Vánoce 1998
Toho roku sníh napadl příliš brzy a neroztál ani do Vánoc. Počasí bylo chladné, ale bezvětrné, vločky se lehounce snášely k zemi jedna za druhou. Na západě, daleko od všeho ruchu a moderního světa, v lesích, údolích a mokřinách, se skrývaly malé vesničky plné kouzelníků a čarodějek. Žily tu celé generace kouzelníků, vzájemně se znaly a vypomáhaly si. Nedaleko jedné z takových vesnic, ukrytý v údolí pod kopci, stál dům. Bylo to typické staré panství jako z románů od Jane Austenové. Velké modré okenice, dřevěná veranda nekonečně dlouhá zahrada plná tajemných zákoutí a skrýší. Kousek za domem se leskla hladina zamrzlého jezera. Kdyby sem zatoulal nějaký mudla, neviděl by na první pohled nic zvláštního. Pokud by se však zadíval bedlivěji, všiml by si malých leprikónů, kteří místo světel osvětlovaly pěšinku k domu. Možná by pod nánosem sněhu zahlédl i nějakého trpaslíka, který se nestačil před zimou schovat. Zcela určitě by však vyjekl zděšením, kdyby se zahleděl do jednoho z oken a uviděl by hned několik kouzelníků a čarodějek, jednoho poloobra, upíra a poloviční upírku. Rozhodně to nebyla normální sešlost, kterou si pozvete na návštěvu k večeři.
Byl Štědrý večer, z cihlového komína stoupal dým a domem voněla skořice a pečínka. Zčistajasna se tichou spící krajinou ozvalo slabé prásknutí a před domovní brankou se objevila nesourodá dvojice. Vysoký a bledý upír a jedna čarodějka.
„V takové pustině by mohl bydlet jen idiot," zabrblal Ivan, když s nelibostí zjistil, že stojí uprostřed zablácené kaluže. Cat je nikdy nepřemístila přesně. Když sem cestovali naposled, ocitli se po krk v jezeře a párek ďasovců je málem utopil, než se stačili vyškrábat na břeh.
„Dej si pozor na jazyk," varovala ho Cat, ačkoliv věděla, že svá slova myslel z legrace. „Takhle o mém bráškovi nemluv."
„Nic jsem neřekl," hájil se a otřel si špinavé boty do sněhu opodál, aby bahno smyl.
„Honem, ať nejsme poslední," postrčila ho do branky.
„To říkáš vždycky," připomněl jí, „a vždycky jsme poslední, Cat Whiteová."
Zazubila se na něj zpoza šály, vtiskla mu letmý polibek na tvář a do ruky mu vrazila tři nemotorně zabalené krabice s dárky.
Emily, která stála v kuchyni u okna, dvojici zpozorovala jako první.
„Mami!" zvolala přes rameno. „Strýček Ivan a teta Cat jsou tady!"
Selene vyběhla z malé komůrky za kuchyňskou linkou. Vlasy měla nešikovně sepnuté, tváře od mouky a zástěru samou šmouhu od jídla. Hůlkou dirigovala hned několik akcí najednou: zatímco jedna vařečka sama míchala nákyp, dva nože porcovaly pečínku a kolem její hlavy právě proletěl podnos s čajovým servisem mířící do vedlejšího pokoje, kde byla většina hostů.
„Jak vypadám?" zeptala se zadýchaně své mladší dcery.
„Strašně," zasmála se Emily upřímně.
Selene ji obdařila káravým pohledem a rozhlédla se po kuchyni. Různě po kredenci byly naskládané tácy s vánočním cukrovím, krocan, pekáčky s bramborami, hrnec polévky a mnoho dalších lahůdek. Vypadalo to, že hostina může začít.
„Snad jsem na nic nezapomněla," přemýšlela se skousnutým rtem a počítala jídlo.
„Je toho až moc, budeme to jíst až do nového roku," žasla Emily. „Vážně, předčila jsi i domácí skřítky v Bradavicích."
„Jen aby všem chutnalo," strachovala se Selene. „Jsou to naše první společné Vánoce. Všechno musí být perfektní."
„Všechno je perfektní," ujistila ji Emily a letmo se objaly.
„Mám tě ráda," zašeptala Selene a políbila ji do vlasů.
„Já tebe taky, ale vážně příšerně páchneš vším tím pečením a vařením. Běž se upravit, my se postaráme o hosty."
„Dobrá, zavolej na tátu a najdi Lauru, je neslušné, že se zase někde toulají."
Emily vešla do vstupní haly. V tu chvíli se rozdrnčel zvonek a Viktor vyšel z obývacího pokoje, kde se staral o první hosty.
„Pojď sem," chytil Emily kolem boku a něžně ji políbil pod jmelím.
Emily ho se smíchem odstrčila a rozběhla se po schodech nahoru. Chvíli se za ní nevěřícně ohlížel. Už nebyla ta malá holka, kterou musel ochraňovat. Byla dospělá, dokázala se o sebe postarat sama. A především byla šťastná, a takovou ji ještě neviděl.
Viktor otevřel domovní dveře a uvítal Cat s Ivanem.
„Vzácná návštěva z Rumunska, opět pozdě, jako obvykle!" neodpustil si.
„A není to moje vina," ohradila se Cat a ignorovala Ivanovy protesty.
„Jsme zase poslední?" zaúpěl upír tak, aby ho Cat neslyšela.
„Výjimečně ne," potěšil ho Viktor, „poslední je Hermiona s Ronem. Pokud jsem to z té naštvané sovy, co před chvílí napadla Hagrida, pochopil správně, Hermionu v redakci Věštce zdržela Rita Holoubková."
„No ne, už jsme vás nečekali!" v hale se objevila Táňa, která právě vycházela z koupelny pod schodištěm.
„Milá jako vždy!" zvolal Ivan.
Taťána ho spěšně objala a vykouzlila tím otci letmý úsměv. Propast mezi nimi sice nezmizela, ale pár ledů se jim prolomit podařilo. Byl to dobrý začátek.
„Veselé Vánoce vespolek!" halekala Cat ode dveří a rozesmála tím celou společnost v obývacím pokoji. Byl tu Harry s Ginny, pan a paní Weasleyovi, George, Bill s Fleur, Kingsley, Tymian, Hagrid, Neville se svojí babičkou, Lenka se svým otcem, Andromeda Tonksová s malým Teddym, který byl středem pozornosti, Claudia Whiteová, která se mezi tolika kouzelníky cítila nesvá a v koutě stranou od ostatních seděl Severus Snape, zadumaný jako vždycky.
Viktor si pomyslel něco o štěstí, že Sirius koupil dům s tak velkou jídelnou, kam se bezmála třicet lidí vměstnalo, ale pak si uvědomil, že to udělal možná právě z tohoto důvodu. Aby všichni mohli být pohromadě, kdykoliv budou chtít.
Emily mezitím procházela ložnice v domě a hledala svou sestru a otce. Zaklepala na dveře Lauřina pokoje a odpovědí jí bylo letmé zvolání.
Emily nahlédla dovnitř a spatřila Lauru, jak sedí v křesle u krbu a čte si nějakou knihu.
„Mamka se po tobě shání, všichni už dorazili," vysvětlila Emily.
„Všichni?" zeptala se s jistou nadějí v hlase a vzhlédla od knížky.
Emily se zasmušila a pro Lauru to byla dostatečná odpověď, aby se vrátila zpátky ke knize.
„Lauro," oslovila ji něžně a posadila se na opěradlo křesla. „Proč se takhle trápíš?"
Zarytě mlčela a zírala do svazku. Emily poznala, že si čte Salazarovo dědictví. V posledních měsících nedělala nic jiného. Neměla jí to za zlé, ale pochybovala, že se jí podaří něco najít, když doposud nenašla nic.
„Možná kdybys..."
„Kdybych co?" skočila jí do řeči. „Poslala jsem mu dopis, na který mi ani nedopověděl. Máma je pozvala dnes na večeři, na kterou nepřišli. Já se doprošovat nebudu, Emily. Draco dal jasně najevo, že o mě a o malou nestojí."
„Vždyť ani neví, že čekáš dítě," hájila ho Emily.
„Nechce vidět mě, nechce vidět moji dceru," opáčila tvrdošíjně.
„Vaši dceru," opravila ji Emily. Předmět jejich sporu byl stále stejný, Emily trvala na tom, aby Dracovi řekla pravdu, Laura o tom odmítala mluvit.
Lauře se blýsklo v očích, ale nic neřekla. Zaklapla knihu a zadívala se do plápolajícího ohně.
„Možná je to takhle lepší," řekla trochu klidněji. „Vybral si svoji cestu a já mu v ní nebudu stát. Má právo mě nenávidět, po tom všem."
„Tohle neříkej," pokárala ji Emily a přitiskla se k ní. „Tebe nemůže nikdo nenávidět. Zachránila jsi Viktora. Zachránila jsi tátu a mámu a Severuse."
„Za jakou cenu?" zašeptala s očima plnýma slz. „Obětovala jsem ji."
Emily byla jediná, kdo znal celou pravdu. To, co se odehrálo za obloukem, bylo jejich tajemství. Zadívala se jí zpříma do očí a přesvědčivě řekla: „Něco vymyslíme, ano? Zachráníme ji. Vždycky něco vymyslíme. Porazily jsme Voldemorta. Porazíme kohokoliv."
Laura jen nepřítomně přikývla, doopravdy tomu nevěřila. Byla v pasti a věděla to.
„Tak vidíš, zvládneme to," povzbudila ji. „Pojď dolů, Hagrid už se stihl opít z punče a zase vypráví ty historky z Bradavic."
Laura se pousmála a nechala Emily, aby jí pomohla vstát z křesla.
„Nevíš, kde je táta?" zeptala se, když vycházely z pokoje.
„Já pro něj zajdu," nabídla se Laura. „Ty běž mámě pomoct s prostíráním, já bych s tím pupkem akorát něco smetla."
„Tak jo, ale pojďte hned oba dolů," varovala ji Emily. „Opovažte se zase propadnout melancholii, někde si zalézt a litovat se." Znala je až příliš dobře.
Laura zamumlala něco o nespravedlnosti a pomalu se vysoukala po schodišti na půdu. Věděla, že jejich otec bude tam. Zřídil si v podkroví něco jako svoji pracovnu, bylo tam plno krabic, vzpomínek a předmětů a on měl ve zvyku se mezi ty krámy skrývat a přemýšlet.
„Tati?" zvolala ode dveří a opravdu Siriuse našla pod velkým oknem, jak zkoumá nějaký návod a snaží se k sobě po mudlovsku přibít dvě prkna.
„Co tu vyvádíš?" zeptala se a rozhlédla se po haraburdí kolem. Všude se povalovaly krabice plné plyšových medvídků, hraček, smotané růžové tapety a pod jeho rukama se pomalu rýsovala dětská postýlka.
„Tati!" vyhrkla dojatě a naštvaně zároveň.
„Přece si nemyslíš, že na všechno zůstaneš sama!" ohradil se a odložil plány, aby mohl svoji dceru obejmout.
Slzy dojetí mu okamžitě smáčely košili.
„Ale no tak," pohladil ji po vlasech. „Je to jen dětský pokoj, nic víc. Musíte mít přeci trochu místa. Nebo sis myslela, že se odstěhuješ?"
Zadívala se do těch zelených očí a popotáhla. „Jsem tak ráda, že vás mám."
„My tebe přece taky," ujistil ji a políbil na čelo. „Selene i já ti vděčíme za šanci na nový život. Konečně budeme jedna rodina."
„Já vím," špitla a vyhlédla z okna na zasněženou krajinu.
„Pojď," vyzval ji, „půjdeme dolů k večeři. Než si pro nás Selene přijde. Víš jaká je, když se naštve. A zrovna dnes bych ji rozzuřit nechtěl."
****
Večeřet se začalo s malým zpožděním, protože se Hermiona zdržela v redakci Věštce déle, než si myslela. Vtrhla do domu jako tajfun, patřičně rozzuřená a zasypávala Ritu Holoubkovou všemožnými nadávkami. Ron se jen chlácholivě usmíval a zamilovaně svoji přítelkyni sledoval. Byl na její výstupy zvyklý, svým způsobem je zbožňoval.
Když se všichni rozesadili kolem dlouhého stolu, Sirius povstal a pozvedl pohár s vínem.
„Přípitky mi nikdy moc nešly," přiznal hned na úvod, „pokud nepočítám ty opilecké na flámech s ohnivou whisky v nebelvírské věži, Cat si je jistě pamatuje."
„Na to jsem byla až příliš opilá!" vykřikla jmenovaná a rozesmála tím celý stůl.
„Já taky," připustil Sirius. „Víte, tohle jsou první společné Vánoce pro moji rodinu. Těch několik posledních let jsme trávili, jak to jen říct, v pěkném srabu... A tak je pro nás ctí, že můžeme hostit tolik přátel. Starých známých," pozvedl číši směrem k Hagridovi, Cat a Ivanovi, „i nových známých," ukázal na Lenku a Nevilla a jiné, „ale i třeba ty, o kterých jsme netušili, že jsou naši přátelé."
Severus Snape hleděl chladně do talíře a dělal, že narážku nepochopil. Laura, která vedle Severuse seděla, ho šťouchla do paže a Snape zkřivil tvář do něčeho, co vypadalo spíš jako škleb, než úsměv.
„Proto je myslím jasné, že si v tento den vzpomeneme na všechny, kteří tu s námi měli být, ale nemůžou." Sirius se na chvíli odmlčel, aby si dodal odvahy. Selene mu povzbudivě stiskla ruku.
„Tímto přípitkem," pokračoval pevným hlasem, „bych chtěl vzdát hold těm, kteří nás opustili. Mým nejlepším přátelům, Jamesi Potterovi a jeho ženě Lily Potterové, Remusi Lupinovi a Doře Tonksové. Taky Tedu Tonksovi, nejčestnějšímu kouzelníkovi, kterého jsem poznal. Největšímu čaroději všech dob, Albusi Brumbálovi, nezapomenutelnému dvojčeti a příteli Fredovi Weasleymu, nejbláznivějšímu bystrozorovi Alastoru Moodymu, svobodnému domácímu skřítku Dobbymu, statečnému vlkodlakovi Alexandrovi, a všem ostatním, kteří obětovali své životy ve válce za naši svobodu a budoucnost. Na naše přátele!"
Všichni svorně povstali a pozvedli číše, aby si přiťukli. Hagrid strčil břichem do stolu a ten nadskočil. Několik lidí se pousmálo, ačkoliv většina měla v očích slzy smutku a dojetí při myšlence na své přátele a příbuzné, kteří tu neseděli.
„Na nový začátek!" řekla pevně Emily a zbytek po ní slova zopakoval.
****
Narcissa Malfoyová se s lehkým prásknutím přemístila. Věděla, že jde pozdě, ale zdržela se na ministerstvu. I dnes, na Štědrý večer, ji vyslýchali kvůli prohřeškům jejího muže. Poopravila si elegantní drdol a přehodila si tašku s dárky do druhé ruky. Kráčela svižně pěšinkou k domu. Pozvání na večeři od svého bratrance dostala před čtrnácti dny. Nejdřív chtěla odmítnout, vzhledem k bolestivé minulosti a nesváru mezi jejich rodinami. Ale později obdržela sovu od Selene, která ji v dlouhém dopise upřímně ujišťovala, že je jí vděčná za vše, co udělala pro Emily a Lauru, a že by ji potěšilo, kdyby se dostavila.
Dlouhé měsíce od války žila na okraji společnosti, jako všichni Smrtijedi a stoupenci Pána zla. Ministerstvo jednoho po druhém vyslýchalo, zatýkalo a veřejně soudilo. Lucius byl v Azkabanu a ona přišla o všechno - o přátele, o dům, veškerý majetek a postavení. Proto byla ráda, že jí někdo nabídl pomocnou ruku a pozval ji mezi lidi. Ačkoliv se bála pranýře, rozhodla se přijmout pozvání se vztyčenou hlavou. Koneckonců, byla přeci Blacková, je čas čelit tomu, co si sama způsobila.
„Jdeš, Draco?" ohlédla se za sebe na svého syna, když stála před domovními dveřmi.
Draco stál pár kroků za ní, zabalený do černého kabátu a zelené šály. V rukách svíral úhledně zabalený dárek se stříbrnou stuhou. Zíral vysokým oknem dovnitř domu, kudy bylo vidět do jídelny. U jednoho dlouhého stolu seděli jeho úhlavní nepřátelé ze školy, proti kterým celá léta bojoval. Všichni jedli, smáli se, vtipkovali – vypadali tak šťastně.
Ale on se díval jen na ni, na Lauru. Rudé vlasy měla zastřižené a ve vlnkách se jí točili kolem usměvavého obličeje. Dokonce i jizva na tváři vypadala menší. Byla nádherná, a pro něj vždycky zůstane. Právě přátelsky poplácala po rameni Severuse Snapea, který se tvářil jako by spolkl citron. Ale ve chvíli, kdy se k němu naklonila a něco mu zaujatě vyprávěla, roztál jako sníh a taky se pousmál.
Vypadala docela stejně jako ten večer, co se viděli naposled. Přesto byla jiná a on taky. Jejich role se vyměnili – ona teď patřila mezi nejuznávanější kouzelnické rody, on byl díky hříchům Luciuse Malfoye ten nejubožejší tvor na zemi. Nemá žádné právo vejít do tohoto domu a smazat úsměv z její tváře. Neměl být takový zbabělec, měl s ní v Bradavicích tehdy zůstat a postavit se svému otci.
„Draco?" zeptala se Narcissa znovu s rukou položenou na zvonku.
„Já-já," zakoktal. „Já nemůžu."
„Draco!" zvolala za ním, ale to už se na místě otočil a přemístil se pryč.
V hloubi duše ucítila provinilé bodnutí, že ona může za zmařenou lásku těch dvou dětí. Nejspíš bylo pozdě něco zachraňovat.
****
V tu samou chvíli měla Laura pocit, že ji někdo sleduje. Nervózně vyhlédla z okna do sněhové vánice a přísahala by, že zahlédla ty světlé vlasy a bledý obličej, o kterých se jí v posledních týdnech zdálo.
„Děje se něco?" zeptala se Selene sedící po její pravici tiše a vyhlédla stejným směrem.
Zakroutila hlavou a nabodla si na vidličku další sousto, když se rozdrnčel zvonek.
„Já tam zajdu," nabídla se Emily, která seděla nejblíž, pustila Viktorovu ruku a vstala od stolu.
Přišla k hlavním dveřím, otevřela a na prahu spatřila Narcissu.
„Paní Malfoyová!" vykřikla překvapeně. „Mysleli jsme, že to nestihnete."
„Prosím, říkej mi Narcisso," řekla žena unaveně.
Emily si všimla jejích vrásek a strhaného obličeje. Slyšela, že je pod neustálým dozorem a výslechem ministerstva. Muselo to pro ni být utrpení. Oni sami se Starostolci pochopitelně také zpovídali, ale jejich výslechy byly v porovnání s tím, co se dělo Malfoyovým, příjemné.
„Prosím, pojďte dál, Narcisso," pozvala ji. „Jste sama?" zeptala se trochu zklamaně a mhouřila oči do vánice, snad doufala, že spatří Draca.
„Ano, sama."
Emily jí odložila kabát, uložila dárky a uvedla ji do jídelny. Narcissa byla z tohoto setkání nervózní, když vešla dovnitř, většina hovoru utichla a všechny hlavy se směrem k nim otočily. Čekala nenávistné pohledy, urážlivé poznámky, ale všichni se spíš tvářili tak trochu zvědavě. Harry Potter jí přikývl na pozdrav.
„Cissy!" zvolala Selene a použila její přezdívku ze školních let. „Mysleli jsme, že večeři nestihneš."
„Zdrželi mě na ministerstvu," vysvětlila trochu nesvá.
„Pojď, posaď se," nabídl jí Sirius židli vedle Fleur a paní Weasleyové.
„Ráda," usmála se a myslela to ze srdce upřímně.
Když usedala ke stolu a hovor se zase rozproudil, otočila se k Selene a vyslala k ní děkovný pohled a nebyla jí zdaleka vděčná jen za pozvání na večeři. Selene pochopila a vřele se na svou bývalou sokyni usmála. Válka skončila, byly na stejné straně.
Jediný, komu u stolu zmrzl úsměv na rtech, byla Laura. To, že Narcissa přišla, znamenalo, že Draco pozvání odmítl. Sousto koláče se jí vzpříčilo v krku, a tak odložila vidličku. Příbor však dopadl s větším rachotem, než měl, a několik nejbližších se na Lauru otočilo.
„Jdu na vzduch," zamumlala a s námahou vstala ze svého místa. Seděla na opačné straně stolu než Narcissa, která byla zabraná do rozhovoru s paní Weasleyovou o pletacích vzorech z Týdeníku čarodějek. Nevšimla si, že dívka odešla, natož toho, že je těhotná.
Emily odložila ubrousek, připravená vyjít za Laurou, ale Severus jí naznačil, ať sedí, a šel sám. Sirius svého bývalého nepřítele probodl podezíravým pohledem. Nezeptal se své dcery, proč zachránila právě jeho, smířil se s myšlenkou, že k tomu měla dobrý důvod. Samozřejmě věděl, že jim Snape celou dobu pomáhal a stál na jejich straně, ale léta nepřátelství nešla smazat tak snadno. Pro začátek se oba muži snažili strpět přítomnost toho druhého bez poznámek. Kdo ví, možná spolu i někdy promluví.
Severus našel Lauru za domem v zahradě, stála zachumlaná v zimním kabátě a mhouřila oči do krajiny. Neplakala, i když moc chtěla. Zevnitř ji sžíral nahromaděný vztek.
„Perníček?" nabídl jí pochoutku, kterou vytáhl z kapsy.
„Nemusíte předstírat zájem, pane profesore," zakroutila hlavou, ale perníček si vzala. Uždibovala ho po malých kousíčcích.
„Neříkej mi profesore," zavrčel svým typickým tónem. „Jsem Severus."
Pokývala bradou a malinko se na muže vedle sebe pousmála. „Tak dobře."
Společně mlčky pozorovali tichou krajinu.
„Nikdy jsem se nezeptal, proč zrovna já," řekl najednou. „Proč jsi zachránila mě?"
Čekala tu otázku mnohem dřív, chápala, že chce znát odpověď. Možná hledal tak dlouho odvahu.
Zadívala se do jeho tmavých očí a upřímně odpověděla: „Protože se celý život trápíte. Miloval jste ženu, kterou jste nechal odejít s jiným mužem, a potom jste dělal vše pro záchranu jejich syna. Obětoval jste se pro nás všechny, roky hrál nebezpečnou hru a tajně nám pomáhal. A stejně vás všichni nenáviděli, tak proto. Zasloužíte si další šanci, můžete dokázat, že jste dobrý a čestný člověk, a prosím, nepochybujte o mém rozhodnutí, nevíte, co všechno jsem musela obětovat a nerada bych toho litovala."
Severus se zakousl do svého perníku, protože nevěděl, co říct. Chvíli tam oba stáli, uždibovali cukroví a pozorovali padající sníh.
„Víš, Draco je ještě dítě," řekl náhle, „proto dnes nepřišel. Vždy za něj rozhodoval Lucius, a když se má rozhodnout sám, tak to zkazí."
Laura se nezeptala, jak ví, co ji trápí. Jen se zachechtala: „Jo, to on umí."
„Kdybys někdy potřebovala s něčím pomoct," ukázal posunkem na její břicho, „tak dej vědět. Jsem tvým dlužníkem."
V ten okamžik se zrodilo zvláštní přátelství. Tak tam oba stáli vedle sebe, ponořený každý do svých myšlenek. Severus poprvé za dlouhá léta nemyslel na Lily a na minulost, ale na to, co bude dál. Laura se přestala trápit svým rozhodnutím a slíbila si, že ať se stane cokoliv, postaví se tomu čelem. Objímala rukama svoje břicho, ve kterém rostla trvalá připomínka její lásky k Dracovi. Cítila, jak se její dcera spokojeně převalila.
„Máš vybrané jméno?" zeptal se Severus po chvíli.
„Nikolaos," zašeptala do ticha štědrovečerní noci. „Nikolaos Blacková."
V kouzelnickém světě opět panoval mír, dny plynuly monotónním rytmem, docela jako kdyby žádná válka ani nebyla. Pán zla byl poražen a s ním padli i všichni jeho přívrženci. Jenže, dá se Zlo vůbec porazit? Jak víme, že se zase nevrátí? Strašlivější, údernější a mocnější?
A budeme mít vůbec sílu se mu znovu postavit...?