Zrozena v temnotě ÚPRAVA

XXXVI. kapitola

Otočil jsem se , abych spatřil ženu středního věku. Evidentně z bohaté rodiny. Usoudil jsem tak podle jejího oděvu, manikúry i líčení. „Jmenuji se Nathalia Ezra. Pocházím z Peru a vyrostla jsem ze slumu. Moje matka je měňavec a můj otec byl člověk." Davem to zas a znovu zašumělo. Dokonce i mě to zaskočilo. „Narodila jsem se doprostřed nejhorší bitvy celého času." Mluvila o boji lidí proti démonům, kdy lidé vyhráli. To by znamenalo, že je velice stará. „Správně jsem měla zemřít, protože mám lidskou krev. Ale to bych tu dnes nestála," pousmála se smutně. „V mých osmi letech se projevilo moje nadání a matka věděla, že už o mně vědí. Že až zjistí, kdo jsem, tak mě odvedou a ona mě už nikdy neuvidí. Proplakala tolik nocí před mými osmými narozeninami. A pak přišli. Byla jsem v jejich očích zrůda. Zacházeli se mnou tak-"

„Dost, Ezro! Nemáš právo –"

„Ano, nemám žádné právo," souhlasila klidně žena. "A ta dívka evidentně také neměla a vybranou." Další reakce davu.

„Dali jsme ti všechno. Dům, postavení i budoucnost!" vřískala Susanne rozčileně. Ztrácela kontrolu nad situací. Po jejím boku se zjevil opět Kayl a něco jí šeptal do ucha. Susanne jen kývla a uklidnila se. Oba byli směšní.

„Ale vzali jste mi mou rodinu!" houkla Nathalia. „Nechali jste mě naživu jen kvůli mému nadání. Neměním podobu, ale dokážu nahlédnout do paměti pouhým dotykem!"

Davem to otřáslo. Někdo je hlídal. Někdo jim nahlížel do hlavy.

Stařec se ke mně naklonil a polohlasem řekl: „Musíme ji probudit. Jinak nás upálí za vzpouru! Odnes ji do Sálu!"

Po očku jsem mrknul na Laylu, strachující se, že mi někam utekla. Hlavu měla volně svěšenou a tmavou róbu vykasanou až ke kolenům. Démoni kolem nás se jako na povel sjednotili a mě doslova spolkl dav. Byl jsem neviditelný. Otočil jsem se, abych rychle opustil tu vřavu lidí a nesl ji tedy dál, pryč od pódia. Slyšel jsem Susanne, jak dává příkazy mě zadržet, ale dav nepustil stráže dál.

Pospíchal jsem do Sálu. Poslední schody se zdály nekonečné. Vrazil jsem ramenem do kovových dveří a ty se bez zvuku otevřely. Sál byl tichý. Nepronikala sem vřava zvenčí. Slyšel jsem jen své bušící srdce. Nikdy jsem tu nebyl.

Stěny byly obložené slídovým kamenem, který házel odlesky od vitrážových oken na podlahu. Vypadala tak jako vysázená drahokamy. Dopochodoval jsem doprostřed oválné místnosti, kde se podlaha mírně zvedala a na jejím vrchu stál plochý rituální kámen. Na ten jsem Laylu položil. A teď jsem musel čekat. Ale na co? Na koho?

Zůstal jsem u ní klečet. Rovnal jí ruce na břicho a hladil ji po vlasech. Byljsem rozzuřený, smutný, zklamaný a pořád ji miloval. Nemohl jsem ji nechat jen tak jít.

„Cos mi to provedla?" šeptal jsem. „Nemohl jsem tě zabít. Nemohl! Slyšíš?"

Neslyšela. Jen dál ležela nehnutě na tom kameni. Vzal jsem do dlaní její obličej a políbil ji na čelo. Vždycky jsem ji líbal na čelo, když jsem ji potřeboval uklidnit. A dnes tomu bylo naopak. Uklidnilo to mě.

Klaply dveře. Otočil jsem se. Stál tam Kayl. „Mou sestřičku oplakávat nemusíš. Tvá lítost ji zpět nepřivede." Jeho chladný a hrubý hlas se rozezněl nepříjemně celou místností.

„Budu se snažit, jak dlouho to jen půjde. Budu bojovat –"

„Ach, ano. Bla, bla, bla! Tyhle romantický žvásty si strč doprdele. Posílá mě pro tebe matka, abych tě přivedl."

„Neobtěžuj se. Nikam nejdu."

Rozesmál se na celé kolo. „Ani nemusíš. Řeknu, že jsi zaútočil první." S těmi slovy odhodil svůj hábit a odhalil tak stříbrný meč u jeho pasu.

„Kaynův meč," vydechl jsem.

„Tak přeci jenom ho poznáváš. Půjčil jsem si ho od jeho majitele, který je bohužel mrtvý, tak už ho potřebovat nebude."

Kayl obcházel místnost po jejím obvodu jako sup a já kopíroval jeho pohyby. Neměl jsem u sebe žádnou zbraň, ale rozhodl jsem se bojovat. Kayl se divoce usmál a máchl ostřím.

A je to tady!

Příští kapitola bude průlomová! Těšíte se tak jako já? :D JÁ NEBUDU MOCT DOSPAT

Pište komentáře, co si o tom myslíte a jak to asi dopadne.

-levander