral ty své modré oči, ve kterých bych se dokázala utopit. Otevřela jsem pusu, že něco řeknu, ale nic nevycházelo. Došla mi slova. Úplně.
"No tak už běž, čeká na tebe ten tvůj frajírek," kývl hlavou za mnou, "o mě se už zajímat nemusíš," povzdechl si a sklopil pohled.
"Luku..."
"Běž, Eleanor. To je stejně teď už všechno jedno. Já už tě stejně nezajímám. Jak bych taky mohl, že?" zasmál se a vrtěl hlavou. Viděla jsem v jeho očích slzy.
"Prosím tě, nedělej tady ze sebe chudáčka, Luku! Ty kdybys mě nepodváděl, tak bych možná byla v pohodě. Děláš, jako bych za všechno mohla já! Není to vůbec fér." vrtěla jsem hlavou tentokrát já.
"Co to vykládáš? Jak bych tě jako měl podvádět? Děláš si teď srandu, že jo, El?" začal se smát Luke. "Nemyslíš to vážně, že ne?" vyprskl.
"Myslím to vážně," přikývla jsem a uhnula jsem na bok paní, která se kolem nás snažila projít. Luke udělal to samé a přiblížil se ke mně ještě blíž.
"S kým bych tě jako měl podvádět? Co sis to zase do té hlavy dala? Proč bych tě někdy chtěl s někým podvádět, když mám tebe? No vlastně...teď už ne no..."
"Michael mi to poslal. Poslal mi tu fotku. Tebe a Annie. Ten den...ten den, kdy jsem se...však ty víš," sklopila jsem pohled.
"Michael?! Já a Annie?! Co?!" začal se smát. "Tobě Michael poslal fotku mě a Annie? Ten kluk, co teď s tou blbou blondýnu tráví většinu času v posteli?" smál se dál. "Počkat...ty to myslíš vážně?" podivil se, když si všiml, že mi to vůbec nepřišlo vtipné.
"Myslím," přikývla jsem.
"Eleanor, já ti přísahám, že jsem nic s Annou nedělal. Nechápu, proč by ti Mike posílal nějakou fotku nás dvou. Musela to být stará fotka, jinak si to nedokážu vysvětlit. Eleanor, já bych...já bych ti to nikdy neudělal. A ani bych neměl důvod to dělat. Vždyť ty...ty...ty jsi...jak by ses ty vůbec mohla rovnat někomu jako je Anna?" kroutil hlavou Luke a udělal další krok ke mně.
"Luku, ale-"
"Počkat...počkat...teď mě něco napadlo! Vždyť Mikovi se tehdy přece ztratil mobil. No jasně. Někdo mu ho přece ukradl. Musel ti někdo tu fotku poslat! Ta Daisy by toho byla schopná. Počkat...Eleanor..." začal a nedopověděl to. Díval se mi zděšeně do očí.
"Co?" nadzvedla jsem nechápavě obočí.
"Že sis...že sis to neudělala...kvůli tomu, že ne? Prosím, řekni mi, že sis to neudělala, protože sis myslela, že já...panebože..."
"Luku, já-"
"Ty jsi to udělala kvůli mně, že jo? Já můžu za to, že ses málem zabila. Já si to myslel...já...ne. Kdyby tě nezachránili...mohl bych za to, že...že..."
"Luku, poslouchej mě," skočila jsem mu do řeči a chytla ho za ruce. Oba jsme na sebe vytřeštili oči a podívali se dolů na naše spojené ruce. Chystala jsem se ho pustit, ale on mi to nedovolil. Zhluboka jsem se nadechla a koukla se do jeho tváře. "Nebylo to kvůli tobě. Stalo se tehdy něco...co mě donutilo přemýšlet nad tím, jestli má cenu tady ještě být. Chtěla jsem ti zavolat, protože jsem na tom byla dost...špatně, ale přišla mi ta zpráva a já...já jsem to pak...nezvládla," pošeptala jsem a sklopila pohled. Najednou jsem zase byla v tom pokoji s tím sklem v ruce a chystala se zabít. Musela jsem několikrát zatřepat hlavou, abych se zpátky vzpamatovala.
"Eleanor, co se stalo?" zeptal se mě tiše.
"Já...já teď o tom nechci mluvit," vrtěla jsem hlavou, "teď to nezvládnu," dodala jsem.
"Dobře, nebudu na tebe tlačit," přikývl, "řekneš mi to příště."
"Příště?" podivila jsem se. Ono bude příště? Už nemůže být.
"Samozřejmě nebo...nebo snad ne?" podivil se tentokrát on, když se díval do mého zmateného obličeje. "Ty...ty nechceš, abychom-" Sklopila jsem pohled.
"Já si myslím, že-"
"Počkej, než něco řekneš, chci jen vědět, jak to že jsi tady? Jako na svatbě," zasmál se a já se mohla kouknout na jeho krásný úsměv, kterými doslova bral dech.
"Karen je...byla nejlepší kamarádkou mé maminky, tak mě pozvala," vysvětlila jsem mu, "a ty jsi tady proč?" zajímala jsem se.
"Ženich je bratranec od mamky," vysvětlil, "no a teď se vrátíme k tomu, jak se mě snažíš odkopnout," zasmál se, ale už to nebylo tak veselé jako předtím.
"Já se tě nesnažím...odkopnout," řekla jsem a zavrtěla hlavou.
"Ale snažíš," přikývl, "tak už to udělej. Rozejdi se se mnou na dobro. Já to neudělám, já totiž nechci. Byl bych blázen, kdybych se s tebou rozešel. Lepší holku už nikdy nenajdu, takže... Ale neboj se, já to nějak přežiju," řekl. Svými řečmi mě úplně zaskočil. Chtělo se mi brečet. Co mi to proboha dělal?
"Já se s tebou nechci rozejít, i když spolu...už vlastně nejsme," zavrtěla jsem hlavou a stiskla mu obě ruce, které jsem stále pevně držela.
"Ale stejně to uděláš," pokrčil rameny a zhluboka se nadechl.
"Já, Luku, ty jsi-"
"Prosím tě, nech si ty řeči a udělej to," zakoulel očima, ale také zesílil stisk našich rukou. Byl to příšerný pohled. Bál se mi podívat do očí, pořád uhýbal pohledem, ale nakonec se stejně na mě podíval.
"Můžeš mě nechat mluvit, prosím? Aspoň někdy," povzdechla jsem si.
"Nevím, co bys mi měla ještě říkat, ale mluv," znovu pokrčil rameny. Já jsem nad ním zavrtěla hlavou a lehce se kousla do rtu. Netuším, jestli tohle zvládnu.
"Luku, chci ti jen říct, že bych moc chtěla, aby bylo příště, protože ty...ty jsi můj nejoblíbenější člověk na světě, jsi...jsi úžasný člověk, který mi pomohl tolikrát, že jsem si to ani nezasloužila. Máš pravdu, já tě nemůžu nemilovat. Vždyť se na sebe podívej. I když jsem se chtěla zabít, i když jsem se ti tak dlouho vyhýbala, i když jsem ti řekla, že tě nemiluju, čekáš tady přede mnou s tou největší láskou v očích, až ti řeknu, že žádné příště nebude. Já...vzpomínám si na ten den, kdy jsme se poznali, na naše doučování, na to, jak jsi mi pořád říkal, jak jsem blbá, hrozná a měl jsi pravdu, já jsem blbá, hrozná, ale ty tady stejně přede mnou stojíš. Pamatuju si všechno. A budu si to pamatovat pořád. Já tak hrozně moc chci s tebou být, chci tě teď objat, políbit a nikdy tě nepustit, ale nemůžu. Nemůžu to udělat tobě ani sobě. Ty si mě nezasloužíš, Luku. Ty si zasloužíš někoho, kdo tvému praštěnému humoru bude rozumět ještě víc než já, zasloužíš si někoho, o kom budeš vědět s naprostou jistotou, že si nikdy nic neudělá, že tě nikdy neopustí. Zasloužíš si někoho, kdo tě bude milovat ještě víc než já, i když pochybuju, že to je možné. Já už ti nechci ubližovat. Nesnáším se za to, že už jsem ti tolik ublížila. Opravdu bych moc chtěla příště, ale já prostě nemůžu. Musím začít nový život a ty taky, tedy hlavně ty. A navíc...příště by ani nešlo. Já teď bydlím tady, ty tam," nadechla jsem se a přivřela oči, ze kterých mi tekly slzy.
"Už?" zeptal se Luke, když jsem se na něj podívala. Plakal. Tak moc to bolelo.
"Ještě chvíli," pošeptala jsem, "tak moc to bolí, když tě vidím brečet. A já nechci, abys kvůli mně plakal. Chci, abys byl šťastný, abys nepřemýšlel nad mými problémy, kterých mám plnou hlavu. Chci, abys nemusel čekat, jestli ti někdo zavolá a bude ti brečet do mobilu, že už to tady nezvládá. Chci, abys měl nádherný život plný lásky, plný radosti. Ty si zasloužíš to nejlepší, věř mi to. Miluju tě, Luku. Tak moc tě miluju." To už jsme oba ty slzy nedokázali zastavit. Ani jsme se o to nesnažili.
"Už?" zeptal se znovu Luke.
"Už," přikývla jsem tentokrát a on začal kroutit hlavou.
"Takže je to definitivní konec?" zeptal se znovu. Já jsem mu na to neodpověděla. Vyprostila jsem ruce z jeho pevného sevření a skočila mu náruče. Objala jsem ho tak silně, pořád jsem měla v hlavě, že tohle je naposledy. A taky že bylo. "Miluju tě, Eleanor. Nikdy na tebe nezapomenu. Nikdy."
Odtáhla jsem se od něj a koukla se mu do tváře. Stoupla jsem si na špičky a jemně a krátce ho políbila na rty. Poté jsem se postavila na zem a začala mu utírat slzy, které mu tekly po obličeji. On se ke mně následně naklonil a políbil mě nazpátek. V tom polibku bylo tolik bolesti, ale zároveň tolik lásky, že jsem měla pocit, že to tady se mnou sekne. Když se ode mě odtáhl, také mi utřel kutálející slzy.
"Taky na tebe nikdy nezapomenu. Nikdy." A s těmito slovy jsem se ho pustila, odvrátila se od něj a šla hledat Ashtona, abychom konečně mohli vyrazit domů. Naposledy jsem se podívala na Luka, jak se na mě zlomeně díval. Oba jsme byli tak zlomení. Ale takhle tomu nebude vždycky. Oba se postavíme na nohy. Vím to.