LAYLA:
Překvapilo mě, s jakou odhodlaností mi nabídl své služby. Byl pěkný. Tmavovlasý a urostlý. Ale teď ho síla Kaynova meče odhodila pár metrů zpět. Nemyslela jsem si, že by se Kayl nevzdal. Že by to nenechal plavat.
Otočila jsem se na něj a s čirou nenávistí povolala svou nově nabitou moc. Zajiskřila mi v dlaních. Byla jsem dvakrát silnější než Smrt, než on!
„Jsi ubožák, Kayle!" zasyčela jsem na něj vztekle. Ale on se jen usmíval. A to mě popudilo ještě víc. „Tohle je za Judith!" zavrčela jsem. V jeho očích se najednou objevil záblesk strachu. Mrskla jsem po něm bílým šlahounem, který se mu omotal kolem krku. Začal se dusit. Přála jsem si mu vymáčknout oči z důlků. Aby trpěl. Aby to poznal, co jsem si prožila! Čím jsem si prošla!
„Ty svině!" vřískla má matka. Úplně jsem zapomněla, že je tu s námi. „Pusť ho!"
A on sebou házel zleva doprava. Kmitá nohama ve vzduchu a lapá po dechu. Začíná modrat.
"Zadusím tě tvou vlastní mocí!" křikla jsem v nenávisti.
„Laylo!" slyšela jsem autoritativní hlas Smrti. Otočila jsem se k ní. „Propusť toho hocha. S ním si poradíme potom."
„Ne, musí trpět!" odsekla jsem rozezleně.
„Nech ho jít. Nestojí ti za to."
Svěsila jsem ramena a uvědomila si to. Nebudu jako on.
Nebudu nechávat své oběti žít!
A s tou myšlenkou ho má síla prošpikovala celého. Strašně řičel. A mně to dělalo dobře. Moc dobře. Jen ať pocítí tu bezmoc. Pumpovala jsem do něj jeho vlastní sílu. Nechtěla jsem ji. Cítila jsem, jak ji nezvládám a jak mi leze na mozek. Bláznila jsem z ní. Tělo mu problikávalo bělostnou září a moje uši se topily jen ve zvuku nářku a kvílení. Kolem mě se vytvořila podivná bublina z bílé hmoty, která mě chránila. Vím to. Chránila svou paní. A pak to přišlo. Život mého bratra se vléval do mých žil. Bylo to tak opojné, až mě to samotnou překvapilo. Aura podřadných démonů byla oproti tomuhle slabý odvar. Z tohohle bych dokázala žít věky. Dokázala bych srovnat celá města se zemí!
Věděla jsem, že na mě Susanne křičí nějaká slova. Věděla jsem, že brečí. Ale já jí nelitovala. Zabila mi rodinu, zabila mi otce, zabila mě! Zaslouží si trpět. A taky že trpěla. Ztráta milovaného syna. Jak nepříjemné.
Kayl sebou naposledy zaškubl a jeho tělo ochablo. Bylo po všem. Vrátila jsem se zpět do reality. Kaylovo tělo se sesunulo k zemi bez známek života.
„Ne!" Susanne se k němu vrhla a objala ho. Jenže jeho už nikdo nezachrání. Byl studený jako led. „Vrať ho. Zapřísahám tě! Vrať mu jeho život!"
„Zajímalo by mě, matko, zda ses taky tak prala o můj život, když jsem umírala. Ne, počkej. To ty jsi mě nechala upálit." Cynismus v mém hlase ji překvapil.
„Přistupuji na vaše podmínky," zamumlala poraženecky. „Vzdám se svého mládí, když mi ho vrátíte."
Koukla jsem na Smrt. V jejích očích jsem našla trochu zloby. Zlobila se na mě, ale nakonec se obrátila k Susanne. „Svou šanci jsi dostala. Tvého syna je mi líto, ale on zaútočil jako první," řekla a ukázala na skuhrajícího tmavovlasého muže. Úplně jsem na něj zapomněla při všem tom shonu. Chudák musel převelice trpět. Rozhodla jsem se nechat Susanne na pokoji a vydala se k němu.
Seděl opřený o rituální kámen a sípavě dýchal. Došla jsem k němu. Jeho oči se na moment rozlepily, ale dělalo mu to velké obtíže. Umíral.
„Jsi to ty. Bál jsem se, že si pro mě přijde Smrt." Jeho nevhodný vtip mě zanechal trochu rozpačitou. Ale rychle jsem se vzpamatovala.
„Jsi blázen, Ethanieli. Cítím, jak z tebe prchá život," poznamenala jsem chladně.
„Každý jednou zemřeme." Kdyby mohl, tak by pokrčil rameny, ale při jakémkoliv pohybu se jeho tvář stáhla do křečovité grimasy.
Proč si na něj nepamatuji? Jeho tvář mi byla úplně cizí, Nepoznávala jsem v ní nikoho. Snažila jsem se vytasit s nějakou vzpomínkou, ale nešlo to. Měla jsem v hlavě prázdno. Pak jsem si vzpomenu na slova Susanne. „Jak to myslela s těmi city?" šeptla jsem a koukla na Smrt. Nic neslyšela. Určitě by se jí to nelíbilo.
Jeho modré oči se na chvíli podívaly do těch mých. Natáhl ke mně ruku, ale já ucukla. Nechtěla jsem, aby se mě dotýkal. Nebo ano? Zklamaně tedy zase spustil ruku dolů, ale pořád se na mě díval.
„Myslela to tak, jak to řekla."
Zamračila jsem se na něj. „Nemluv v hádankách, nephilim," zabručela jsem mrzutě. Ublíženě se na mě podíval.
„Jak jsi to poznala?"
„Máš zelenou auru. A voníš jako andělé."
Jeho smích zaplnil mé ušní bubínky a musela jsem uznat, že na to že umírá, se směje hrozně hezky. Jenže se pak rozkašlal. Kaynův meč začínal účinkovat. Trčelmu z břicha až skoro po jílec a jed, který se z něj vyplavil, už působil. Muselo ho to hrozně bolet.
„Říkávala jsi, že voním mátou. Ale anděl zní taky dobře."
„Odpověz na mou otázku!" přikázala jsem mu nedočkavě.
Jeho dech se na chvíli zastavil. Ale pak sklopil pohled k mým rukám. „Ty city jsou silnější, než cokoli jiného na světě. Ani smrt mě nezastaví."
„Nic není tak věčné," špitla jsem.
„Láska ano." Říkal to přesvědčeně, ale byl hrozně smutný.
„Milovals ji?"
Jen přikývl. „A ona si na mě nepamatuje."
„Je mi to líto." A s těmi slovy jsem nastřádala trochu energie do prstů a přiložila mu je na čelo. Hlasitě vydechl a po tváři mu přejela vlna úlevy. Tohle by mu mělo pomoci od bolesti.
„Laylo." Moje jméno mu splynulo ze rtů s takovou něhou, až mi to vehnalo ruměnec do tváří.
„Dcero! Musíš toho mladíka nechat odejít. Jed mu způsobuje hrozně dlouhou a mučivou smrt. Ulehči mu to," přerušila mě má vzkřísitelka z přemýšlení. Vím, že má pravdu. Viděla jsem, jak vykašlává krev a v hrudi mu prapodivné bublá.
„Jsi připraven?"
On kývl na souhlas.
„Z moci mě svěřené tě já, zrozena v temnotě, propouštím."
A on ta slova říkal se mnou. Znal je. Znal mě. A miloval Laylu, která zemřela. Bylo mi ho líto, ale nemohla jsem v sobě najít jedinou vzpomínku na něj. Sípavě se nadechl a z jeho rány začala vycházet nazelenalá mlha, která se mi vpíjela do žil a posilovala mě. Dívala jsem se mu do očí. Vypadal smířeně a šťastně.
Jak mi říkávala Judith: všechno se děje z nějakého důvodu. A znovu měla pravdu.
Jeho aura se do mě vpíjela pomalu, ale jistě. Místností voněla máta. Přesně jako to říkal. Říkal, že voní po mátě.
Máta? A kdo je Judith?
A pak: prohla jsem se v zádech. Bylo to, jako kdyby mi někdo vrazil pořádnou ránu do hlavy. Myslela jsem, že se mi rozskočí. Co se to kruci- Ani jsem nestačila dokončit myšlenku a zavřeštěla jsem. Něco se chtělo probojovat ven. Pálila mě celá kůže a měla jsem pocit, že se mi snad vařil mozek. Krev mi hučela v hlavě. Zrychleně jsem dýchala. Ale to všechno by se dalo zvládnout, nebýt té bolesti. Tisíc drobounkých jehliček mě píchalo v plicích přesně jako ten večer, kdy jsem zabila poprvé toho muže u Dereka. U Dereka? Kdo je Derek? Tvůj šéf, trubko. Můj vnitřní hlásek. Miluji tě!
Přede mnou se zjevila najednou Smrt a vzala mou tvář do dlaní. „Laylo, ukočíruj to. Zbavila jsem tě minulosti. Měla jsi zapomenout!" Zněla celkem bezradně. Snažial jsem se jí odpovědět, ať mě okamžitě pustí, ale nemohla jsem. Bolest mě zcela ochromila. Tohle je jako konec? Otrávil mě tím jedem? Nebo co se děje?
A pak: cink! Vrátila jsem se zpět do reality, jeho aura zhasla a já se rozplakala. Bylo mi to tolik líto. Nemohla jsem ho zachránit.
„Clarku," splynulo z mých rtů zničeně a dala jsem se do usedavého pláče.
Vzpomínala jsem si.
********************************************************************************************
A s tímhle přichází i konec :)
Byl to úžasný rok. Nejen na wattpadu (hlavně na wattpadu :D), ale mám pocit, že i jako osobnost jsem se nějak vyvinula. Chtěla bych tímto poděkovat jedné (nejmenované) BeatrisieRosseau :D která mi byla věrnou čtenářkou a vlastně díky ní jsem v psaní pokračovala i přesto, že jsem to původně chtěla vzdát. Takže ti chci poděkovat právě prostřednictvím věnování :) myslím, že je důležité mít kolem sebe lidi, co vás nakopnou ;)
Dále chci opděkovat všem, kteří pro můj příběh hlasovali a všichni kdo ho komentovali. Ať už to bylo málo či víc. Každý hlas se počítal a dokázala jsem se díky vám vyšplhat na #3 v oboru Paranormální!!! Neskutečný! Navíc jsem dosáhla přes 900 přečtení!!! Bože....skáču radostí do stropu. Když si představím, kolik z vás to muselo číst a (snad) se vám příběh líbil.
Jenže už je konec.
Tímto se s vámi loučím já-levander, společně s mou prvotinou-Zrozena v Temnotě a samozřejmě i Layla.
Napište mi prosím nějaký "fídbek" :D do komentářů a dejte "lajk".
Pro dnešek už končím. Mějte se a u nějakého nového příběhu se zase budu těšit ;)
-levander