Neměla jsem tušení, co udělat, jak odpovědět, jak se tvářit. Měla jsi jedno obočí mírně pozdvihlé, protože jsem na tebe zírala dobře už nějaké minuty a pořád ode mě nepřicházela žádná odpověď.
"Eh..."
A moje zírání pokračovalo do té doby, než jsi se rozesmála. K čemu bych mohla přirovnat tvůj smích? K té nejkrásněší hudbě, která vycházela z té nejjemněší a nejněžnější vinylové desky, kterou jsem si v deštivých dnech vždycky pustila. Až takhle krásný byl. Potom jsi mi ale věnovala jeden ze svých upřených pohledů. Mohla jsem se v tvých očích zapomenout a už nikdy nenajít cestu zpět.
"Takže... Chceš abych si myslela, že tohle naše setkání je náhoda?"