Nesměle jsem zaklepala. On mi přišel otevřít. Měl kartáček v puse a na sobě volné tepláky a tričko. Vyjeveně na mě koukal a snažil se pochopit, co tu dělám. Pomalu si vyndal kartáček z pusy a zíral dál.
„Ahoj, Clarku," vydechla jsem nakonec a sklopila oči k zemi. Nechtěla jsem tu s ním být. Neměla bych tu stát u jeho dveří. Ale jakou jsem měla jinou možnost?
„Laylo? Co tu děláš?" zeptal se mě a prohlížel si mě od hlavy až k patě. Byla jsem promočená jako slepice, měla tašku a vypadala dost hrozně. Kdo by nebyl překvapený, kdyby mu u dveří zaklepal někdo takový. Divíila jsem se, že jsem ho ještě zastihla vzhůru. Bylo jedenáct. „Jsem nezdvořák. Pojď dál a sundej ze sebe tu promáchanou bundu." Uvedl mě do bytu a sundal mi mokrou větrovku. Položil ji na topení v chodbě. Viděl na mě, jak moc jsem byla otřesená. Položil mou tašku k botníku a tak pečlivě se o mě začal starat. Sundávala jsem si boty, když on ke mně přiskočil a zul mi je.
„Ne, já...nejsem malá, zvládnu to," přesvědčovala jsem ho a snažila se botu vymanit z jeho sevření. Stisk měl ale pevný a tak jsem si rezignovaně povzdechla a nechala se zout.
„To si stála na tom dešti?" zeptal se trochu naštvaně. Pokrčila jsem rameny. „Musíš okamžitě do tepla, uvařím ti grog a povíš mi, co se stalo, dobře?"
Asi bych mu měla poděkovat, ale nezmohla jsem se na nic. Nebyla jsem schopná logicky uvažovat, hlavou se mi honily myšlenky, které jsem nebyla schopná zachytit, jak jsem byla nesoustředěná. A pak v břiše. Takové prázdné nic, které se roztahovalo, jak se mu zlíbilo. Měla jsem chuť křičet, plakat, ale nezmohla jsem se na jednou hlásku. Clark to na mě viděl. Nebylo těžké to uhodnout. Civěla jsem před sebe, napuchlé oči od pláče. A on se každou druhou sekundu na mě podíval a jeho výraz se zachmuřil pokaždé o trochu víc. Nijak ale můj stav nekomentoval. Nepřála jsem si, aby mě viděl takhle zranitelnou.
"Posaď se, hned vedle je deka, zabal se do ní. Já udělám ten grog a přinesu ti ručník. Z tohohle bude jenom zápal plic." Navigoval mě ke gauči, ale já se posadila na křeslo a stáhla ze sebe promočený svetr. Pod tím jsem měla už jen tílko. Jako malomocná jsem přes sebe hodila deku a zachumlala se do ní. Voněla po pracím prostředku a mátě. Zaplašila jsem několika zamrkáními slzy a odtáhla se od toho kusu sentimentu. Pokojem se totiž linula vůně grogu a já ji nasála. Napadla mě dokonce myšlenky opít se do němoty.
„Tady máš hrnek. Nevylij si ho na sebe!" přikázal mi jemně a vložil mi do roztřesených dlaní hrnek, do kterého mi dělal čaj i dopoledne. „Laylo, co se stalo? Děsí mě to, že se tu dvakrát za den ukážeš, pokaždé nějak rozladěná a teď je to opravdu vážné. Vypadáš-"
„Hrozně, já vím," dopověděla jsem to za něj.
„Nechtěl jsem to říct takhle na tvrdo, ale ano. Chceš si o tom promluvit?"
Rychle jsem zavrtěla hlavou a dál pila grog. On se vedle mě posadil a ustaraně mě pozoroval. Nejspíš se mě snažil přimět mluvit, ale já jen dál seděla s očima zapíchnutýma do jednoho bodu.
„Je to pro tebe evidentně těžké, ale musíš mi o tom povědět! Jinak ti nebudu moct pomoct." Málem mi zaskočilo. On mi nemůže pomoct. Jak by mohl? Navíc nemohla jsem ohrozit jiného člověka.
„Zítra odjedu. Nemůžu tě do toho namočit."
Moje odpověď ho vyvedla z míry. „Počkej, nejedeš v nějakém jiném průšvihu, že ne? Když nepočítám to, co se stalo." Měla bych se na to usmát a říct mu, že tak závažné to není, ale jenom jsem se oklepala zimou a znovu si lokla. Zvedl se, aby mi donesl druhou deku, a já ji s vděkem přijala.
„Nejsem si jistá, jestli je to průšvih nebo ne," zamumlala jsem. „Ale je to něco, s čím mi nemůžeš pomoct. Je to komplikované. Jen potřebuji někde přespat a doma to nejde," povzdychla jsem si a pohled stále klopila do klína, aby neviděl, že se mi chtělo znovu brečet. Proč o tom vůbec mluvím? Vždyť jsem ještě před chvílí nechtěla, aby to věděl. Ale na druhou stranu mi hrozně pomáhalo se vypovídat. Ale Judith mě nabádala, abych nikomu nevěřila.
„Podívej, už jsem do toho namočený dost. Vlastně jsem tě propustil domů, i když jsi naše podezřelá číslo jedna...a prakticky jediná podezřelá, takže už mám beztak problémů nad hlavu. Nemluvě o mém místě. Jestli mě teď nevyhodí, tak už nikdy. Takže mi řekni, co se tu děje, jinak umřu zvědavostí!"
„Dobře," slyšela jsem se odpovídat a říkala si, že tohle je moje největší chyba v životě. Postavila jsem se a přešla k velkému francouzskému oknu. Viděla jsem osvětlenou ulici, zářící okna domů, auta na vzdálené dálnici, slyšela policejní sirény, vnímala kapky deště. "Přišla jsem domů. Vypadalo to tam jako po přepadení. Judith mi zakázala zavolat policii. Pak mi něco řekla."
"Co ti Judith pověděla?" zeptal se opatrně.
"Řekla mi, kdo jsem," pronesla jsem jakoby nic. Pohledem jsem mapovala lidi v sousedství a uvědomila si, že Judith říkala pravdu. Opravdu je vidím. Teď v noci to bylo intenzivnější než ve dne. Všichni ti lidé vyzařovali světlo. Problikávalo kolem nich, vířilo se ve spirálách. Každý člověk měl trochu jiný odstín. "Naproti v domě večeří rodina. Čtyři lidé. Matka, otec, chlapec a dívka."
"To jsou Tefflerovi."
Usmála jsem se. "Rodiče mají kolem sebe tmavě modré světlo. Je jako bouřkové mraky. Kolem děti se vzdouvá světle modrá, ale ta holčička. Ta holčička na dětské stoličce ji má nejzářivější. Je skoro tyrkysová. Taková čistá." Zavřela jsem oči a nadechla se. Musela jsem se hodně přemáhat. On mě ale nepřerušoval. Trpělivě seděl na gauči a čekal. Znovu jsem se nadechla a pokračovala: „Tu noc, kdy se stala ta nehoda, se ve mně něco změnilo. Jako kdyby se ven dostalo něco, co mělo zůstat skryté. Ten večer už to začalo. Vzpomínám si, jak kolem Dereka plavalo modré cosi, ale nijak jsem tomu nevěnovala pozornost. Myslela jsem, že je to lampou nebo blouzním. A pak ten muž. U něj byla ta energie silnější. Byla šedivá a vzdouvala se mu u kotníků. Umíral," odmlčím se, "vidím je. Všechny. Jejich energie je jako magnet. Každý ji kolem sebe má," říkám ta slova, jako kdyby to pro mě bylo přirozené.
„Ehm...energii? Jak to myslíš?"
Trochu sebou trhnu, když slyším jeho nechápavý a naléhavý hlas. „Jako takový zvláštní kokon, který všechny obaluje. Něco jako aura. Judith mi všechno vysvětlila. I ty ho máš," podívám se na něj letmo, „tvůj je světle modrý a trochu nazelenalý, ale někdy se tam zaleskne tmavší odstín. Kolik ti je? Třicet?"
„Dvacet sedm, ale jak to souvisí?"
„Ten muž s šedou mlhou, co jsem ho zabila, by umřel za čtyři dny poté na záchvat. Pokud to tedy chápu správně, tak ta barva značí, jestli jsou lidé připraveni odejít."
„Jako na Onen svět?" Jen přikývnu a podívám se po jeho pokoji. Pomáhá mi mluvit nahlas. Je to jako terapie, akorát nechápu, kde najednou beru tu sílu. Jako kdybych to nebyla ani já. Moje staré já by si zalezlo pod peřinu a plakalo by, dokud by neusnulo. Clark se na mě stále nechápavě díval a založil si paže na prsou. „Takže jsi něco jako médium? Dokážeš vycítit smrt?"
„Asi ano. Ani nevím, co jsem. A proč to umím." Pak zahlédnu malou rostlinku, která jen tak povadle visí na kuchyňském baru. „Asi bude nejjednodušší, když ti to ukážu. Nevím, jestli to funguje i na kytky, ale je jasné, že ten eukalyptus támhle už nezachráníš."
Clark se ohlédl přes rameno a usmál se. „Jo, ten mi přinesla moje...kamarádka." Každému by bylo hned jasné, že jeho ex. Překvapivě elegantně přejdu pokojem. Moje nadání se automaticky spustilo. Cítila jsem, jak každá moje buňka chce tu kytičku sprovodit ze světa, aby se dál netrápila. Její zář nebyla tak silná jako u lidí, ale byla tam. Stoupala z lístků a i z hlíny. Bylo také možné, že se nic nestane, že to funguje jenom na lidi. Ale jakmile se moje pokožka dotkla jediného lístečky, kytka zešedivěla a rozpadla se na prach. Clark zalapal po dechu. „A ty takhle odvedeš kohokoli, koho se dotkneš?"
„Tebe jsem se dotkla a jsi pořád mezi námi, takže pochybuji."
Na jeho tváři se zrcadlila viditelná úleva. Nastalo trapné ticho. Nevěděla jsem, zda mám odejít, nebo zůstat a očividně i Clark byl trochu nesvůj. Asi ho děsilo to, že zabíjím. Nedivila jsem se mu.
„No...já...měla bych jít," vykoktala jsem zmateně. „Řekla jsem ti, co se tu noc stalo a co umím. Po tom incidentu už se nemůžu dál zdržovat ve městě. Vím, že tě to bude stát místo, ale nikoho už neohrozím." Do něho jako kdyby uhodilo a rázně ke mně přešel.
„Ani nápad. Zůstaneš na noc tady. Beru si gauč, vedle je ložnice, vyspi se."
Zadívala jsem se na něho. Pletla jsem se. Neděsilo ho, že jsem nebezpečná. A já jsem byla ráda za to, že alespoň na jednu noc někde složím hlavu. „Díky, Clarku," špitla jsem, ale neodvážila se mu podívat do očí. Byl pro mě cizí člověk, ke kterému jsem chovala náklonnost, ale jen proto, že mi pomáhal. Nesměla jsem do toho motat nic jiného. Na to jsem byla možná i trochu vyčerpaná. „Dobrou noc," uslyšela jsem těsně před tím, než jsem zabouchla dveře od jeho ložnice.
***
Byla jedna hodina ráno, když jsem se konečně dostala z koupelny. Opatrně jsem zavřela dveře, abych neprobudila Clarka ležícího na gauči. Jemně oddechoval a sotva se vůbec na gauč vešel. Zavrtěla jsem hlavou, otočila se na patě a zavřela v jeho ložnici. Byla béžově vymalovaná, s tmavým nábytkem a voněla po pánském parfému. Na jedné stěně visely tři hřebíky, ale po obrázcích ani památky, váza na květiny bez květin jen tak stála na stolku a polovina vestavěné skříně byla prázdná. Jinak byl pokoj v úplné čistotě a pořádku. Jenom pár detailů a věděla toho víc než dost. A i postel byla cítit dvěma osobami. Žena, asi pětadvacet. Její modravá aura byla lehce protrhaná. To, že tu ještě je jasně značí, že se rozešli celkem nedávno a peřiny byly prané jednou nebo dvakrát. Povlečení vonělo po aviváži a mátě a na mě najednou padla hrozná únava. Skříňka počká. Zítra bude líp.
Víc jsem se mýlit nemohla.
Uvědomila jsem si, že minulá kapitola byla dost krátká, tak tu pro vás mám mnohem delší (konkrétně 1480 slov!), což je snad nejvíce.
Díky a dobrou noc,
-levander