Zrozena v temnotě ÚPRAVA

IX. kapitola

Probudila mě vůně palačinek. Nesla se po celém pokoji a já se ze spaní usmívala. Pootočila jsem hlavu a na špičce nosu mě pošimral sluneční paprsek. Palačinky vystřídala vůně máty. Připadala jsem si nadmíru spokojená. Nic mě nerušilo. Všechno bylo tak já má. Ve vedlejší místnosti někdo chodil. Slyšela jsem dupot a občasní zařinčení pánve. Jenže něco tu nesedělo. Kam se podělo vrzání starých parket, které měla Judith v kuchyni. Navíc ona nedupala. Vždy chodila tiše a prozrazovaly jen ty parkety! Pootevřela jsem oči.

Ale tohle není můj pokoj!

Teď už jsem byla vzhůru úplně. Posadila jsem se na posteli, zmateně se rozhlížela po pokoji a pak mi to došlo. Včerejší rozhovor s Judith. To jak jsem se napakovala ke Clarkovi a vyklopila mu úplně všechno. Stáhl se mi žaludek. Místnost najednou potemněla. Slunce se schovalo za mraky a jediné, co přetrvalo, byla vůně palačinek. Ta ale moje uvědomění nijak nezlepšila. Automaticky jsem sáhla pod postel a v mé tašce nahmatala chladnou stěnu skříňky. Byla tam.

Ale co Judith? Jak jsem ji mohla opustit? V krku se mi udělal knedlík a v očích mě začly znovu pálit slzy. Rychle jsem zamrkala, abych je potlačila a trochu si promnula spánky, abych uklidnila myšlenky. Včera to byl náročný den. Judith byla vystresovaná, já byla vystresovaná. Dělaly jsme to ze zoufalosti. Musely jsme zachovat chladnou hlavu. Odjely bychom z města. Hlavně se tomu nesmíme poddat! To byla moje ranní mantra. Musela jsem uvažovat racionálně. Pokud tedy vím, co to vůbec znamená.

Zašátrala jsem na nočním stolku po mobilu a zkontrolovala čas. Půl dvanácté? Vyskočila jsem z postele a začala se oblékat. Už si dávno měla být pryč. Někde jsi měla sedět ve vlaku! Křičel na mě můj vnitřní hlas, který se pomalu stával i mým svědomím. Ignorovala jsem zatmění před očima a natáhla na sebe džíny a bílé tričko. Palačinky voněly úžasně, ale já si nemohla dovolit ztratit ani minutu. Judith bude ještě doma. Musela jsem ji stihnout. jenže můj žaludek měl jiný názor. Zakručelo mi v něm. "Ticho tam," zabručela jsem si pro sebe a otevřela dveře od ložnice.

„Dobré ráno," pozdravil mě Clark, jakmile mě spatřil. Jeho pozitivní energie mi málem podkopla nohy. Byl čerstvě osprchovaný. Mokré vlasy mu neposlušně trčely kolem hlavy.

„Dobré," snažila jsem se o přátelský tón, ale nejsem si jistá, jestli se mi to povedlo. Samozřejmě jsem mu byla vděčná za všechno, co pro mě udělal. Byla jsem neznámá osoba, která mu vtrhla do bytu, a on mě tu nechal přespat a udělal palačinky.

„Jak ses vyspala?" zeptal se mimochodem. Pomyslela jsem si, že by mu to mohlo být ukradené. Zněl, jako kdybychom byli nějaký manželský pár.

„Jo...v pohodě. Hele, ohledně toho včerejška se omlouvám. Asi jsem tě musela slušně vylekat. Já jenom..." odmlčela jsem se. On ale stále vyhazoval palačinky do vzduchu a málem si u toho pískal. Jenom by měli přiběhnout dvě krásné děti a byla by to rodinná idylka. Štval mě jeho přístup k situaci. Byl bezstarostný. A já ne! „Já jen chci říct, že si vážím toho, cos pro mě udělal, ale tohle musím zvládnout sama! S Judith vypadneme z města!" zvýšila jsem trochu hlas a konečně upoutala jeho pozornost. Odložil pánev na plotnu a opřel se o kuchyňskou linku. Zamyšleně se na mě díval a vráska na čele se mu prohloubila natolik, že najednou vypadal staře.

„Myslel jsem, že o tomhle jsme včera mluvili. Jedeme v tom společně. Jak jsi sama řekla, namočila jsi mě do toho." Mluvil tiše. Najednou nevnímal, že se mu pálila palačinka na plotně a jen mě sledoval zamračeným pohledem.

„Ano, ale nejde to. Doufám, že ještě nezjistili, kde jsem. Dneska uteču z města a vydám se...kamkoli. Jenom už tu nesmím nikoho ohrozit." Tebe! Dodala jsem v duchu.