Bylo zvláštní sedět v Morganově autě a nepřemýšlet nad smrtí. Samozřejmě, Emily ty myšlenky nikdy neopustily ale alespoň se v tom nemusela utápět teď.
Auto zastavilo před drahou restaurací a Emily si pomyslela, jak moc klišé celá tahle situace byla.
Bezcitný, bohatý, mafiánský zmetek, který si myslí, že vlastní svět.
Z filmů jich znala hodně, jenom nevěřila, že by se s takovým člověkem někdy setkala. Jak se ale ukázalo, život odmítal upravit pravidla hry a zkrátka si dělal co chtěl.
Počkala, až sám vystoupil a poté ho následovala. Mladý kluk okamžitě přiběhl a vzal si Morganovy klíčky.
Emily vlastně ani nedávala pozor, kam přesně jeli. Bolest její hlavy jí nutila udržet oči zavřené a myslet na Annu, která při jejím odchodu rozhodně nebyla nadšená.
"Děláš si srandu?"
Anna si opláchla obličej a poté se nahrnula k záchodu.
"Co sis myslela? Že prostě zmizí a už ho nikdy neuvidím? Udělali jsme dohodu."
Emily přivřela oči a chytla Anniný vlasy. Snažila se myslet na něco jiného,přičemž jí jednou rukou konějšivě hladila záda.
"Za tohle se omlouvám." Dodala po chvíli a opřela se o stěnu sprchového kouta. Jakmile Anna přestala zvracet, posadila se naproti ní a přitáhla si nohy ke hrudi.
"Neomlouvej se. To já se tak střískala. Mrzí mě to. Měla jsem tě hlídat."
Posledními slovy si nebyla Anna jistá, přeci jenom, znělo to, jako kdyby byla Emily nějakě malé nerozumné štěně a svým způsobem, možná taky byla.
"Nečekám, že s tím budeš v pohodě. Věř mi, představa, že s ním někam jdu se mi hnusí ještě víc, ale nemám na vybranou. Notabene - minulou noc tě sem přivezl, a ať už se nám to líbí nebo ne, udělal to a rozhodně za to bude něco chtít."
Anna si jenom odfrkla. Představa, že to byl on, kdo jí dostal domů byla nesnesitelná. Ale co mohla dělat? "Jenom mi slib, že budeš opatrná. A každých patnáct minut mi napíšeš zprávu." Emily se usmála, ale hned poté se rychle vytratila z pokoje, jelikož se Anna vrátila k záchodu.
"Dobrý den. Co vám mohu nabídnout, pane Morgane? Slečno?"
Emily s sebou cukla, když jí z jejího tranzu vyrušil hluboký hlas číšníka. Ani si nestihla pročíst jídelní lístek a vlastně ani neměla hlad. Jediné co chtěla bylo co nejrychleji ho odbít a vrátit se do postele.
Morgan si její zmatenosti okamžitě všiml a na číšníka se falešně usmál. "Dvakrát vaši dnešní specialitu a dvě neperlivé vody."
Jakmile odešel, Emily se snažila najít pohodlnou pozici, bohužel musela zůstat v klidu sedět a neopírat si hlavu, což pro ní bylo utrpení.
"To není obličej, na který se musím dívat, když vezmu ženu do drahé restaurace." Podotkl Morgan a Emily se na něho vražedně podívala. "Nejspíš ještě žádná neměla kocovinu." Zavrčela a následně se u stolu opět objevil ten samý číšník a na stůl postavil dvě sklenice.
Na nic nečekala a okamžitě si nalila vodu a doslova jí do sebe chrstla.
"Nebo si jim nejspíš nikdy nevyhrožoval, nevydržel jako rukojmí a poté nenechal zmlátit do bezvědomí." Usmála se ironicky a prohrábla si vlasy. I přesto, že se napila, opět pocítila sucho v krku a bolest se vůbec nemírňila. Právě naopak.
"Můžu tě ujistit, že jsem s tebou byl víc jak trpělivý."
Jeho tón nebyl o nic příjemnější, rozhodně ale nezněl tak vytočeně, jako byla hnědovláska sedící na druhém konci stolu.
Nesoustředila se na okolí, ale i přesto si nemohla nevšimnout, že to místo bylo úchvatné. Seděli u okna, takže měli perfektní výhled na rozprouděný Londýn, stejně tak jako na modrou, klidnou oblohu. Restaurace byla až ve třetím patře, proto bylo vidět téměř všechno.
Emily po chvíli pochopila, že pokud se nezaměří na pohled z okna, bude se muset zaměřit na Morgana a to bylo to poslední, co chtěla. "Co tady doopravdy děláme?" Zeptala se po chvíli výrazně jemnějším hlasem a stále bloudila očima po místnosti, hlavně aby se vyhla těm jeho.
"Obědváme. Co jiného."
"Ptám se tě, co chceš." Opravila se a konečně se na něho podívala. Na chvíli se zarazil, jako kdyby v hlavě hledal tu správnou odpověď, což bylo nezvyklé a zneklidňující.
"Chci vědět víc. Chci vědět to, co nenajdu v záznamech. Pro začátek chci vědět, proč nejsi s Jasonem v kontaktu."
"Takže tohle je výslech?" Nakrčila jedno obočí a znovu se napila. Čekání na jídlo bylo otravné ale čekaní na to, až odsud bude moct odejít bylo ještě otravnější.
"Spíš něco jako první rande. Nevím na co jiného se tě zeptat, tak vytáhnu rodinu."
"Na prvním rande rodinu neřeším a pochybuju, že ty vůbec víš, co rande znamená."
Morgan se jenom zasmál, což Emily vytočilo ještě víc.
"Omlouvám se, jestli o mně máš špatné mínění. Když mi bylo devatenáct, ve sklepě jsem chladnokrevně lidi nezabíjel. Taky jsem randil."
Tentokrát se pousmála Emily. Představa Morgana, jak normálně dospívá pro ni byla absurdní.
Vzpomněla si na slib, který dala Anně a uvědomila si, že před ním nechce vytahovat mobil a proto se rozhodla pro tu nejčastější fintu.
"Ehm. Potřebuju si odskočit." Celá se napjala, když si všimla, že jeho oči zpozorněly. Poté se ale znovu uvolnil a kývnul k souhlasu. "Bílé dveře hned u vchodu."
Postavila se a nervózní chůzi se vydala až k těm dveřím, které jí dostaly do malé předsíně s fialovým gaučem uprostřed. Jakmile vešla na dámy, výrazně se jí ulevilo.
Jako kdyby to byla opravdovdá bariéra. Věděla, že by Morgana stejně nic nezastavilo, ale alespoň myšlenka, že je od něho daleko ji uklidňovala.
Vyndala si z kapsy svých černých kalhot mobil a rychle vyťukala Anně smsku.
Jsem v pohodě. Jídlo bude stát nejspíš tolik, kolik náš byt. Pokusím se vrátit co nejdřív. Snad už je ti líp.
-Em
Jakmile klikla na tlačítko odeslat, mobil hned zandala a podívala se na sebe do zrcadla.
Vypadala příšerně a oproti Morganovi vypadala, jako kdyby právě vylezla z nějaké díry.
Make up, který si na sebe minulou noc dala a který zakryl téměř veškeré fialové známky o té noci byl už skoro celý pryč a modřiny se začaly znovu objevovat.
Opláchla si obličej a natáhla se po látkovém ubrousku, který byl složený vedle umyvadla. Na sobě měla černý svetřík s bílým límečkem a předtím si ani neuvědomovala, jak asi musela v téhle restauraci vypadat.
S rozmazaným make-upem, bledá, v otrhaných džínech a s mrtvým výrazem. Kdyby nebylo Morgana, určitě by ji sem ani nepustili.
Trvalo pár minut, než našla odvahu vrátit se ke stolu. Usadila se zpátky na své místo a všimla si, že číšník mezitím přinesl dva velké salátové talíře.
Ani na lehké jídlo neměla chuť a chtělo se jí zvracet jenom při představě, že by to musela celé sníst. Zaručeně to bylo asi to nejdražší jídlo v jejím životě, stejně se ale k prvnímu soustu musela přemlouvat.
Morgan se s chutí pustil do jídla a u toho si kontroloval telefon. Jako by mu každých pět vteřina chodila nová zpráva.
"Co všechno si našel?" Zeptala se nejistě a napila se.
Voda jí měla pomáhat, stejně jako ten prášek, který jí Morgan dal, Emily to ale cítila opačně. Bylo jí stále špatně, možná ještě hůř.
A samotná otázka, kterou mu položila byla stokrát horší. Nechtěla, aby našel věci z její minulosti, nechtěla, aby věděl, že jí umřela matka. Nechtěla.
Její minulost bylo teď to jediné soukromí a Emily si ho chtěla ponechat.
Morgan vzhlédl od mobilu a nechápavě se na ní podíval. "V z-záznamech" pokračovala, když bylo jasné, že neví o čem mluví. Načež odložil vidličku a neodtrhl se od jejích očí.
"Mám šanci,že najdu nějaké špinavé tajemství?" Zašklebil se a Emily jenom zamrkala.
Co mu měla odpovědět?
Naštěstí se k odpovědi ale nikdy nedostala, jelikož jakmile znovu zapípal mobil, Morganův výraz se rapidně změnil. Během pár vteřin stál na nohou a netvářil se zrovna příjemně. "Odcházíme. Hned."
Emily na něho jenom zírala a snažila se pochopit jeho chování. Když nevstala sama, ucítila jak jí jeho ruce zvedají a jak jí následně tahá k výtahu. Lidi okolo vypadali ještě zmazeněji a číšník, který je obsluhoval se za nimi pouze díval, nedovolil si cokoliv namítat.
Když stáli ve výtahu, Emily se opřela o stěnu a snažila se dýchat. Nebyla ve stavu, kdy by Morgana a jeho naprosto směšně chování dokázala zvládnout. Točila se jí hlava a měla odpornou chuť na jazyku.
Potřebovala chvilku na čerstvěm vzduchu, proto, jakmile vyšli na ulici, místo do auta, které bylo do minuy připravené poostoupila na kraj chodníku a chytila se za břicho. To se ale Morganovi nelíbilo a okamžitě uslyšela jeho nasraný hlas. "Sedni si do auta."
To jediné, co od něho dneska vlastně slyšela byly rozkazy. Krom rozhovoru v restauraci, kde se cítila jako bezdomovec, se zbytek času cítila jako malý spratek.
On prostě nemohl zůstat doma a tenhle rozhovor s ní vést po telefonu.
Když jeho rozkaz nesplnila a dál stála na chodníků, naštvaně bouchl pěstí na středu auta, až ten pikolík leknutím nadskočil. "Kurva, řekl jsem, aby sis sedla do auta."
Znovu ji hrubě chytil a dalo by se říct, že nacpal na sedadlo spolujezdce.
Emily věděla, že to už od začátku nebyl dobrý nápad a že na to nakonec doplatí. Potily se jí ruce, mezitím co se snažila přidržet dveří a zůstat v pohodě.
Jakmile se Morgan posadil k volantu a auto se rozjelo, Emily si zacpala pusu. Snažila se soustředit na něco jiného, ale už dávno věděla, že tomu neunikne. Měla sto chutí začít do Morgana bušit pěstmi, jelikož to byla celá jeho chyba.
Myslela na všechno špatné, co jí kdy udělal a jak moc ho jenom za tenhle pitomý výlet nenávidí.
Najednou jí ale pohltil obrovský výbuch, který se ozval za odjíždějícím autem. Emily se znovu podívala na Morgana, kterého ho nejspíš vůbec nepřekvapilo.
Věděl to.
A i když se ho chtěla zeptat, co se sakra děje a otočit se za tou hroznou ránou, místo toho se předklonila a pozvracela.
Byla to úleva, ale také odporný pocit, jelikož jenom z toho samotného zvracení se Emily chtělo zvracet ještě víc.
Dál už nevnímala Morgana, to co říkal, ani okolí. Snažila se splynout se vzduchem a v ten moment doopravdy litovala, že vůbec někdy do nějakého klubu šla.
Protože jinak by se tohle nikdy nestalo.
---------------------------------------------------------