"Natalie?" uslyšela jsem směrem od hřiště Connorův hlas. "Nat, pokud nechceš hrát s námi, nemusíš. Nat!" Jeho hlas se přibližoval, ale já nedokázala přes slzy odpovědět.
"Nat," ozvalo se přímo vedle mě a pak jsem zaregistrovala vysokou postavu, jak si dřepla přede mě. Vzala mě za ruce a jemně je stiskla.
"Jděte," poručil Connor zřejmě EJovi a Annie, a pak se otočil zpět na mě. Přes vlasy jsem na něj pořádně neviděla, ale věděla jsem přesně, jak se tváří.
"Zlato," oslovil mě šeptem, neustále mi tisknouc dlaně, "zlato promiň. Neměl jsem na tebe tak tlačit. Omlouvám se. Jen neplač."
"To není kvůli tobě," šeptla jsem tak slabě, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem to vůbec vyslovila.
"A kvůli čemu?" dožadoval se odpovědi, ne však tak naléhavě. Nedokázala jsem mu to říct. Nemohla jsem.
"Víš co? Vezmu tě domů, dobře?" zašeptal. Souhlasně jsem kývla hlavou a jemně vyvlekla z jeho sevření svou ruku, kterou jsem si utřela slzy.
Pomalu jsem vstala a s jeho rukou omotanou kolem mého pasu jsme došli až k autu. Tam mě jemně, opatřovatelsky posadil na místo spolujezdce, a sám nastoupil. Beze slova vyjel z parkoviště a zamířil na hlavní cestu.
"Nechci, aby ses takhle trápila," šeptl asi po třetím mém vzlyku, který mi nedopatřením unikl. Zavrtěla jsem hlavou, ale pořád jsem mu nedokázala říct, co se děje. Nechtěla jsem ho zatěžovat problémy, které byly jen moje.
Dalších pár minut jsem se soustředila na Connorovy ruce. Bůhví proč mě dokázaly alespoň v rámci možností uklidnit - jak se mu pokaždé, když zařadil, nebo jen obyčejně zatočil volantem, zaťaly svaly a dokonale sehrané pracovaly na každém i maličkém pohybu.
Jenže pak asi v půli cesty pustil řadící páku a vzal mě za mou ruku. Jemně mě hladil palcem po hřbetu a možná to vypadá jen jako malá věc, ale mně tím neskutečně pomáhal. Pouštěl mě jen v případech, kdy musel přeřadit, jinak mě celou dobu zodpovědně držel.
Když zastavil, věděla jsem, že nejsme před mým domem, ale před panelákem, ve kterém se nachází Connorův byt. Odhrnula jsem si vlasy z obličeje a narovnala se.
"Já myslela, že mě vezmeš domů," promluvila jsem téměř ospale a pořád s náznakem pláče v hlase, který jsem naprosto nesnášela. Connor vzhlédl od telefonu, který se jaksi objevil v ruce, kterou před chvílí držel volant, a vyhledal můj pohled.
"Domluvil jsem to s tvýma rodičema. Tady máš klid a navíc budeš pod mým dohledem," oznámil mi nekompromisně. Mluvil, jako kdybych byla povinnost, kterou musel chtě nechtě vyřešit. Pořád tu byla ta starostlivost, ale jakoby ji před chvílí zatlačil do pozadí. Nebylo to to hlavní.
---
Connor mě uložil do svojí postele a sám si sedl na její kraj, jako kdybych byla nemocná. Držel mě za ruku a pořád mě hladil palcem po jejím hřbetě, ale zdálo se, že je myšlenkama někde úplně jinde. Pak náhle zavrtěl hlavou a poposedl si trochu blíž ke mně.
"Chceš o tom mluvit?" zeptal se tiše a pohyb jeho palce ustal. Samovolně jsem se zamračila a vytáhla mobil.
"Dají se zablokovat žádosti o přátelství od cizích lidí?" otázala jsem se místo vysvětlování. Connor na moment překvapeně svraštil obočí, pak ale svůj výraz uvolnil a volnou rukou si prohrábl vlasy. Jeho modrozelené oči těkaly mezi našima spojenýma rukama a telefonem v mé druhé ruce.
"No, dají," přisvedčil mírně nesměle, "na co to potřebuješ?"
Zkousla jsem si ret a pohlédla dolů, na svoje zápěstí. Věděla jsem, že mu to dojde. Věděla jsem, co bude následovat.
"Neříkej že..." Connor se mírně zachvěl a pustil mou ruku. "Ta kravka. To byla určitě ona."
"Brittany," kývla jsem a zanořila hlavu hlouběji do polštáře.
"Moment," zamumlal Connor a vytáhl telefon. Chvíli na něm něco hledal a pak si povzdechnul. "No jasně. Ty sis jí zablokovala na Facebooku, tak tvůj účet sdílela na Instagramu. Proč ti nedá pokoj?"
"Protože tě chce," odfrkla jsem si. "Je naivní."
"Hm," přisvedčil nepřítomně a s pohledem, který jasně vyzařoval otázku Můžu? se natáhl po mém telefonu.
Chvilku se mu věnoval, a já celou jeho akci sledovala přes rameno.
"Tak, teď máš zablokované všechny cizí žádosti o přátelství - pokud si tě někdo bude chtít přidat, musela bys ho nejdřív požádat ty," oznámil mi a podal mi už konečně uklidněný telefon. Strčila jsem si ho do kapsy.
"Dojdu se osprchovat a pak za tebou přijdu," oznámil mi Connor, sehnul se a dal mi lehkou pusu na čelo. "Ne že si to budeš vyčítat - ani se na ten telefon nepodíváš, jo?"
Hned potom, co jsem mírně kývla hlavou na souhlas a Connorova záda zmizela za dveřmi, jsem vytáhla mobil a s rozhodnutím nebrečet si přečetla i zbytek zpráv.
Myslela jsem, že mě to zas přinutí slzet, ale... To se nestalo. Místo toho jsem byla... Otrávená. Jaycob Jaycob Jaycob, už mi ta jeho přezdívka začala lézt na nervy. A nejvíc mě dopálilo, když mi jakási Susannah Pembertonová napsala, že ví, že ho podvádím a pokud nechci, aby se to dozvěděl, mám ho nechat na pokoji, jinak si mě prej podá. Tak jsem milé Susannah doslova napsala, ať táhne do prdele - což jsem neudělala už hodně dlouho.
"Zlato?" Šok prostoupil celým mým tělem až do mých rukou, které strnuly a pustily telefon. Vzpamatovala jsem se ale až překvapivě rychle, tak jsem mobil zvedla a položila na Connorův noční stolek. Moje oči skočily na něj - jeho vlasy byly ještě pořád mokré a na polonahém těle mu ještě občas stékaly kapičky vody. Jeho zelenomodrý pohled, který mě dokázal tolikrát rozčarovat, se upíral na mobil položený na nočním stolku. Jeho obočí se nespokojeně zamračilo.
"Co jsem ti řekl, Nat," povzdechl si a jemně nadzvedl pokrývku, čímž mi nepřímo naznačil, abych se posunula. Udělala jsem to.
"Myslel jsem, že od toho chceš mít pokoj." Mlčela jsem. Jeho silné ruce se omotaly kolem mého pasu a jemně si mě přitiskl na svou obnaženou hruď. Sklonila jsem hlavu a poslouchala, jak mu pravidelně bije srdce, zatímco on mě pomalu hladil po zádech.
"Kde máš sourozence?" promluvila jsem nakonec nejvíc potichu, jak to jde. Věděla jsem avšak, že on mě uslyší.
"Rachel přespává u kamarádky a Paulie je z nějakýho důvodu u našich, nemusíš se bát." Každé slovo, které vyslovil, jsem cítila v hrudi, jak jsem na něj byla namačkaná. Byl to... Zvláštní pocit. Úsměvný.
---
"Jsem doma!"
Rozespale jsem pootevřela oči, ale hned jsem je zas zavřela, protože vnější světlo bylo pořád moc ostré. Zašátrala jsem kolem sebe a narazila jsem na něčí velmi známou pevnou hruď - Connor. Podle jednotlivých nádechů a výdechů jsem poznala, že ještě stále spí.
Konečně jsem se odvážila otevřít oči a zvyknout si na světlo. Nebylo to tak zlé, za pár vteřin se mi to povedlo a já si ho konečně mohla prohlédnout. Jeho tvář vypadala až příliš klidně. Nahá hruď mu pod pravidelnými nádechy klesala a zase stoupala. Jednu ruku měl přehozenou přes můj bok a i ve spánku mě ochranářsky svíral.
Uslyšela jsem trhnutí dveří a tak jsem nechala svoje víčka automaticky klesnout.
"Conno-" Majitelka hlasu se zarazila, zřejmě jí došlo, že oba spíme. Chvilku mi trvalo, než jsem v ní poznala Rachel, ale ani přesto jsem ji nechala, ať si myslí, že taky spím. Nechtěla jsem se s ní bavit, ne, když u toho není Connor - vzhůru. Bála jsem se další konverzace podobné té minulé.
Slabé přivření dveří mi naznačilo, že už v klidu můžu oči otevřít. Opatrně jsem se zvedla do sedu a znovu pohlédla na Connora. Ten se ale jen nepříjemně zavrtěl.
Potichu a jemně jsem se mu vysmekla že sevření a slezla z postele. Spala jsem v dlouhém svetru a legínách, ve stejných věcech, ve kterých jsem byla celý včerejšek. Byl tu příšerný vzduch - přešla jsem k oknu a nehlučně ho otevřela; svlékla jsem si svetr, pod kterým jsem měla ještě tílko, poskládala ho a položila na židli.
"Někam jdeš?" uslyšela jsem od postele, až jsem sebou cukla. Jak dlouho byl vzhůru?
"Vylekal jsi mě," obvinila jsem ho jemně a otočila se jeho směrem. Opíral se o lokty a tázavě na mě zíral.
"Promiň."
"Vzbudila jsem tě?"
"Ne, byl jsem v polospánku, dokud jsi neotevřela to okno."
"Je ti zima? Můžu ho zavřít," nabídla jsem se, ale on odmítavě mávl rukou.
"To je dobrý," zavrtěl hlavou a odkryl peřinu, aby se mohl posadit, zády ke mně. Ale i když byl otočený na druhou stranu, stále bylo na co se dívat.
Náhle se pootevřely dveře a dovnitř nakoukla Rachelina hlava. Prozřetelně se usmívala, červené vlasy si stáhla do drdolu.
"Dobré ráno, vy dva," uchechtla se. "Netušila jsem, že tu plánuješ přespávačku, Natalie."
"Ani já ne," pokrčila jsem rameny a narovnala si tílko, které se mi kvůli jeho krátké délce pořád vytahovalo nahoru.
"Máte už připravenou snídani, kdyby něco," oznámila nám, a pak se její hlava ztratila, dveře nechala otevřené. Connor si povzdechl.
"Bože, ta je tak otravná," zamumlal a promnul si obličej. "Tak jo, jdem na snídani."
---
"Počkej, Rachel, pomůžu ti s nádobím," nabídla jsem se a hned jsem vstala od stolu.
"To je v pohodě, máme myčku."
"Pořád tady ale musí být někdo, kdo to do tý myčky naskládá, ne?" podotkla jsem a bez dalších otázek jsem sebrala svůj i Connorův hrnek, ve kterých ještě před chvílí byly poslední doušky kafe.
"No tak fajn," vzdala se Rachel a zavrtěla hlavou. "Když na tom trváš."
Potom, co jsem efektivně pomohla v kuchyni, se Rachel přesunula do svého pokoje a já do obýváku, kam se v posledních minutách našeho úklidu usadil Connor. Proto jsem si taky v té chvíli s džemy pohnula a nechala poslední nože na starost Rachel. Opravdu jsem nestála o to, abych s ní byla o samotě dýl, než pár vteřin.
"Na co koukáš," zeptala jsem se, když jsem se usadila vedle Connora na gauč. Vypadal zamyšleně, ale moji otázku slyšel, jen na ni neodpověděl.
"Jsi v pohodě?" zeptal se mě místo toho a ustaraně si mě prohlédl.
"Nevím, proč bych neměla bejt," řekla jsem opatrně, sledujíc jeho výraz. Jeho pohled se opět přesunul na obrazovku, ale já věděla, že přemýšlí nad něčím úplně jiným, než je Avatar.
"Myslím, to s tím telefonem," objasnil mi.
"Aha. Jasně. No, tak doteď jsem na to nemyslela, protože ho mám vypnutej. A když ho zapnu..." ukázkově jsem vytáhla mobil a zapnula ho - okamžitě začal bzučet a cinkat.
"Já jen nechci, aby tě to nějak poznamenalo."
"A já nechci, aby ses tolik staral," odbyla jsem ho.
Věnoval mi ustaraný pohled. "Musím."
"Dokážu se s tím srovnat i sama."
"Nechci, abys na to byla sama."
"To je snad moje věc, ne?"
"Nat-"
"Ne," přerušila jsem ho, "ne, Connore. Staráš se až příliš. Přeháníš to. Prostě toho nech."
Connor se nadechl, ale místo toho, aby něco řekl on, se ozvala Rachel, která neslyšně vstoupila do obýváku.
"Cone, máš na lince rodiče," oznámila mu a netrpělivě si poklepávala na stehno.
"Jo, už jdu."
Connor se zvedl, věnoval mi jeden nic neříkající pohled a spolu s Rachel zmizel z místnosti. A já zůstala sama. Sama spolu s děsivými zvuky nových upozornění.