Zrozena v temnotě ÚPRAVA

VIII. kapitola

Nesměle jsem zaklepala. On mi přišel otevřít. Měl kartáček v puse a na sobě volné tepláky a tričko. Vyjeveně na mě koukal a snažil se pochopit, co tu dělám. Pomalu si vyndal kartáček z pusy a zíral dál.

„Ahoj, Clarku," vydechla jsem nakonec a sklopila oči k zemi. Nechtěla jsem tu s ním být. Neměla bych tu stát u jeho dveří. Ale jakou jsem měla jinou možnost?

„Laylo? Co tu děláš?" zeptal se mě a prohlížel si mě od hlavy až k patě. Byla jsem promočená jako slepice, měla tašku a vypadala dost hrozně. Kdo by nebyl překvapený, kdyby mu u dveří zaklepal někdo takový. Divíila jsem se, že jsem ho ještě zastihla vzhůru. Bylo jedenáct. „Jsem nezdvořák. Pojď dál a sundej ze sebe tu promáchanou bundu." Uvedl mě do bytu a sundal mi mokrou větrovku. Položil ji na topení v chodbě. Viděl na mě, jak moc jsem byla otřesená. Položil mou tašku k botníku a tak pečlivě se o mě začal starat. Sundávala jsem si boty, když on ke mně  přiskočil a zul mi je.

„Ne, já...nejsem malá, zvládnu to," přesvědčovala jsem ho a snažila se botu vymanit z jeho sevření. Stisk měl ale pevný a tak jsem si rezignovaně povzdechla a nechala se zout.

„To si stála na tom dešti?" zeptal se trochu naštvaně. Pokrčila jsem rameny. „Musíš okamžitě do tepla, uvařím ti grog a povíš mi, co se stalo, dobře?"

Asi bych mu měla poděkovat, ale nezmohla jsem se na nic. Nebyla jsem schopná logicky uvažovat, hlavou se mi honily myšlenky, které jsem nebyla schopná zachytit, jak jsem byla nesoustředěná. A pak v břiše. Takové prázdné nic, které se roztahovalo, jak se mu zlíbilo. Měla jsem chuť křičet, plakat, ale nezmohla jsem se na jednou hlásku. Clark to na mě viděl. Nebylo těžké to uhodnout. Civěla jsem před sebe, napuchlé oči od pláče. A on se každou druhou sekundu na mě podíval a jeho výraz se zachmuřil pokaždé o trochu víc. Nijak ale můj stav nekomentoval. Nepřála jsem si, aby mě viděl takhle zranitelnou. 

"Posaď se, hned vedle je deka, zabal se do ní. Já udělám ten grog a přinesu ti ručník. Z tohohle bude jenom zápal plic." Navigoval mě ke gauči, ale já se posadila na křeslo a stáhla ze sebe promočený svetr. Pod tím jsem měla už jen tílko. Jako malomocná jsem přes sebe hodila deku a zachumlala se do ní. Voněla po pracím prostředku a mátě. Zaplašila jsem několika zamrkáními slzy a odtáhla se od toho kusu sentimentu. Pokojem se totiž linula vůně grogu a já ji nasála. Napadla mě dokonce myšlenky opít se do němoty.

„Tady máš hrnek. Nevylij si ho na sebe!" přikázal mi jemně a vložil mi do roztřesených dlaní hrnek, do kterého mi dělal čaj i dopoledne. „Laylo, co se stalo? Děsí mě to, že se tu dvakrát za den ukážeš, pokaždé nějak rozladěná a teď je to opravdu vážné. Vypadáš-"

„Hrozně, já vím," dopověděla jsem to za něj.

„Nechtěl jsem to říct takhle na tvrdo, ale ano. Chceš si o tom promluvit?"

Rychle jsem zavrtěla hlavou a dál pila grog. On se vedle mě posadil a ustaraně mě pozoroval. Nejspíš se mě snažil přimět mluvit, ale já jen dál seděla s očima zapíchnutýma do jednoho bodu.

„Je to pro tebe evidentně těžké, ale musíš mi o tom povědět! Jinak ti nebudu moct pomoct." Málem mi zaskočilo. On mi nemůže pomoct. Jak by mohl? Navíc nemohla jsem ohrozit jiného člověka.

„Zítra odjedu. Nemůžu tě do toho namočit."

Moje odpověď ho vyvedla z míry. „Počkej, nejedeš v nějakém jiném průšvihu, že ne? Když nepočítám to, co se stalo." Měla bych se na to usmát a říct mu, že tak závažné to není, ale jenom jsem se oklepala zimou a znovu si lokla. Zvedl se, aby mi donesl druhou deku, a já ji s vděkem přijala.