Seděla jsem u malého kulatého stolu společně s Annie, Michaelem, na kterém seděla Daisy. Také tu byl Luke a Calum, kterého jsem dneska poznala. Byli jsme v té kavárně, kde Mike před pár minutami skončil se svým vystoupením, které se mu neskutečně povedlo.
Byl opravdu moc talentovaný. Šlo poznat, že hudbu miloval a že patřil na pódium. Nakonec jsem byla velmi ráda, že mě sem Annie vytáhla. Aspoň jsem si nenechala ujít takový úžasný zážitek.
Přišlo si ho poslechnout opravdu dost lidí. Kavárna byla přelidněná. Dnes říct nemohl, že si ho šlo poslechnout málo lidí. Měl velký úspěch, lidem se to opravdu moc líbilo. Všichni z něj byli nadšení a já jsem se jim vůbec nedivila, byla jsem na tom úplně stejně.
"Wow, tolik lidí jsem fakt nečekal, byl jsem z toho hrozně nervózní," pronesl Mike a přitiskl si Daisy k sobě ještě blíž. Té se díky tomu roztáhl na tváři obrovský úsměv. Bylo hezké ty dva pozorovat, opravdu jim to slušelo. Dnes jsem měla možnost si s Daisy trochu popovídat, no já jsem moc nepovídala, to spíš ona. Ale aspoň jsem zjistila, že byla moc fajn holka.
"Byl jsi skvělý, fakt bomba," řekla nadšeně dnes už po několikáté Annie, která seděla vedle něj. Myslela jsem si, že bude naštvaná, když viděla, jak Daisy sedí na jejím nejlepším kamarádovi, ale už si na ně asi spolu zvykla. Dnes mi dokonce řekla, že má Daisy ráda a že jim to spolu sluší.
"Děkuju, Ann," usmál se na ni vděčně Michael.
"Fakt jsi byl skvělý, Mikey, já bych to nezvládl takhle vystupovat před tolika lidmi," pronesl Calum, který seděl vedle mě a Luka. Byl to moc příjemný kluk, který se pořád usmíval. A to mě donutilo přemýšlet nad tím, co si spolu asi s Lukem říkali. Nechápala jsem, jak tihle dva mohli být kamarádi.
"Díky, ale už s tím přestaňte, nechci se červenat," zasmál se a ostatní s ním, tedy až na Luka a mě. Já jsem pozorovala hrnek před sebou a míchala kávu, i když to nebylo potřeba.
Přestože vystoupení bylo skvělé, chtěla jsem se vrátit domů. Ještě jsem se úplně necítila na to,
abych někde posedávala a normálně si povídala s ostatními. Chtěla jsem se opět zachumlat do deky, dát si do uší sluchátka a poslouchat písničky, ne tady sedět.
"A co ty, Eleanor? Líbilo se ti to?" zajímal se Michael a opřel si hlavu o rameno své přítelkyně.
"J-jo, bylo to super. Jsi fakt...dobrý," promluvila jsem a poté si odkašlala.
"Díky, jsem rád, že jsi přišla," pronesl a usmál se na mě. Já jsem jen přikývla, vzala si do ruky hrnek a trochu se napila.
Pak se začali bavit o fotbale. Moc jsem to nevnímala, jen jsem pozorovala hrnek před sebou a sem tam se z něj napila. Byla jsem myšlenkami úplně někde jinde.
Ale i když jsem moc nevěnovala pozornost jejich konverzaci, všimla jsem si, že se Annie do rozhovoru hodně zapojovala. Asi o fotbale něco věděla. Bylo to zvláštní. Nemyslela jsem si, že by ji mohl bavit zrovna takový sport.
Taky jsem si všimla, že Luke byl na tom úplně stejně jako já. Byl tichý a zamyšlený jako ve škole. Pozorně pozoroval sklenku naplněnou pomerančovým džusem a nevěnoval okolí žádnou pozornost.
Na chvíli jsem zvedla pohled od hrnku a pozorovala jej. Kdyby nebyl tak tichý, chladný a nepřístupný, vsadila bych se, že by se kolem něj motalo hodně holek. Ale tak z něj všechny musely mít respekt.
Nevěděla jsem, co si o něm myslet. Ale to asi většina lidí, co ho znala. Annie s ním chodila pár let do třídy a skoro nic o něm nevěděla. Zajímalo mě, jestli takový byl pořád nebo se mu stalo něco, co ho změnilo.
Raději jsem od něj odvrátila pohled. Ještě by mě načapal, jak se na něj dívám. Cítila bych se pak trapně. A proto jsem se raději vrátila k hrnku a doufala, že tady nebudeme dlouho. Kdybych se nebála, že tady někde zabloudím, šla bych domů sama, ale bohužel jsem se... bála.
"A co nám řekneš ty, Eleanor? My o tobě vlastně vůbec nic nevíme," promluvil na mě Michael, díky čemu jsem musela zvednout hlavu. Nebyla jsem moc nadšená, že mě chtěli zapojit do rozhovoru. Předtím mi to úplně vyhovovalo.
"Já...asi nic, nejsem moc zajímavá," odpověděla jsem a prohrábla si své dlouhé, husté vlasy, které nutně potřebovaly zastřihnout konečky. Všimla jsem si, že hlavu od sklenky zvedl i Luke a díval se na mě. Bylo mi to lehce nepříjemné, nechtěla jsem být středem pozornosti.
"Ále...to říkáš jen tak. Jaké jsou tvé koníčky?" zajímal se dál Mike, jeho hlava mu pořád odpočívala na rameni jeho přítelkyně, která mě jako ostatní pozorovala.
"No...já jsem chodila plavat, ale teď jsem s tím přestala," odpověděla jsem a smutně jsem sklopila pohled. I když mi plavání moc nešlo, bavilo mě to. Trénovala jsem se skvělými holkami, které mi teď hodně chyběly.
"A to jsi plavala závodně?" zeptala se mě tentokrát Annie, která měla bradu podepřenou rukou.
"Jo, ale vůbec mi to nešlo," zavrtěla jsem hlavou, když jsem si vzpomněla na své výsledky. Jenže i když jsem v tom nebyla dobrá a nevyhrávala jsem, měla jsem to ráda. Potom jsem už nechtěla plavat závodně, ale holky mě přesvědčily, ať s nimi pořád trénuju, a tak jsem v tom pokračovala.
"Tak proč jsi to dělala?" zeptal se mě Luke a následně si odkašlal. Všichni jsme se na něj najednou otočili. Annie měla vytřeštěné oči, asi ji dost překvapilo, že zrovna on se chtěl zapojit do rozhovoru.
"Já...měla jsem to ráda," odpověděla jsem a podívala se mu přímo do očí, on mi pohled opětoval. Na tváři neměl žádný výraz. Ale až teď jsem si všimla, když jsem si ho pořádně prohlédla, jak velké kruhy měl pod očima.
Včera, jak mě doučoval, mi to ani nepřišlo. Možná jsem si toho jen nevšimla. Vypadalo to tak, jakoby už pár dní neměl pořádný spánek. Já jsem musela vypadat úplně podobně, akorát já jsem to uměla dobře zamaskovat make-upem.
Na mou odpověď nic neřekl, vlastně vůbec nijak nezareagoval. Čekala jsem, že by aspoň lehce kývl hlavou nebo něco podobného, ale on se mi jen dál díval do očí. Za chvíli toho ale nechal a odvrátil pohled.
Já jsem se otočila zpátky na Michaela, který taky šokovaně sledoval Luka. Asi nebylo obvyklé, že by něco řekl. Pro mě to takové překvapení nebylo, včera jsme se bavili dost. Hlavně on hodně mluvil. Musel, protože mi vysvětloval matematiku.
"Já...jdu na záchod," pronesla jsem najednou a rychle se zvedla. Na záchod se mi chtělo už delší dobu, pořád jsem to mohla vydržet, ale takhle jsem aspoň využila příležitosti, aby se mě nevyptávali na věci o mně. Tušila jsem, že by s tím jen tak nepřestali.
"Je ti dobře?" zeptala se ustaraně Annie a napřímila se. Už se pomalu zvedala, že půjde se mnou, já jsem ji ale zastavila tím, že jsem promluvila.
"Jo, budu hned zpátky," ujistila jsem ji a ona s přikývnutím opět dopadla na židli. Pak jsem si to namířila k záchodům. Všimla jsem si jich už tehdy, když jsme tady vešli, takže jsem neměla problém tam trefit.
Byla tam řada. Přede mnou stály čtyři paní a byly tu jen dva záchody. Opřela jsem si hlavu o zeď a zavřela oči. V hlavě mi hrála melodie jedné písničky, kterou dnes zpíval Mike. Utkvěla mi v paměti. Moc se mi líbila. Doufala jsem, že ho znovu uslyším ji zazpívat.
Oči jsem otevřela jen tehdy, když jsem uslyšela někoho spláchnout. Pak jsem se jen o pár krůčku posunula blíž ke kabinkám. Nevadilo mi, že jsem tady musela čekat, aspoň jsem zabrala čas.
Za nedlouho jsem si už myla ruce a chystala se vrátit zpátky. Doufala jsem, že se téma nevrátí na mě. Nevěděla bych, co jí mám o sobě říkat. Nedělala jsem nic zajímavého. Byla jsem naprosto obyčejná holka.
Když jsem otevírala dveře, které vedly do malé chodbičky před záchody, praštila jsem někoho.
"Au," ozvalo se z druhé strany a já se polekala, že jsem někomu ublížila. Když jsem spatřila, kdo za dveřmi stál, převrátila jsem oči v sloup.
"Proč tady tak blbě stojíš, Luku?" zeptala jsem se a podívala se na něj nechápavým pohledem, protože jsem neměla tušení, co tady postával. Překvapilo mě, že jsem do něj tady narazila. Doufala jsem, že šel na pánské záchody, které byly hned vedle, a ne, aby mě tady kontroloval.
"Tady se nedá nikde jinde postavit a navíc, nechápu, kdo vymyslel, aby se ty dveře otevíraly zrovna takhle. Vždyť se tady lidi musí bouchat v jednom kuse," postěžoval si a přitom zavrtěl nechápavě hlavou.
"Mohl ses postavit tady," ukázala jsem o kousek dál, kde před zdí nebyly dveře. Mohl si stoupnout kdekoliv, hlavně ne před ty dveře. Tentokrát jsem nechápavě hlavou zavrtěla já a šla se postavit o kousek dál, aby mě taky náhodou někdo nepraštil. On mě raději následoval.
"Já...to je fuk," řekl, protože ho pravděpodobně nenapadla žádná výmluva.
"Neodpověděl jsi mi na otázku," otočila jsem se na něj a překřížila si ruce na hrudi, přitom jsem ho propalovala pohled.
"Jakou?" nadzvedl obočí a napřímil se. Tak, jak nade mnou stál, jsem si připadala hodně malinká. Bylo mi to nepříjemné. Nebyla jsem nejmenší, ale nebyla jsem ani vysoká. A on byl...obr.
"No...proč jsi tam stál?" objasnila jsem mu. Zůstala jsem stát na místě, protože jsem věděla, že kdybychom se dostali k blízkosti ostatních, už by mi to neřekl.
"Já...no...šel...šel jsem na záchod," odpověděl a poškrábal se na hlavě. Něco mi říkalo, že to nebyl ten důvod. Nadzvedla jsem obočí, stále jsem stála se založenýma rukama a čekala, až mi poví pravdu, "co se tak díváš? No dobře...čekal jsem na tebe," řekl nakonec a potom sklopil pohled.
"A to proč?" znovu jsem nadzvedla obočí a nedala na sobě znát, že mě trochu... potěšilo, když mi řekl, že čekal právě na mě. Bylo dost zvláštní, jak Luke znejistěl, když mi to řekl. Zatím byl vždycky hodně sebejistý, takže mě to teď trochu překvapilo.
"Musíš se pořád ptát proč? Je to fakt otravné," obořil se na mě, když ke mně vzhlédl a opřel se rukou o zeď.
"Mohl bys mi odpovědět?" zeptala jsem se a zakoulela očima nad jeho předchozí poznámkou.
"Dlouho jsi nešla, tak jsem tě šel zkontrolovat, už mě to tam nebavilo a navíc, stejně jsem s tebou chtěl mluvit," odpověděl po menší pauze, kdy si mě svým pohledem prohlížel.
"Jo a o čem?" zajímala jsem se. Napadlo mě, že by mě mohl jít zkontrolovat, takže mě to tak nepřekvapilo. Hodně mě zajímalo, co měl na srdci. Neměla jsem totiž tušení, o čem se mnou chtěl mluvit.
"Včera jsi říkala, že tě budu ještě doučovat, a tak mě zajímalo kdy," řekl s pokrčenými rameny a já významně přikývla. Mohlo mě napadnout, že se zeptá na matematiku.
"Hned v pondělí po škole?" navrhla jsem a prohrábla si vlasy. Byla jsem ráda, že se mě na tohle zeptal, bála jsem se, že se na mě vykašle. Včera, když jsem odcházela a říkala mu, že mě ještě bude doučovat, z toho nebyl moc nadšený.
"Jo, to bych mohl. Zase v knihovně?"
"Jo," přikývla jsem, "děkuju," dodala jsem upřímně. Bez jeho pomoci bych byla stále zoufalá a vůbec by mi nic z matiky nedávalo smysl. Teď jsem na tom byla o dost líp.
"To nic, ale nezvykej si na to," upozornil mě a podíval se na mě přísným pohledem. Opět jsem protočila oči. Nevěděla jsem, proč se to dělo, ale už podruhé, co jsem se bavila takhle s Lukem, jsem se chovala jinak. Tak uvolněněji, bezstarostněji. Ten jeho přístup ve mě probouzel starou Eleanor a to se mi líbilo.
"Neboj, až pochopím matiku, přestanu tě otravovat," ujistila jsem ho a zamrkala na něj.
"Až ji pochopíš? To nemyslíš vážně, že ne? To se ani nemusí stát, podle toho, co jsi včera předváděla, tak ti-"
"Hele, neurážej mě, jo? Já za to nemůžu. Matika mi prostě nejde," bránila jsem se, "a chemie a fyzika...a biologie...a zeměpis," dodala jsem a přemýšlela nad tím, jestli mi vůbec nějaký předmět šel. Možná tak hudebka, i když...to taky ne. Neuměla jsem zpívat.
Taky jsem si vzpomněla, jak jsem ještě u sebe doma byla vystrašená, když mi Annie řekla, že tady bude Luke. Bála jsem se, že by mě urážel, že bych se z toho sesypala. A teď tady se mnou tak mluvil a byla jsem úplně v pohodě. Brala jsem to jako pokrok.
"No dobře, chápu, jsi blbá..."
"Hele, nejsem blbá, jo? Možná...pomalejší?" zvedla jsem ruce na obranu.
"Pomalejší? Ještě lepší," pronesl a zasmál se sám pro sebe. Když se usmíval, neskutečně mu to slušelo. Celá jeho tvář se rozzářila, byl to krásný pohled, ale taky zvláštní. Raději jsem myšlenky na to, jak mu to sluší, zahnala.
"Tak mi trochu dýl trvá, než věci pochopím no..." pokrčila jsem rameny. To, že mi moc škola nešla, bylo spíš díky mé lenosti. Kdybych si k tomu sedla a snažila se to pochopit, pochopila bych to, ale bohužel...byla jsem líná. A teď jsem k tomu měla úplně jiné starosti, než byla škola.
"Zase to děláš," podotkl Luke po chvíli ticha, které mezi námi nastalo, a lehce zvážněl. Nechápavě jsem nadzvedla obočí, protože jsem neměla tušení, o čem to mluvil.
"Co?"
"Chováš se jinak než s ostatními," vysvětlil okamžitě.
"To ty taky," podotkla jsem a dala si pramen vlasů, který mi spadl do očí, za ucho.
"To protože je nemám rád, až na Caluma, ale to jen tehdy, když není s nimi," zašklebil se nad posledním slovem, co pronesl.
"Takže...mě máš rád?" zeptala jsem se a pocítila, jak mi srdce začalo rychleji bít. To spíš proto, že se mi líbila představa, že mě znal jen takovou chvíli a měl mě raději než své spolužáky, se kterými se znal už dlouho.
"To jsem neřekl," zavrtěl rozhodně hlavou.
"Vyplynulo to z toho," podotkla jsem.
"Nemám tě rád," zavrtěl hlavou a jeho slova mě trochu zabolela. Nevěděla jsem, proč mi na tom tak záleželo, já jsem ho taky vlastně neměla ráda. Ne, že bych ho neměla ráda, nevadil mi. Líbilo se mi, když jsme se spolu bavili, i když to bylo zatím jenom dvakrát. Ale to, že jsem ho měla ráda, to jsem taky říct nemohla.
"Aha," řekla jsem, tedy spíš jsem to zašeptala a sklopila pohled ke svým špinavým teniskám, které nutně potřebovaly umýt.
"Nemám tě rád, ale...nevadíš mi," opravil se, "moc to nedává smysl, co?" uchechtl se.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou, "ale asi vím, co tím chceš říct," dodala jsem pak.
"Dobře...tak asi bychom měli jít, ne?" navrhl pak a podíval se směrem, kde byly stoly. Já jsem pouze přikývla. Ruku, kterou měl Luke stále opřenou o zeď, spustil k tělu a čekal, až se otočím a dám se do kroku.
I po tomhle rozhovoru jsem neměla tušení, co si o Lukovi myslet. Když se se mnou takhle bavil, byl příjemný. No...příjemný, docela rád mě urážel, ale nemyslela jsem si, že to myslel vážně. Tedy doufala jsem v to.
Ale když byl s ostatními lidmi, byl tichý a nechtěl se s nikým bavit. Bylo to zvláštní. Ale pak mi došlo, že já jsem byla přesně taková. Tohle jsme měli společné.
"Jo a...dala bys mi své číslo?" zeptal se mě ještě předtím, než jsem se otočila na patě.
"K čemu chceš mé číslo?" podivila jsem se, lehce nakrčila čelo a sledovala ho, jak si vytahuje z kapsy mobil.
"Jen tak," řekl a sklopil pohled k mobilu, "no a teď mi ho nadiktuj," řekl a já nevěřícně zavrtěla hlavou, ale nakonec jsem mu ho řekla. Hned poté jsem se oba vrátili k ostatním.
V životě mě nenapadlo, že se budu těšit na doučování z matematiky...