Šla jsem po schodech nahoru, až úplně nahoru. Nechtěla jsme jet tím supermoderním výtahem, protože jsem si potřebovala utřídit myšlenky mého dalšího jednání. Jenže ani těch 120 schodů mi k tomu nepomohlo.
Strnula jsem na předposledním schodu zírajíc na tebe ve dveřích od bytu otevřených dokořán. Měla jsi skřížené ruce na prsou a nesmlouvavý výraz ve tváři. Polkla jsem a normálně se k tobě postavila čelem.
"Co tu chceš?"
Tvoje otázka byla vyřčená chladně. A já v tom hlasu poznala, že něco není v pořádku. Že by jsi za normálních okolností tenhle hlas nikdy nepoužila. Že jsi na něj až moc dobrá.
"Nemám nejmenší ponětí."
"Tak pojď dovnitř. Nikdo tu není..."
Ustoupila trochu ke straně a já prošla dovnitř. Obalilo mě příjemné teplo a vůně... kakaa?