Byl to jenom sen? Pomyslela jsem si, ale stejně tak jsem věděla, že to sen nebyl. Všechny problémy mezi Temnými a Bílými pravděpodobně nadobro skončily a já jsem právě viděla svého otce jako vysoce postaveného Magiče, který podepsal mír mezi oběma magiemi. Pořád jsme s mojí matkou upíraly zrak na to jedno místo, které můj otec před nepatrnou chvílí opustil. Netušila jsem, kde zmizel, a když se začali všichni Magičové mezi sebou bavit a začala nějaká "hostina", kterou jsem nevnímala a ani mě nezajímala, zvedla jsem se ze židle a zběsile se rozhlížela. Možná, že bych měla mít jinou reakci. Nenávist? Zlost? Smutek? Z toho, že jsem ho vlastně nikdy nepoznala a že nás, vlastně spíše moji matku, tak krutě opustil. Ale já jsem pociťovala něco jiného. Byla jsem sice v šoku, ale také tam byla touha. Touha najít ho a skutečně s ním promluvit. Poprvé za celý svůj život. Zjistit jeho záměry s organizací a zjistit jeho minulost.
Owen se postavil taky. Zachvěla jsem se, když se dotkl mé ruky. Skutečně jsem si nikdy nemyslela, že bychom někdy byli spolu. Ale teď jsem byla víc než jen šťastná a věděla jsem, že jsem se doopravdy zamilovala. Nyní stál po mém boku a svíral moji ruku v té svojí. Cítila jsem to teplo a ten pevný, avšak něžný stisk, který mě aspoň trochu uklidnil.
„Finley?" špitl Owen a když jsem se na něj otočila, zvědavě si mě prohlížel, v očích něžnost a pochopení.
„Musím ho najít," řekla jsem bezmyšlenkově a všimla si, jak po mě matka střelila chápavým a zároveň stále šokovaným pohledem.
Bryan očividně netušil, jak se zachovat. Jenom seděl vedle mé matky a šlo vidět, jak horečně uvažuje, co udělat. Střídavě přeskakoval pohledem ze mě na svoji ženu a zase zpátky. Matka nečekala, že svého bývalého přítele z Temné magie uvidí zrovna v tento den jako vysoce postaveného člověka mezi Temnými stejně tak jako já. Ve mně se taktéž zmítaly pocity. Chtěla jsem skočit matce do náruče a říct jí, že to všechno byl jen klam, zároveň se vedle ní jenom posadit a opřít si hlavu o její rameno a šeptat, že to bylo divné, zároveň se rozkřičet na celý sál s tím, ať někdo najde mého otce, zároveň ho jít najít sama a v neposlední řadě se schoulit do Owenovy náruče a tam zůstat po celý dnešní den. Jenže moje zvědavost a touha ještě jednou ho vidět přehlušily všechny jiné pocity. Chtěla jsem ho poznat už z toho důvodu, že patří mezi Temné a prošel si zřejmě krutými chvilkami.
„Finley..." ozval se Callan a já mu věnovala lehký úsměv. „V pořádku?" zeptal se tiše.
Přikývla jsem. „Jenom... Je to trochu šok..."
„Chápu," přikývl a natáhl se, aby se povzbudivě dotkl mé ruky.
„Půjdu... půjdu sama," špitla jsem Owenovi a s očekáváním jsem na něj pohlédla.
Chtěla jsem, aby se mnou šel, ale koneckonců to byla moje záležitost a můj pravý otec a Owena jsem do toho nechtěla zatahovat. Zároveň jsem si nebyla jistá, jestli bych ho nevyplašila, kdybych ho skutečně někde našla a přispěchala za ním s chladně vyhlížejícím vysokým mužem po svém boku.
„Dobře," přikývl ne moc radostně, ale pustil moji ruku a nechal mě jít samotnou.
Nasadila jsem spokojený a hrdý výraz a procházela kolem osobností z Rady a jiných koutů kraje, které mě uctivě zdravily a sem tam se mnou vyměnily pár zdvořilostí. Cítila jsem moc Temných, kteří byli přítomni a zároveň jsem hledala někoho, koho bych se mohla jen tak mimochodem poptat na to, kde můj otec, v jejich případě tedy pan Portlis, zmizel. Pomoc přišla ihned, jakmile jsem na to jenom pomyslela.
„Finley!" ozval se hlas.
Otočila jsem se a zadívala se na Garetta, který se obratně protahoval kolem skupinek Magičů, aby se ke mně dostal. Oči mu sice zářily, ale i tak jsem poznala, že se snaží skrýt smutný pohled. Tušila jsem, že to je kvůli Owena.
„Garette... Chtěla jsem si s tebou promluvit," řekla jsem a trochu se pousmála.
„I já."
Kousla jsem se do rtu. „No... vlastně bych nejdříve ráda našla-"
„Já vím," skočil mi Garett do řeči a výraz v jeho tváři se trochu pozměnil. „Vím kdo to byl."
„Nevíš, kde by teď mohl být?" zeptala jsem se nejistě.
„Před chvílí odešel chodbou směrem k východu," odpověděl mi Garett. „Když si pospíšíš, možná ho ještě doženeš. Temní nikdy neměli nikoho, kdo by plnil takovou funkci, takže se všechno asi změní."
Srdce se mi rozbušilo. „Díky," řekla jsem a pak se od něj odvrátila. „Promluvíme si. Ještě dnes," houkla jsem přes rameno spěchajíc ven ze sálu.
Cítila jsem v zádech jeho pohled a i když mi bylo nepříjemné odcházet, když jsem mu měla za to všechno poděkovat, musela jsem, abych svého otce ještě zastihla. Doprovázely mě zmatené a překvapené pohledy, když jsem ze sálu vylétla jako raketa, ale díkybohu mě nechtěl nikdo následovat nebo zastavit. Spěchala jsem tichou chodbou a ve vzpomínkách tápala, kterou chodbou se dostat k východu. Rozlehlými chodbami se ozývalo jenom tlumené dupaní mého zběsilého pochodu. Svého otce jsem však nikde nepotkala a začínala jsem si připadat jako zoufalec. Když jsem se dostala k velkým dubovým dveřím, které se přede mnou automaticky otevřely, spatřila jsem svého otce, jak ladným krokem míří k velkému bílému autu, ve kterém na něj čekala nějaká žena. Rychle jsem uvažovala, jak ho oslovit. Tati? Edene?
„Edene Portlisi!" zakřičela jsem zplna hrdla tak, aby nemohl dělat, že mě neslyší.
Zarazil se uprostřed pohybu. Žena v bílém autě si mě zmateně měřila a vypadalo to, že uvažuje, jestli má také vystoupit nebo raději zůstat uvnitř auta. Doufala jsem, že zůstane tam, kde je. Můj otec se rozpačitě otočil a snažil se nedat na sobě nic znát, ale i tak jsem v jeho očích viděla hrdost. Přistoupila jsem k němu o něco blíž, abych na něj nemusela křičet. Cítila jsem, jak začínám být čím dál víc nervózní a v ústech mi vyschlo. Hleděla jsem na vysokého, hubeného muže se snědou pletí, který se mi tolik podobal. I když vypadal zanedbaně a zmoženě, v jeho očích byla jiskra. Nezmohla jsem se na nic jiného než na něj prostě jen zírat.
„Věděl jsem, že se setkání nevyhnu," začal tiše se smutným podtónem.
„Jsi to skutečně ty..." vysoukala jsem ze sebe bez dechu.
„Jsem to skutečně já," opakoval po mně s mírným úsměvem.
„Kde jsi celou dobu byl?" zeptala jsem se zoufale a začala si připadat divně.
„Lásko, kdo je to?" vykoukla ta žena z auta.
Zarazila jsem se, ale pak se můj výraz zase uvolnil. Samozřejmě že i on měl manželku, stejně jako moje matka měla manžela. Odešli od sebe a žili rozdílné životy zkrátka příliš dlouho, a tak se každý vydal svojí cestou. Ta žena vypadala hezky. Měla krátké světle hnědé mikádo, které jí ke tvaru obličeje sedlo a taktéž byla Temná. Sjížděla mě zvědavým, ale klidným pohledem.
„Liz, vydrž chvíli," houkl na ni můj otec a opět se obrátil ke mně. „Byl jsem... pryč," řekl a smutně se na mě podíval. „Vypadáš stejně jako tvoje matka," dodal.
Kousla jsem se do rtu tak silně, až jsem ucítila kovovou pachuť krve. „Odešel jsi moc brzo..."
„Já vím. Musel jsem. Kdybych od vás neodešel, bylo by to ještě horší, než jak jsem dopadl po tom. Byl jsem šťastný, že vám dvěma se nic nestalo. A pak už jsem se k vám vrátit nemohl."
„Proč?" zeptala jsem se tiše, i když jsem důvod vlastně věděla.
Znovu se pousmál. „Protože to prostě nešlo. Tajil jsem tě. Tak dlouho... ale stejně na to přišli. A pak spustili poprask a já skončil v žaláři na dobu neurčitou, dokud nevymyslí, co se mnou. Byli kvůli těm bojům vyděšení a naštvaní a potřebovali každou pomoc. Jenže já jsem nechtěl, abys šla do války. Stejně ani žádná nebyla, díky tobě a tvým přátelům," pousmál se. „Jsem na tebe hrdý."
„Byla to náhoda, že se to všechno tak seběhlo... Ale ty jsi to měl těžké..."
„Přežil jsem to. Nebylo to tak strašné. A jsem šťastný, že jsi to všechno přežila ty. Máš velkou moc a v budoucnu ji určitě dobře využiješ," řekl a odstoupil o dva kroky. „Budu muset jít. Temnou magii čeká velký převrat a já v něm budu hrát určitou roli. Bude to převrat k lepšímu, když už se mi nepodařilo přemluvit naši organizaci, aby neunášela Poloviční z jiných rodin."
„Vrátíš se?" zeptala jsem se a zněla jako zoufalé dítě.
„Slibuju, že se zase brzo setkáme a promluvíme si," usmál se na mě a pak mě tam nechal samotnou.
Zírala jsem, jak se bílé auto vzdaluje pryč a míchalo se ve mně spousty pocitů. Nerozhodnost. Důvěra. Nervozita. Zklamání. Radost. Zmatek. Mluvila jsem se svým pravým otcem a vůbec poprvé ho viděla. A skončilo to takhle. Chápala jsem, že teď toho budou mít Temní hodně, ale sama jsem se chtěla o svém otci dozvědět víc. Nezbývalo mi než věřit, že se zase jednou setkáme. Zároveň jsem ucítila něčí přítomnost a pomalu se otočila. Stál za mnou Garett.
„Stihla jsi ho?" zeptal se opatrně.
Přikývla jsem. „Bylo to... zvláštní."
Posadila jsem se na schod a Garett se posadil vedle mě. Pobočka Rady měla kolem svého sídla nádherně posekaný trávník, na který padaly listy ze stromů. Počasí bylo ještě víc chladné než kdy jindy, ale pořádně jsem to ani nevnímala. Vlastně mi to bylo úplně jedno.
„Garette... Ani nevíš, jak jsem ti vděčná za záchranu. Nebýt tebe a tvého spojení, nikdy by se Magičové z těch bojů nedostali. Nikdy by tohle neustalo. Možná bych ani nikdy nespatřila svého otce..."
„Není za co děkovat. Zachránil bych tě klidně znova," řekl a v jeho hlase zaznělo odhodlání.
„Je něco, čím bych se ti mohla odvděčit?" zeptala jsem se.
Garett chvíli mlčel a upíral zrak někam do dáli. „Stačí, když budeš dál žít šťastně a nenecháš se nikým zabít," pousmál se.
„Tohle ti slíbit můžu," řekla jsem. „Ale stejně... mockrát děkuju."
Garett se pousmál. „Konečně je to všechno za námi."
„Co budeš dělat?"
Pokrčil rameny. „Půjdu k matce. Otec bude vaší Radou stíhán."
Nevěděla jsem, co na to odpovědět. Jenom jsem se na něj s pochopením podívala a on se na mě usmál.
„Není to zlé. Zlé bylo, že odváděli Poloviční z jiných rodin. Teď už se to uklidní. Možná se někdy budeme i vídat."
„Je mi to líto Garette," vypustila jsem to z úst a myslela to upřímně.
„Ne, to je v pořádku. Budu v pořádku," řekl. „Pojďme zpátky dovnitř. Musí ti být zima. Navíc bychom měli oslavovat, že je všemu konec," navrhl.
Přikývla jsem, a tak jsme se mlčky zvedli. Ještě jednou jsem se ohlédla na příjezdovou cestu, po které můj otec odjel a pak už jsem vklouzla za Garettem do tepla pobočky Rady.
Vešla jsem do společenské haly a na chvíli se zastavila, abych mezi tolika studenty našla svoji skupinu, ve které na mě čekal Owen. Uběhl týden od toho, co se stalo. Všichni Magičové zažili zvrat, když se dozvěděli o existenci Temné magie a o tom, co s tím mám společného já nebo Garett. Byla jsem terčem nedůvěřivých pohledů, ale také terčem zájmu. Neustále se se mnou někdo chtěl bavit a neustále mi pokládali nějaké otázky. Pořád nemohli uvěřit tomu, že se od nich tolik liším.
Owen se také smířil s pravdou, že má v sobě geny Temných, i když o tom kromě mě a pár vyvolených nikdo neví. Další zajímavostí k probírání pro ostatní studenty byl můj vztah k Owenovi. Jelikož jsme teď byli spolu, spousta dívek mi závidělo, protože Owen byl jejich idolem.
Teď se na mě několik párů očí znovu otočilo a někteří si začali něco šeptat. Dívali se na mě jak nedůvěřivě, tak zaujatě a zvědavě. Ignorovala jsem je a prošla kolem nich bez zájmu směrem ke své skupině. Byli v ní všichni. Grace, Callan, Eric, Dianna a Owen, který se určitě ulil z nějaké práce. Přistoupila jsem k nim a se všemi se nadšeně objala, jako kdybych je nejméně tři měsíce neviděla. Byla jsem šťastná, že se jim šrámy z boje už zahojily a že nikdo z nich neutrpěl nic vážnějšího.
„Ahoj," šeptl Owen a já se ztratila v jeho mocném objetí i polibku.
Chtěli jsme se vytratit z přelidněných míst a jít někam, kde nikdo nebude, a tak jsme se od naší skupiny odloučili a vydali se napříč škaredému počasí do kostela. V téhle době tam nikdo nesedával, a tak jsme se tam mohli posadit a užívat si klidu a ticha. Drželi jsme se za ruce a zírali jen tak někam do zdi. Po malé chvilce mě Owen políbil do vlasů a chvíli tak setrval.
„Miluju tě," vydechl.
„Já tebe," otočila jsem se k němu a nechala se hýčkat jeho procítěnými polibky.
Oplácela jsem mu je něžně a při každém pohybu našich rtů mnou projelo příjemné chvění. Byla jsem šťastná. Moc šťastná. Když jsme se od sebe odtrhli, zase jsme mlčeli a pohroužili se do svých myšlenek. Přemýšlela jsem nad Amber a nad Steelem. Pravděpodobně se vrátili ke svým rodinám a žijí dál šťastně. Přemýšlela jsem nad Garettem, který teď bude trávit čas u své matky a začne žít jiným životem. Přemýšlela jsem nad vlastním otcem, kdy ho zase uvidím. Budeme se stýkat? Spřátelíme se vůbec někdy? Netušila jsem. Jenom jsem tak brouzdala myšlenkami.
„Takže... teď bude život zase normální? Budu pokračovat ve studiu, i když jsem Poloviční?" zeptala jsem se nakonec.
Owen přikývl. „Budeš. Není důvod, proč by tě měli vyhazovat. Navíc, já nechci, abys šla pryč," řekl a pousmál se.
„Já odsud taky ani nechci odejít. Jenom... cítím takový zvláštní klid. Teď už nepůjde o holý život nikomu."
„Ne. Teď už se všechno vrátí do normálních kolejí," přikývl Owen.
„Co se bude dít v budoucnosti? Až skončím Akademii?"
Owen si mě chvíli prohlížel svýma tmavýma očima, ve kterých jsem se tak ráda ztrácela. „Neřeš budoucnost. Ta je ještě daleko. Žij přítomností a užívej si každý nový den, který přijde. Neohlížej se za minulostí, ta je už dávno pryč. Zkrátka, žij teď. Žij se mnou," šeptl.
A pak jsem znovu zmizela v jeho objetí. Šťastná, zamilovaná, a především, živá.