Bylo mi jasné, že tímhle to neskončilo.
Nemohla jsem je nechat, aby mě odsoudila za něco takového!
Hned ráno jsem vstala ještě dřív, než byla snídaně a oblékla si oblečení, které mi tu nechala Judith se vzkazem. Psala, že se za mnou zastaví, ale já věděla, že nezastaví. Nedovolí jí to vyšetřovatelé. Proto na sebe berutepláky, mikinu a podívám se na hodinky. Bylo půl šesté. Slunce už skoro vyšlo. Měla bych si pospíšit, jestli chci Judith zastihnout doma. Nasadila jsem si kapuci a narazila si ji hluboko do obličeje. Vyšla jsem z pokoje a mířila ke skleněným dveřím. Zatím si mě nikdo nevšiml. Doktoři mi nevěnovali pozornost a sestry vesele rozprávěly na sesterně. Prošla jsem kolem nich a zatím jsem nemohla uvěřit tomu, že mi to procházelo. Zkontrolovala jsem ještě uličku v pravo a najednou mě vylekal hlas jedné ze sester: „Dobré ráno, detektive," zašvitořila. Pak jsem ho uviděla. Detektiv procházel těmi skleněnými dveřmi s květinami v ruce a já zpanikařila. Zalezla jsem na dámské toalety a snažila se uklidnit. Měl přijít až odpoledne? Mám si s ním promluvit už teď? Mám mu to vysvětlit? Ne, nemohla jsem. Nevyslechl by mě. Ale musela jsem vidět Judith! Musela jsem jí povědět, co se mi stalo!
Pootevřela jsem dveře, abych zkontrolovala situaci. Clark něco čmáral do papíru na sesterně, tak jsem se prosmýkla dveřmi. Jakmile jsem se dotkla kliky, uslyšela jsem doktorku, která vyběhla z mého pokoje. „Zmizela! Okamžitě ji najděte! Nemůže být daleko. Platinově blond vlasy, protáhlý obličej a výrazné rysy. Je pěkná. Tak dělejte, dělejte!" křičela na všechny okolo. Detektiv jí doběhl a telefonoval. Uvědomila jsem si, že stojím doslova přimrzlá ke dveřím a vyděšeně jsem ho sledovala. On to vycítil. Naše pohledy se setkaly. Jen na pár sekund. On přestal mluvit. Pak se vzpamatoval a zařval: "Stůj!"
Tak fajn, zdrhám! Jeho křik mě probral z tranzu a já otevřela ty skleněné dveře a běžela po schodech jako smyslů zbavená. Slyšela jsem za sebou, jak nadával a křičel, abych se okamžitě zastavila, ale já nezpomalovala. Kapuce mi dávno spadla, vlasy mi padaly do očí, ale na nic jsem nebrala ohled a utíkala ven. Na ulici stálo JEHO auto. Toho detektiva! Poznala jsem to podle té vůně a jemně namodralého nádechu kolem sedadel. Muselo to být jeho. Okamžitě jsem nastoupila, pokřižovala se, že tu nechal klíčky a s protočením zadních kol a za skučení pneumatik jsem vystřelila od nemocnice jako šíp. Ve zpětném zrcátku jsem jen zahlédla, jak detektiv vyběhl před nemocnici a nechal průchod jeho vzteku.
Do prdele!
***
Řídila jsem auto asi dvakrát. Uměla jsem řídit, bohužel si rychle odvyknete. A já si odvykla. Svištila jsem si to po hlavní ulici asi osmdesát. Srdce mi hrozně rychle bušilo a já se bála, že mě chytí. Nevím, co mě to v tu chvíli popadlo. Ukradla jsem policejní vozidlo. Asi mi totálně přeskočilo. Musela jsem doufat, že za to je nějaká mírná pokuta. Jen co jsem dokončila tuhle myšlenku, se za mnou ozvalo několik policejních sirén. Nedýchala jsem. To snad ne! Jdou po mně? Nebo ne? Zpomalila jsem na čtyřicet a hlídala si všechna zrcátka. Snažila jsem se zapadnout mezi ostatní řidiče. Snažila se zařazovat do nejplnějších pruhů. Nakonec mě dvě bílá vozidla s blikačkami minula a já si oddechla. Zmizela někde v dálce.
„Prosím zastavte vozidlo!" ozvalo se z policejní vysílačky u rádia a se mnou to škublo. Do prdele! To snad není možný!
A tak jsem rezignovaně zajela ke krajnici a čekala, až ke mně dojde policejní důstojník. Předem jsem si připravila řeč o tom, že jsem detektivova příbuzná a jsem jela do měst pro léky mé staré tetičce. Podívala jsem se na sebe do zrcátka a upravila si vlasy. Nasadila jsem ten nejsladší a nejmilejší úsměv a stáhla okénko.
„Zdravím." Naklonil se ke mně s netečným výrazem. Automaticky jsem protočila panenky, když jsem spatřila Clarkovu tvář. Nevím, jestli byl naštvaný nebo dokonce zuřil, ale tohle mě bude stát draho. Doslova.
***
Byli jsme na cestě do jeho bytu. Nevím, co to bylo za nařízení, ale měl mě někdo hlídat, abych neutekla. Po dnešku se to více než potvrdilo. Silnice byly k polednímu prázdné a ulice tiché. Všichni už byli v práci nebo ve škole. Jeli jsme v naprostém tichu. Někdy jsem měla pocit, že chce něco říct, ale když jsem se na něj podívala, tak jen pohledem propaloval silnici před sebou a mě si nevšímal. Byla jsem na něj v duchu naštvaná, že se ke mně choval jako k malému děcku, které zlobí a myslel si, že ve mně tímhle probudí nějaké svědomí. Ale co bylo tak špatného na tom vidět Judith. Jak se to říká? Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Mohla jsem jí zavolat, ale to bych musela mít mobil. Mohla mě navštívit, ale to by jí to museli povolit. Bydlí patnáct minut od nemocnice...autem. Tenhle argument na něj neplatil. Prostě se jen ksichtil na tu silnici před námi a hlavou se mi honilo bůhví co. Když jsem se mu snažila vysvětlit, proč jsem utekla, tak si odfrkl a nařídil, abych si nastoupila, než si to rozmyslí a odveze mě na stanici. To mě donutilo zavřít pusu a nasednout do toho zpropadeného auta. A teď se cítil uraženě. Ukradla jsi mu auto, chytráku! Já vím, já vím!
Konečně zatočil k řadovým domům, které tu stály snad už osmdesátých let. Vypadaly zachovale, ale jinak žádný luxus. Zajel k jednomu domku, vypnul motor, ale nevystupoval. Prsty vyklepával do volantu náhodný rytmus a musím říct, že mě tím uspával.
„Uděláme dohodu." Jeho hluboký hlas mě zanechal překvapenou. Jak může někdo tak mladý, mít tak hluboký hlas? Málem jsem kvůli tomu zapomněla odpovědět. A tak jsem jen kývla. Musel to vidět periferním viděním, protože pokračoval, aniž by se na mě podíval. „Ty mi dneska řekneš, co se stalo na tom podělaným večírku a já tě pustím večer domů za tvou pěstounkou. Zítra ráno si sbalíš svoje věci a vrátíme se do nemocnice, jasné?"
Chvilku jsem přemýšlela. Chtěla jsem vidět Judith? Chtěla! Stálo mi to za to? Ano.
„Fajn, ale jen jedno odpoledne s tebou."
„Věř mi, víc bys nevydržela."
Nevěděla jsem, jak to myslel, ale vlastně mě to ani nezajímalo.
Vystoupili jsme společně z auta a já ho následovala po kamenných schodech do jeho domu.
***
Teplá voda mi scházela. Máte pak pocit, že z vás smývá ten každodenní hnus, kterým projdete. Vzala jsem do rukou jeho sprchový šampón, který voněl po koření, a namydlila se s ním. Bylo to osvobozující pocit, i když pánské sprchové gely mi moc nevoněly. Podívala jsem se na budík, který stál vedle umyvadla a vypnula vodu. Navlékla jsem se do džínů a trička, které mi Clark půjčil. Počítala jsem s tím, že za tohle by mě mohli klidně šoupnout do cely. Zabila jsem chlapa a ukradla policejní vůz.
Spletla jsem si rychle vlasy do copu a naposledy se nadchla. Podívala jsem se na sebe do zrcadla, vydechla a opatrně sáhla po klice. Byla jsem slušně vyklepaná z toho, co mu teď povím. Otevřela jsem dveře, abych ho našla na gauči. Seděl tam a díval se z okna. Prsty měl propletené a podpíral si jimi bradu. Nevěnoval mi moc pozornosti, což je ještě horší, než kdyby mi tu stál s hlavní od pistole u hlavy. Jeho profil byl ostře řezaný. Měl rovný nos, ostré čelisti a vystouplé lícní kosti. Poklepával si ukazováčky o rty a mě to k němu zase táhlo. Nemyslím fyzicky, ale cítila jsem z něj takovou jinou energii než z jiných lidí. Jako kdybych ho znala déle, než den. Přešlápla jsem. Tohle ticho bylo ničivé. Hlasitě jsem se nadechla, ale on mě umlčel jediným pohledem. Jen ke mně zvedl oči a já věděla, že teď nebude nejmoudřejší mluvit. Jeho oči si mě soustředěně prohlížely. Bylo mi to nepříjemné. Nesvlékal mě pohledem, ale měla jsem pocit, jako kdyby do mě úplně viděl a věděl, co si myslím.
„Mrzí mě to," vypadlo ze mě najednou.
„Ano, to by vás mělo mrzet, Laylo."
„Nevěděla jsem, co dělat. Neuvažovala jsem racionálně a vím, že mi nevěříš," promluvila jsem naléhavě a chtěla jít k němu. Jenže on se odtáhl.
„Jak můžu věřit někomu, kdo mi ukradl auto?" zeptal se. Najednou mi ta představa přišla vtipná. Uchechtla jsem se. „A ještě vám to přijde k smíchu," řekl unaveně.
„Já jen...chtěla jsem vidět Judith. Jen bych se vzdálila na pár hodin a než bys přišel do nemocnice, tak bych byla zpátky. Nikdy jsem neplánovala ti ukrást auto. Jen jsem improvizovala."
Povzdechl si. „Dobře, dobře. Já jsem jenom unavený. Váš případ je dost zapeklitý, řekl bych." Unaveně si promnul kořen nosu a pak se rázně zvedl z gauče. „Dáte si čaj?"
Jeho otázka mě překvapila. „No, proč ne?" pousmála jsem se a doufala, že to brak jako nový začátek. „A prosím, tykej mi."
Clark se k mému překvapení usmál. „Dobře. Začneme znova. Nejdřív bych se měl omluvit za ten včerejšek. Prostě jsem to nevydržel."
Jeho omluva mi najednou úplně zlepšila den. Koutky mi jen cukly v náznaku úsměvu a pohled jsem sklopila do podlahy. „Občas jsem na zabití."
Mojí poznámku nechal naprosto bez komentáře, nalil mi do puntíkatého hrnku čaj a položil ho na stůl. „Takže mi pověz, co se tu noc stalo." Postavil na stolek i nějaký koláč. „Ten je od sousedky. Ráda peče a asi to nemá kam dávat."
Nechtěla jsem si dát. Od předvčerejška jsem pořádně nejedla, ale zdráhala jsem se. Nakonec mě zradil můj vlastní žaludek. Zakručelo mi v něm a chvíli jsem si říkala, jestli to nebyla blížící se bouřka. „Vezmi si. Je čerstvý." Clark se na mě povzbudivě podíval. A já se zdvořile ušklíbla, sáhla po jednom kousku koláče a pořádně si ukousla. Koláč chutnal skvěle. Je švestkový, se skořicí, což mi připomělo Judith a já se okamžitě stáhla a odložila koláč zpět.. Všimla jsem si, že byl Clark moc blízko a to mě donutilo si odsednout. Musela jsem si pořád připomínat to, jak se ke mně choval a jak mě jeho energie naprosto vykolejila. I teď jsem ji cítila, ale snažila jsem si to tolik nepřipouštět.
„Stalo se něco?" Moje reakce ho asi překvapila. Vypadal zmateně. Nejspíš přemýšlel, co udělal špatně.
„Ano, stalo. Zabila jsem muže, kterého neznám a nikdy jsem ho neviděla. A nikdo mi nevěří. Včetně tebe," vzlykla jsem. Přemýšlela jsem nad tím, že ten muž měl rodinu. Manželku, děti, možná vnoučata. A díky mě byl pryč.
Clark mě vzal za ruku a stiksnul ji. Měla jsem chuť se mu vysmeknout, ale nakonec jsem si to rozmyslela a jen křečovitě seděla. „Laylo, klid. Dnes tě odvezu domů. Vyspi se a zítra se zastavím. Všechno mi řekneš. Posledních pár dní bylo celkem těžkých. Pro nás pro oba."
„Proč mi pomáháš? Nemáš můj případ vyšetřovat a chtít mě strčit do basy?" zeptala jsem se ho posmutněle. Když jsem k němu ale vzhlédla, tak se na mě pobaveně usmíval. „Dneska jsi měla možnost zmizet navždy z města. Pomáhám ti, protože nevěřím tomu, že bys byla schopná zabíjet."
Usmála jsem se na něj, ale v hloubi duše věděla, že ho v tomhle zklamu. Já jsem tam tu noc opravdu zabila člověka a nikdo mi to nemůže nijak dokázat.
Tak, konečně jsme se dostali k Layla-Clark části (shipuju je už teď :D Clayla!)
Zajímalo by mě, co si o tom myslíte. Byla bych ráda za každý komentář, který by mě určitě posunul dál :)
Díky moc, mám Vás ráda
-levander