Zrozena v temnotě ÚPRAVA

XXVIII. kapitola

Už jsem ani netušila, jak dlouho tu tak můžu být. Předtím jsem to odhadovala na dny, ale dneska jsem neměla ani páru. Den a noc pro mě přestaly existovat. Přestala jsem dny počítat, jakmile do mě vpustili pátou injekční stříkačku. Ta sračka mě doslova rozežírala zevnitř. Nemohla jsem nic dělat. To, co do mě vpouštěli předtím vyřazovalo z provozu  mou moc, ale tohle bylo jiné. Moje moc byla zdrogovaná snad ještě víc, ale k tomu i já. Byla jsem při vědomí, ale nemohla jsem dělat nic. Bylo to moc náročné a moc bolestivé.

***

„Co jste to do mě napumpovali?" zeptala jsem se otráveně. Nudila mě tahle hra na kočku a myš. Doktor ale mlčel. Dál si něco dělal na tom stolečku, jako kdyby se nechumelilo. „Hej! Slyšíte?"

Mlčel dál.

„Dáváte to i Clarkovi? Nebo už je taky po něm? Hm? Tak slyšíte?"

Žádná odezva. Rozhodla jsem se to nechat být. Naši skvělou konverzaci přerušil příchod třetí osoby.

„Díky, Bernarde. Dodělám to."

Zase ona? To si dělá srandu? Budeme se vídat častěji? Je tohle nějaká snaha o napravení vztahu matka-dcera?

Doktor odešel a nechal nás o samotě.

„Prý ses ptala, co ti to pícháme!"

Zamručím. „To ti řekl ten doktor?"

„Jistě. Kdo jiný," odsekla mi.

„A dozvím se to? Dáváš to i Clarkovi? Nebo už jsi ho radši zabila?" Zlomil se mi hlas. Clark. Kde je mu konec? Chybí mi. Snad ho ušetří. Za nic nemůže.

„Představ si to jako něco, co tě utlumuje. Nemůžeš tak povolat své schopnosti, aby nám tu nezanechala paseku jako před pár dny!"

Ha! Takže jsem tu pár dní. Proč se mi to zdá jako věčnost?

„A kde je Clark?" Roste ve mně netrpělivost.

„Nevím. Vzal si ho na starosti Kayl."

Zalapám po dechu a zaháním slzy. Modlím se ke všem bohům, aby byl naživu. „Kolikátého je?" Ani nevím, proč jsem se na to zeptala. Asi bych tím zjistila, jak dlouho tu jsem, ale v tuhle chvíli mi nezáleželo na ničem jiném, než na tom, aby byl Clark v pořádku.

„Konec září. A co je ti po tom?" křičela zlostně. Štvalo ji, že jsem se pořád ptala. Byl to důkaz, že mám moc energie.

„Budu mít narozeniny," odseknu jí nazpátek.

Její smích mě překvapil. Odrážel se od stěn a ozvěna zněla spíš jako krákající vrány. „Proč myslíš, že tě tu takhle držíme. Právě do tvých narozenin."

„Dáte mi dárek?" zeptala jsem se sarkasticky.

„Něco takového. Teď si odpočiň, dcerunko. Ještě toho máme hodně před sebou."

***

Zbytek vzpomínky byl bolestivý. Bez dezinfekce do mě zabodla stříkačku a znovu do mě vtlačila tu věc. Od té doby, co u mě byla, se zvýšilo dávkování injekcí. Chodili dvakrát a možná i třikrát během pár hodin. Ze začátku jsem i ztrácela vědomí, ale po těch pár dnech si začínám zvykat. Zůstávám při všech smyslech, ale neposlouchá mě moje... nic. Někdy zvracím. Smrdí z toho celá cela a trvá i několik hodin, než sem někdo přijde a uklidí to tu.

Byla jsem už nějakou dobu přikurtovaná ve vertikální poloze k tvrdé desce. Bolela mě z ní záda. Ale nejhorší jsou rány, které způsobovaly samotné pásky. Jak jsem visela, tak se mi zařezávaly hlouběji do kůže. Zápěstí a kotníky musely být plné puchýřů, které se nikdy úplně nezhojily. Kdykoli jsem se totiž sebeméně pohnula, vytekl další hnis a strhl se další strup.