Zrozena v temnotě ÚPRAVA

XXXIX. kapitola

„Vítej zpět!" ozval se stařec po mém boku. Udiveně jsem k ní vzhlédl a uviděl ji. Tu neskutečně krásnou tvář orámovanou tmavými vlasy, místo jejích zelených očí jiskřily zlatavé disky. Vypadaly trochu jako kočičí. Přišlo mi, že má snad ještě užší pas a ještě delší nohy. Celá byla jiná. Byla krásná jako bohyně.

Elegantně se protáhla a zvedla hrdě bradu. „Něco jsem promeškala?" Hlas byl Laylin. Tedy nezněl jinak, než jsem si pamatoval, ale najednou byl silnější a byla v něm cítit notná dávka sebejistoty.

„Co víte o naší situaci?" ptal se jí stařec opatrně. Měl z ní strach.

„Vlastně úplně všechno. Bylo mi to vysvětleno. Zatím nedělejte nic zásadního. Snažte se uklidnit dav, protože Susanne ztrácí kontrolu nad situací tam dole. Jdu za ní."

Stařec se jí mírně uklonil. A já jen stál a civěl na dívku, kterou miluji, ale už ji nepoznávám.

„Laylo?" slyšel jsem sám sebe říkat. Stařec se na mě vyděšeně podíval. Hleděl jsem jí přímo do očí a zdálo se mi, že jakmile zaznělo její jméno, tak se jemně zazelenaly. To mi vlilo novou naději do krve. Přesto jsem ztratil řeč.

„Máš nějakou otázku?" zeptala se a usmívala se na mě. Jenže její oči se neusmívaly a já už věděl, co bylo špatně. Ona se na mě nepamatovala.

„Vlastně...vlastně ano!" Nevím, jak mě napadlo, ale chtěl jsem to zkusit. „Chci ti nabídnout své služby."

Stařec mě pevně chytil za rameno a drtil ho mezi prsty. „Blázne. Přeskočilo ti?"

„Pusť ho!" Tvrdý hlas se rozlehl Sálem doprovázen dalším šuměním těch hlasů. Stařec jako na povel ze mě stáhl ruku a sklopil oči do země. Layla mě pořád propalovala zlatým pohledem. Snažila jsem se mu odolat.

„Proč bys chtěl sloužit Smrti? Nepotřebuji sluhy." I přes to že mě takhle odmítla, je zmatena mou nabídkou. Ale já se nechtěl vzdát.

„Až moc dlouho jsem přihlížel tomu, co se tu děje. Lhal jsem a zradil jsem. Chci to změnit."

Layla naklonila hlavu ke straně jako vždy, když přemýšlela. Pořád to byla ona. Jen trochu vyměněná.

„Nevidím důvod, proč bych ..." Nestačila to ani dopovědět, když jí vyrušil vstup její matky v doprovodu ozbrojených strážců, Kayla a houfem démonů.

„Ale, ale, ale! Někdo započal sezení bez nás?" usmívala se sladce.

Layla na nic nečekala a otočila se čelem k ní. „Odejdi Susanne. Odejdi a nikomu se nic nestane." Chovala se sebejistě. Rozešla se Sálem přímo k Susanne. Každý její krok byl doprovázen zvláštním šelestem. Susanne se zastavila a změřila si Laylu pohledem. Pak se podívala na mě a spadla jí čelist.

„To snad...ona...TY!" ukázala na mě prstem. „Zrádce! Okamžitě ho odveďte!" vřískla na vojáky. Bylo mi jasné, že mě chce Susanne upálit a nehodlal jsem se jen tak vzdát. Layla však vztáhla ruku a oba muži se zastavili.

„Je v mém područí. Nabídl mi mé služby. Je tedy pod mou ochranou!" řekla pevným hlasem. Já zalapal po dechu. Opravdu se mi to povedlo, nebo právě blafuje?

Susanne se uchechtla. „Clarku, jsi mazanější, než jsem původně myslela! Takhle se vetřít do přízně. Tvá paní asi neví, cos k ní cítil, že?"

Rozzuřeně jsem se po ní podíval. „Možná. Poprvé jsem se ale rozhodl správně!"

Susanne se ale nijak nezaobírala mými slovy. Vypadala znuděně. Layla se proto rychle ujala slova: „Jsi vykázána z našeho světa, a pokud neuposlechneš, budeš potrestána."