Zrozena v temnotě ÚPRAVA

XXXXI. kapitola

LAYLA:

Překvapilo mě, s jakou odhodlaností mi nabídl své služby. Byl pěkný. Tmavovlasý a urostlý. Ale teď ho síla Kaynova meče odhodila pár metrů zpět. Nemyslela jsem si, že by se Kayl nevzdal. Že by to nenechal plavat.

Otočila jsem se na něj a s čirou nenávistí povolala svou nově nabitou moc. Zajiskřila mi v dlaních. Byla jsem dvakrát silnější než Smrt, než on!

„Jsi ubožák, Kayle!" zasyčela jsem na něj vztekle. Ale on se jen usmíval. A to mě popudilo ještě víc. „Tohle je za Judith!" zavrčela jsem. V jeho očích se najednou objevil záblesk strachu. Mrskla jsem po něm bílým šlahounem, který se mu omotal kolem krku. Začal se dusit. Přála jsem si mu vymáčknout oči z důlků. Aby trpěl. Aby to poznal, co jsem si prožila! Čím jsem si prošla!

„Ty svině!" vřískla má matka. Úplně jsem zapomněla, že je tu s námi. „Pusť ho!"

A on sebou házel zleva doprava. Kmitá nohama ve vzduchu a lapá po dechu. Začíná modrat.

  "Zadusím tě tvou vlastní mocí!" křikla jsem v nenávisti.   

„Laylo!" slyšela jsem autoritativní hlas Smrti. Otočila jsem se k ní. „Propusť toho hocha. S ním si poradíme potom."

„Ne, musí trpět!" odsekla jsem rozezleně.

„Nech ho jít. Nestojí ti za to."

Svěsila jsem ramena a uvědomila si to. Nebudu jako on.

Nebudu nechávat své oběti žít!

A s tou myšlenkou ho má síla prošpikovala celého. Strašně řičel. A mně to dělalo dobře. Moc dobře. Jen ať pocítí tu bezmoc. Pumpovala jsem do něj jeho vlastní sílu. Nechtěla jsem ji. Cítila jsem, jak ji nezvládám a jak mi leze na mozek. Bláznila jsem z ní. Tělo mu problikávalo bělostnou září a moje uši se topily jen ve zvuku nářku a kvílení. Kolem mě se vytvořila podivná bublina z bílé hmoty, která mě chránila. Vím to. Chránila svou paní. A pak to přišlo. Život mého bratra se vléval do mých žil. Bylo to tak opojné, až mě to samotnou překvapilo. Aura podřadných démonů byla oproti tomuhle slabý odvar. Z tohohle bych dokázala žít věky. Dokázala bych srovnat celá města se zemí!

Věděla jsem, že na mě Susanne křičí nějaká slova. Věděla jsem, že brečí. Ale já jí nelitovala. Zabila mi rodinu, zabila mi otce, zabila mě! Zaslouží si trpět. A taky že trpěla. Ztráta milovaného syna. Jak nepříjemné.

Kayl sebou naposledy zaškubl a jeho tělo ochablo. Bylo po všem. Vrátila jsem se zpět do reality. Kaylovo tělo se sesunulo k zemi bez známek života.

„Ne!" Susanne se k němu vrhla a objala ho. Jenže jeho už nikdo nezachrání. Byl studený jako led. „Vrať ho. Zapřísahám tě! Vrať mu jeho život!"

„Zajímalo by mě, matko, zda ses taky tak prala o můj život, když jsem umírala. Ne, počkej. To ty jsi mě nechala upálit." Cynismus v mém hlase ji překvapil.

„Přistupuji na vaše podmínky," zamumlala poraženecky. „Vzdám se svého mládí, když mi ho vrátíte."

Koukla jsem na Smrt. V jejích očích jsem našla trochu zloby. Zlobila se na mě, ale nakonec se obrátila k Susanne. „Svou šanci jsi dostala. Tvého syna je mi líto, ale on zaútočil jako první," řekla a ukázala na skuhrajícího tmavovlasého muže. Úplně jsem na něj zapomněla při všem tom shonu. Chudák musel převelice trpět. Rozhodla jsem se nechat Susanne na pokoji a vydala se k němu.

Seděl opřený o rituální kámen a sípavě dýchal. Došla jsem k němu. Jeho oči se na moment rozlepily, ale dělalo mu to velké obtíže. Umíral.