Probudila mě vůně palačinek. Nesla se po celém pokoji a já se ze spaní usmívala. Pootočila jsem hlavu a na špičce nosu mě pošimral sluneční paprsek. Palačinky vystřídala vůně máty. Připadala jsem si nadmíru spokojená. Nic mě nerušilo. Všechno bylo tak já má. Ve vedlejší místnosti někdo chodil. Slyšela jsem dupot a občasní zařinčení pánve. Jenže něco tu nesedělo. Kam se podělo vrzání starých parket, které měla Judith v kuchyni. Navíc ona nedupala. Vždy chodila tiše a prozrazovaly jen ty parkety! Pootevřela jsem oči.
Ale tohle není můj pokoj!
Teď už jsem byla vzhůru úplně. Posadila jsem se na posteli, zmateně se rozhlížela po pokoji a pak mi to došlo. Včerejší rozhovor s Judith. To jak jsem se napakovala ke Clarkovi a vyklopila mu úplně všechno. Stáhl se mi žaludek. Místnost najednou potemněla. Slunce se schovalo za mraky a jediné, co přetrvalo, byla vůně palačinek. Ta ale moje uvědomění nijak nezlepšila. Automaticky jsem sáhla pod postel a v mé tašce nahmatala chladnou stěnu skříňky. Byla tam.
Ale co Judith? Jak jsem ji mohla opustit? V krku se mi udělal knedlík a v očích mě začly znovu pálit slzy. Rychle jsem zamrkala, abych je potlačila a trochu si promnula spánky, abych uklidnila myšlenky. Včera to byl náročný den. Judith byla vystresovaná, já byla vystresovaná. Dělaly jsme to ze zoufalosti. Musely jsme zachovat chladnou hlavu. Odjely bychom z města. Hlavně se tomu nesmíme poddat! To byla moje ranní mantra. Musela jsem uvažovat racionálně. Pokud tedy vím, co to vůbec znamená.
Zašátrala jsem na nočním stolku po mobilu a zkontrolovala čas. Půl dvanácté? Vyskočila jsem z postele a začala se oblékat. Už si dávno měla být pryč. Někde jsi měla sedět ve vlaku! Křičel na mě můj vnitřní hlas, který se pomalu stával i mým svědomím. Ignorovala jsem zatmění před očima a natáhla na sebe džíny a bílé tričko. Palačinky voněly úžasně, ale já si nemohla dovolit ztratit ani minutu. Judith bude ještě doma. Musela jsem ji stihnout. jenže můj žaludek měl jiný názor. Zakručelo mi v něm. "Ticho tam," zabručela jsem si pro sebe a otevřela dveře od ložnice.
„Dobré ráno," pozdravil mě Clark, jakmile mě spatřil. Jeho pozitivní energie mi málem podkopla nohy. Byl čerstvě osprchovaný. Mokré vlasy mu neposlušně trčely kolem hlavy.
„Dobré," snažila jsem se o přátelský tón, ale nejsem si jistá, jestli se mi to povedlo. Samozřejmě jsem mu byla vděčná za všechno, co pro mě udělal. Byla jsem neznámá osoba, která mu vtrhla do bytu, a on mě tu nechal přespat a udělal palačinky.
„Jak ses vyspala?" zeptal se mimochodem. Pomyslela jsem si, že by mu to mohlo být ukradené. Zněl, jako kdybychom byli nějaký manželský pár.
„Jo...v pohodě. Hele, ohledně toho včerejška se omlouvám. Asi jsem tě musela slušně vylekat. Já jenom..." odmlčela jsem se. On ale stále vyhazoval palačinky do vzduchu a málem si u toho pískal. Jenom by měli přiběhnout dvě krásné děti a byla by to rodinná idylka. Štval mě jeho přístup k situaci. Byl bezstarostný. A já ne! „Já jen chci říct, že si vážím toho, cos pro mě udělal, ale tohle musím zvládnout sama! S Judith vypadneme z města!" zvýšila jsem trochu hlas a konečně upoutala jeho pozornost. Odložil pánev na plotnu a opřel se o kuchyňskou linku. Zamyšleně se na mě díval a vráska na čele se mu prohloubila natolik, že najednou vypadal staře.
„Myslel jsem, že o tomhle jsme včera mluvili. Jedeme v tom společně. Jak jsi sama řekla, namočila jsi mě do toho." Mluvil tiše. Najednou nevnímal, že se mu pálila palačinka na plotně a jen mě sledoval zamračeným pohledem.
„Ano, ale nejde to. Doufám, že ještě nezjistili, kde jsem. Dneska uteču z města a vydám se...kamkoli. Jenom už tu nesmím nikoho ohrozit." Tebe! Dodala jsem v duchu.
Čekala jsem, že se se mnou začne přít, že mám zůstat, ale on jen pokýval hlavou a rozhodil rukama. „Nemůžu ti bránit v tvých vlastních rozhodnutích. Kdybys cokoliv potřebovala, tak mě najdeš tady. Nikam se nechystám." Pak se otočil k plotně, obrátil jemně palačinku a už mi nevěnoval moc pozornosti. To bylo opravdu jednoduché. Proč jsem mu to takhle neřekla už včera. Mohla jsem si ušetřit tuhle trapnou konverzaci a včerejší večer. Jestli si nemyslel, že jsem byla divná, tak byl vyšinutej!
***
Radši jsem si nedala snídani, abych se necítila ještě víc provinile, a teď už jsem nastupovala do místního autobusu, který mě měl odvézt domů. Byl prázdný, ale stejně jsem radši zůstala stát. Do ramene mi vystřelovala bolest kvůli té tašce a hlavně té podělané skříňce. Cesta byla neuvěřitelně nepohodlná. Autobus pořád brzdil a házelo to se mnou sem a tam. Možná jsem si měla vážně sednout. Teď už bylo ale pozdě, lidé stihli přistoupit a místa byla obsazená.
Snažila jsem se rozptýlit, a tak jsem se dívala ven a pozorovala kolemjdoucí lidi. Tvářili se bezstarostně. Měli kvádra, šaty, lodičky, tenisky, pejsky, psy, brýle, někomu vypadl kapesník, paní měla tu příšernou silikonovou značkovou kabelku a támhleten pán by se neměl cpát tím mekáčem. Ale všichni lidé měli jedno společné. Koutkem oka jsem registrovala ty záře kolem nich. Měli modrou, šedou, tyrkysovou, někteří i petrolejovou barvu. Například ten kuřák na rohu ulice byl na dobré cestě, jak se odrovnat. Slečna, která právě zaběhla do podchodu, svítila krásnou modrou barvou. Jen podle toho se dalo odhadnout, že jedla zdravě a pravidelně cvičila. Úplně dokonalý vzor. Ale jen malé děti mi dokázaly vyloudit na tváři úsměv. Byl sice trošku pokřivený, ale byl to úsměv. Jejich záře byla všude kolem nich. Ne jako u dospělých. Dospělým se točila spíš kolem hlavy a rukou. Dětem tančila kolem celého těla a vypadalo to, jako kdyby měly tyrkysová a zelenkavá křidélka. Čišela z nich taková energie a život!
Snažila jsem se tedy hledat jenom děti na ulicích, abych vydržela až do konečné stanice. Nakonec jsem vystoupila z autobusu a rozhlédla se kolem. Bar byl zavřený, ulice se hemžily lidmi a mně za posledních osmačtyřicet hodin přišlo, že by se mohlo zase všechno vrátit do normálu. Šla jsem směrem k nábřeží, kde stál Judithin dům. Minula jsem knihkupectví, zeleninu a malý obchod s rybářskými potřebami. Přesvědčovala jsem se, že by všechno mohlo být zase dobré, ale ten pocit v břiše ze včera nezmizel. Mrazilo mě z něj. Musela jsem se pořád otáčet a přistihla se, jak hledám výmluvy, jen abych zkontrolovala, zda za mnou někdo nejde. Byla jsem jako na trní, když jsem se konečně přiblížila k části města, kde stály malé rodinné domky.
„Laylo," zašeptal kdosi z tmavé uličky po levé straně. S polekaným trhnutím hlavy jsem se tam podívala. Ulička prázdná. Pokračovala jsem tedy obezřetně dál.
„Tady," vypískl ten hlas znovu. Tentokrát zprava. Ulekaně jsem se snažila zachytit pohyb přes ulici. Jestli se tam někde neschovává nějaký vtipálek. "Pojď!" zasmál se tajemný hlas skoro těsně u mě. Celá zkoprnělá jsem zůstala na místě a odmítala se otočit. Jenže strach opadl a já se musela sama sobě zasmát. Už mi kapalo na maják. Otočila jsem se. Nikdo nikde. Už jsem se chtěla vydat dál, když uličkou proběhl stín. Zvědavost vyhrála. Opatrně jsem do ní vkročila. Všechny moje buňky mi velely, abych odtud vypadla, ale moje zvědavost byla silnější, než ony. Doslova mě to táhlo do té smrduté uličky, která byla plná přetékajících popelnic. Přiložila jsem si dlaň přes ústa a nos, abych aspoň eliminovala ten nepříjemný zápach.
„Ještě kousek. Čeká tu." Zase ten šeptavý hlas. A tentokrát velice blízko mě. Jenže nikdo tu nestál.
„Kdo jsi?" zeptala jsem se zděšeně.
„Podle toho, kdo se ptá." Polekaně jsem sebou trhla, když jsem spatřila v jednom výklenku dva feťáky. Muže a ženu. Asi se právě oblizovali, protože ženin krk byl posetý cucfleky a modřinami. Oba na sobě měli navěšené černé kožené bundy, otřepané džíny a na nohách černé kanady s ostny. Jejich aury byly nezdravě zelené. Podle toho jsem poznala, že fetují. Ale prozrazovaly to i kruhy pod očima, vyhublé postavy a naběhlé žíly všude po krku a rukou.
„Chceš se přidat?" ptal se mě ten slizoun a žena se zasmála.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ani nápad. Hoď zpátečku, nechuťáku!"
„Ale no tak, kotě. Jsou to jen drogy. Bude ti líp."
V tu chvíli jsem se zamyslela nad tím, jestli by mi drogy ulevily od toho zmatku, co jsem měla v hlavě. Pak jsem ale potřásla hlavou a měla chuť si nafackovat za takové myšlenky. Chlapík mého zamyšlení využil a přistoupil ke mně blíž. Než jsem se nadála, tak mě chytil za ruku a chabě ji stiskl.
Zalapala jsem po dechu.
„Vidíš, jak je to intenzivní? Naskakuje ti husí kůže." Mluvil pořád dál, padaly z něho ta slizká slova. Žena se jen chichotala a oba mě tlačili do kouta. „Neboj, maličká. Užijeme si a pak adié!"
Ale já se nezmohla na nic. Pořád jsem se nemohla nadechnout. Nemohla jem dýchat. Proboha! Pomozte!
„Ta už něco měla. Koukej, jak je zpocená a nemůže dýchat. Ricku, má absťák!" Její hlas nezněl ani trochu starostlivě. Spíš měla radost. A já věděla, že tohle nebyl žádný absťák, ale že je to tu. Znova!
Skrz zaťaté zuby jsem procedila, ať jdou ode mě dál, ale oni mě neslyšeli. Ten Rick připravil něco do injekční stříkačky a žena mě hrubě držela kolem pasu. Cítila jsem její jazyk na mém krku. Nevěděla jsem, co bylo horší. Ta palčivá bolest v mé hrudi, nebo ten nechutně mokrý krk? Kam jsem se to dostala? Proč? Rozplakala jsem se. Slzy se po mé tváři kutálely jako obrovské hrachy.
„Klid, holka. Už to nesu." Spatřila jsem znovu tu jehlu a zvedl se mi žaludek. Sebrala jsem poslední síly, které mi zbyly a s mocným křikem sebou zazmítala. Bolest na hrudi se mi tím rozlila do celého těla. Bránila jsem se tomu, nechtěla jsem ji. Chtěla jsem, aby šla pryč, aby mě nechala na pokoji, ale ona mě spalovala zevnitř. Byla jako oheň, který nejde uhasit. A pak se stalo něco neuvěřitelného. Moje tělo začalo vibrovat. Krátce. Vibrace byly mírné. Nejdřív jsem je cítila jen já. Ale s každým krokem, kterým se ke mně ten chlap dostával, začaly narůstat. Byly větší a větší. Žena měla nakonec problém mě udržet.
„Já. Nechci. Nějakou. Vaši. Sračku!" A s těmi slovy se mé tělo rozzářilo jako lucerna. Bílé a bodavé světlo ozářilo celou uličku, ženu odmrštilo na zeď za námi a muže povalila na zem. Jehlu upustil.
„Tohle jste neměli!" zavrčela jsem.
"Do prdele! Co ty seš zač? A kurva, co to je?" Ukázal na bílou mlhu kolem mě. Nevěděla jsem, co to je, ale dodávalo mi to sílu. Chránilo mě to. A to byl tak dobrý pocit, že jsem se měla chuť vítězoslavně zasmát.
Vyhublého týpka jsem si přeměřila pohledem. „Nezáleží, kdo jsem, ale povím ti, kdo jsi ty. Ty jsi, kamaráde, chodící mrtvola. Za pár měsíců, by tě tu našli. Nejspíš předávkování." Ukázala jsem na něj a ta mlha mě poslechla. Obmotala se mu kolem pasu a on chtěl křičet. Jenže jakmile otevřel ústa, tak ho bílá mlha prošpikovala i zevnitř. A táhla z něj tu popelavě zelenou energii. A krmila mě tím. Byla to opojná chuť. Cítila jsem, jak mi to do žil pumpuje novou sílu. Se zakloněním hlavy jsem si to vychutnávala. Po chvíli se protočila muži oči, záře pohasla a on padl k zemi mrtvý.
„Co jsi to provedla, ty svině!" zařvala na mě ta žena, vzala do ruky nějakou železnou tyč a šla s ní přímo ke mně. „Za tohle tě zabiju!" Než ale stačila cokoliv udělat, bílé provazce jí obmotaly krk a hlava se jí protočila o víc než sto osmdesát stupňů. Zalapala jsem po dechu. To ne!
Ulicí zazněl jen zvuk padající železné trubky a já vyčerpaně padla na kolena. Z těla mi odcházel adrenalin a prudce mi tepalo ve spáncích. Pak jsem se ale zděšeně podívala na ten výjev před sebou. Co jsem to provedla? Co to bylo? Hlavou se mi honilo nepřeberné množství myšlenek a já se chytla za uši. Viděla jsem před sebou dvě mrtvá těla. Jedno nepřirozeně zkroucené a druhé úplně vysušené. To jsem provedla já? Ne! To nebylo možné!
Uteč! Křičel na mě hlásek v mé hlavě. A já neprotestovala. Vzala jsem svoji tašky, vyběhla z uličky a sprintem pokračovala podél přístavu. Musela jsem vidět Judith. Musela jsem jí všechno povědět. A ona mě musela naučit ovládat...tamto. Běžela jsem nadlidským tempem, ale stejně byly ty poslední stovky metrů dlouhé jako maraton. Taška byla čím dál tím těžší a pálilo mě z ní celé rameno, ale nezastavovala jsem. Únava a dehydratace po dalším takovém činu se dostavila později, ale dostavila. Klopýtavě jsem doběhla až k naší ulici. Zahnula za roh. Od ostatních domů se odráželo červenomodré světlo a zazněla hasičská siréna. Upoutalo to mou slábnoucí pozornost. Každou chvíli jsem se musela složit. Viděla jsem dům naší sousedky, kouř a začala jsem konečně zpracovávat všechny souvislosti. Slzy. Ne, prosím, ať to není ona! Prosím!
Stála jsem od toho blázince asi dvacet metrů. Můj mozek to dávno věděl. Už dávno mě nabádal, abych byla na tohle připravená, ale já si to pořád nepřipustila. Jak to bylo možné? Probrala mě až hrozná rána. Spadla mi taška z ramene. Slyšela jsem, jak se v ní převalila ta prokletá skříňka. Nevnímala jsem nic jiného než tu scenérii přede mnou. Kouř, oheň, ohořelý dům, spousta hasičů a lidí v uniformách. Její dům vyhořel. Všechno se to zdálo odehrát tak zpomaleně. S pootočením hlavy jsem viděla, jak doktoři právě přetáhli přes zuhelnatělé tělo bílou látku. Viděla jsem její dlaň nataženou ke mně. Jako kdyby mě vybízela, abych ji vzala. Neměla jsem slov. Nemohla jsem křičet ani brečet. Sesunula jsem se na zem a konečně si připustila tu bolest. A pak to začalo. Proudy slz. Nekonečné proudy slz a můj křik. Přiběhli ke mně dva strážníci. Byli vyděšení mým výstupem, ale snažili se mi pomoct. Jejich ruce se mě snažili zvednout ze studené země, ale já neslyším jejich slova, slyším jenom to pískání v uších a v puse cítím svou vlastní krev. Vykřičela jsem si hlasivky do krve. Jak se to stalo? Chtěla jsem bojovat. Ani oni mě nezastavili! Vytrhla jsem se jim z rukou a vyběhla přes silnici. Přeskočila jsem policejní pásku, nedbala nadávání policistů a hasičů a vtrhla dovnitř. Kuchyň na prach, v obývacím pokoji zůstalo torzo televize. Schody byly celkem v pořádku, tak jsem je vyběhla. Rozrazila jsem dveře od mého pokoje. Okamžitě upadly z pantů, ale to mě nezajímalo. Můj pohled se zaměřil na jediné místo. Věděla jsem, co hledám. Viděla jsem to. Je to připíchnuté na mé nástěnce. Bílý čtverec. Přes slzy jsem uškubla ten papír. Jdeme si pro tebe.
Věděla jsem, že to zavinili oni. Věděla jsem, že mě tu hledali a zapřísahala jsem se, že já je najdu. Najdu si je. Udělám z nich lovnou zvěř a zabiju je. Přísahala jsem, že je všechny zabiju!
Jenže tělo nezvládlo psychické vypětí dnešního dopoledne. Moje nohy mě ale zradily dřív, než bych čekala a já s zvedla k zemi. Tentokrát jsem spadla do měkké náruče. Nejspíš nějakého policajta. Pohltila mě tma.
Jo, je to tady :D přesně jak jsem slíbila. Už se to rozjíždí. Nevím, jak vy, ale mě se tahle kapitola osobně dost dotýká. Možná proto se mi psala tak lehce. Prostě jsem jen vyskládala svoje pocity na papír, protože lidé umírají (i nečekaně) a já si do Judith tolik promítala jednu osobu.
Ale nebojte! Judith tam pořád bude. Nevyšachovala jsem ji ;)
Díky, že čtete <3
-levander