Zrozena v temnotě ÚPRAVA

V. kapitola

Bylo mi jasné, že tímhle to neskončilo. 

Nemohla jsem je nechat, aby mě odsoudila za něco takového!

Hned ráno jsem vstala ještě dřív, než byla snídaně a oblékla si oblečení, které mi tu nechala Judith se vzkazem. Psala, že se za mnou zastaví, ale já věděla, že nezastaví. Nedovolí jí to vyšetřovatelé. Proto na sebe berutepláky, mikinu a podívám se na hodinky. Bylo půl šesté. Slunce už skoro vyšlo. Měla bych si pospíšit, jestli chci Judith zastihnout doma. Nasadila jsem si kapuci a narazila si ji hluboko do obličeje. Vyšla jsem z pokoje a mířila ke skleněným dveřím. Zatím si mě nikdo nevšiml. Doktoři mi nevěnovali pozornost a sestry vesele rozprávěly na sesterně. Prošla jsem kolem nich a zatím jsem nemohla uvěřit tomu, že mi to procházelo. Zkontrolovala jsem ještě uličku v pravo a najednou mě vylekal hlas jedné ze sester: „Dobré ráno, detektive," zašvitořila. Pak jsem ho uviděla. Detektiv procházel těmi skleněnými dveřmi s květinami v ruce a já zpanikařila. Zalezla jsem na dámské toalety a snažila se uklidnit. Měl přijít až odpoledne? Mám si s ním promluvit už teď? Mám mu to vysvětlit? Ne, nemohla jsem. Nevyslechl by mě. Ale musela jsem vidět Judith! Musela jsem jí povědět, co se mi stalo!

Pootevřela jsem dveře, abych zkontrolovala situaci. Clark něco čmáral do papíru na sesterně, tak jsem se prosmýkla dveřmi. Jakmile jsem se dotkla kliky, uslyšela jsem doktorku, která vyběhla z mého pokoje. „Zmizela! Okamžitě ji najděte! Nemůže být daleko. Platinově blond vlasy, protáhlý obličej a výrazné rysy. Je pěkná. Tak dělejte, dělejte!" křičela na všechny okolo. Detektiv jí doběhl a telefonoval. Uvědomila jsem si, že stojím doslova přimrzlá ke dveřím a vyděšeně jsem ho sledovala. On to vycítil. Naše pohledy se setkaly. Jen na pár sekund. On přestal mluvit. Pak se vzpamatoval a zařval: "Stůj!"

Tak fajn, zdrhám! Jeho křik mě probral z tranzu a já otevřela ty skleněné dveře a běžela po schodech jako smyslů zbavená. Slyšela jsem za sebou, jak nadával a křičel, abych se okamžitě zastavila, ale já nezpomalovala. Kapuce mi dávno spadla, vlasy mi padaly do očí, ale na nic jsem nebrala ohled a utíkala ven. Na ulici stálo JEHO auto. Toho detektiva! Poznala jsem to podle té vůně a jemně namodralého nádechu kolem sedadel. Muselo to být jeho. Okamžitě jsem nastoupila, pokřižovala se, že tu nechal klíčky a s protočením zadních kol a za skučení pneumatik jsem vystřelila od nemocnice jako šíp. Ve zpětném zrcátku jsem jen zahlédla, jak detektiv vyběhl před nemocnici a nechal průchod jeho vzteku. 

Do prdele!

***

Řídila jsem auto asi dvakrát. Uměla jsem řídit, bohužel si rychle odvyknete. A já si odvykla. Svištila jsem si to po hlavní ulici asi osmdesát. Srdce mi hrozně rychle bušilo a já se bála, že mě chytí. Nevím, co mě to v tu chvíli popadlo. Ukradla jsem policejní vozidlo. Asi mi totálně přeskočilo. Musela jsem doufat, že za to je nějaká mírná pokuta. Jen co jsem dokončila tuhle myšlenku, se za mnou ozvalo několik policejních sirén. Nedýchala jsem. To snad ne! Jdou po mně? Nebo ne? Zpomalila jsem na čtyřicet a hlídala si všechna zrcátka. Snažila jsem se zapadnout mezi ostatní řidiče. Snažila se zařazovat do nejplnějších pruhů. Nakonec mě dvě bílá vozidla s blikačkami minula a já si oddechla. Zmizela někde v dálce. 

„Prosím zastavte vozidlo!" ozvalo se z policejní vysílačky u rádia a se mnou to škublo. Do prdele! To snad není možný! 

A tak jsem rezignovaně zajela ke krajnici a čekala, až ke mně dojde policejní důstojník. Předem jsem si připravila řeč o tom, že jsem detektivova příbuzná a jsem jela do měst pro léky mé staré tetičce. Podívala jsem se na sebe do zrcátka a upravila si vlasy. Nasadila jsem ten nejsladší a nejmilejší úsměv a stáhla okénko.