Uslyšela jsem trhnutí dveří, tak jsem urychleně celou tu krajkovou obavu nastrkala zpátky do tašky a tu jsem bez ladu a skladu se stejnou vervou strčila zpět do batohu. Hned, jak jsem se otočila, se mi naskytl pohled na Connora s velmi, velmi udiveným výrazem a velmi, velmi vytaženým obočím. Držel v jedné ruce klíčky od auta a v druhé druhou černou sportovní tašku, která se ale tvarem nepodobala té předchozí. Silně jsem si zkousla ret a schovala ruce za záda, ve snaže nepozorovaně zapnout zip batohu.
"Je všechno... v pořádku?" zeptal se Connor pomalu, a stejným tempem šel ke mně.
"Jo," polkla jsem, "všechno v pořádku."
"Nevypadáš tak," zkonstatoval.
"Opravdu, nic se neděje."
"Schováváš předemnou něco?"
Ukázala jsem mu naštěstí už kompletně zapnutý batoh, ale podle jeho výrazu jsem ho pořád úplně nepřesvědčila.
"Ještě ses nepřevlíkla?" podivil se suše.
"Ne," šeptla jsem a otočila se mu zády. Svetr jsem si přetáhla přes hlavu. "Pomůžeš mi se zipem?"
Bez jediné hlasité odezvy jsem pocítila jednu ruku na mém rameni a druhou na mých zádech, jak chytla zip a pomalu mi ho sunula dolů, po linii páteře, až mě zamrazilo. Až zip narazil na konec, opustily obě ruce moje tělo. Nebudu lhát, že se mi za nimi ani trochu nezastesklo. Otočila jsem se na zpět na Connora a omotala mu ruce kolem krku. Neváhal, položil ty svoje na mé boky a jemně mě políbil.
"Teď už by ses vážně měla jít převlíknout," zašeptal mi Connor do ucha a lehce mě pustil.
Už jsem neváhala a natáhla si i tričko i džíny. Jak jsem si brzo všimla, byly do nich zabalené i vlněné ponožky - vážně Thereso? Chystala jsem si je navlíknout, ale Connor mě zastavil.
"To můžeme klidně až tam. Pojď," natáhl ke mně ruku. Obula jsem si teda moje dosavadní boty a šla jsem za ním.
Netušila jsem, kam mě chce Connor odvézt a on mi to ani neřekl. Snažila jsem se to z něj vypáčit, ale když chce, je neoblomný. Ani když jsem se jako urazila, mi nic neřekl, jen se smál.
Zastavili jsme před nějakou dlouhou a vysokou budovou nabarvenou na žluto. Vystoupila jsem z auta ještě předtím, než to stihl Connor, a hledala jakoukoliv známku, která by mi pomohla zjistit, kam jdeme. Bohužel tu byly jen rovné budovy a naproti tě žluté byl Wallmart.
Connor vystoupil, zamknul auto a vzal mě za ruku, v té druhé nesl tu divnou tašku. Pořád jsem se snažila zjistit, kam to jdeme, ale na budově nebyl žádný nápis. Jenže když jsme vešli, doslova jsem zamrzla na místě.
Nalevo ode mě byla prosklená místnost s nápisem Půjčovna. A předemnou, za opět prosklenou stěnou, se rozléhal zimní sportovní stadion, dnes zpřístupněný veřejnosti.
Zůstala jsem stát přede dveřma a pustila Connorovu ruku. Ten se na mě otočil a tázavě se na mě zadíval.
Rty se mi třásly, a proto jsem je nejprve musela spojit a polknout, než jsem mohla vůbec něco říct.
"Connore... " vydechla jsem potichu a znovu polkla. "Já neumím bruslit."
"Naučím tě," nabídl se hravě, opět mě vzal za ruku a zamířil se mnou za ty skleněné dveře směrem k pokladně. Šla jsem, byť nedobrovolně a se strachem stahujícím mi žebra.
Connor zaplatil a vzal z pod pokladny dvě pásky. Pak se otočil ke mně a jednu z nich, červenou, mi připevnil kolem zápěstí.
"Ale já se hrozně bojím," zašeptala jsem. "Connore, prosím, nenuť mě tam jít. Prosím, hrozně se bojím. Nikdy jsem nestála na bruslích."
Connor si zapnul svůj zelený pásek a jemně mi položil dlaně na tváře.
"Jen to zkus, budu tam s tebou. A je to sranda, uvidíš."
Nevěděla jsem, jestli se mám spíš soustředit na jeho úsměv nebo ten modrozelený pohled. Dostal mě. Totálně.
Sedli jsme si na jednu z laviček, položených hned vedle toho velkýho zamrzlýho oválu. Město Memphisu tam navíc vyvěsilo po stranách malé Vánoční věnce a na strop pověsilo tisíce světýlek, takže když člověk trochu zapojil fantasii, mohlo to vypadat jako nebe poseté hvězdami.
Connor vytáhl z tašky jedny černé, větší, a druhé bílé brusle.
"Ty jsou taky od Theresy?" odtušila jsem, když mi ty menší podával.
"Jo. Má sice o číslo větší nohu, ale myslím, že to nevadí. Vem si ty ponožky."
Moji nechuť k bruslení ještě zvýšila moje neschopnost. Nohu jsem do brusle nějak narvala, ale že by mi šly zapnout? Ne. Ke všemu i brusle proti mně protestujou.
Naštvaně jsem pustila tkaničky a zaklonila hlavu dozadu, abych se mohla vydýchat.
"Mně to prostě nejde," zamručela jsem a znovu popadla tkaničky, abych se opět pokusila je tam nějak naskládat. Connor mi je ale jemně vyvlekl z rukou.
"Počkej, to musíš takhle," zamumlal a hbitě mi zavázal jak jednu, tak druhou nohu. Styděla jsem se, že si neumím ani pořádně zavázat brusle, ale Connor nevypadal, jakoby ho to obtěžovalo. Stoupnul si a nabídl mi ruku, kterou jsem vděčně přijala. Naštěstí jsme seděli hned před mantinelem, takže jsem nevrávorala na té divné pěnové podlaze dlouho, a mohla jsem se dostat na led. Z bláta do kaluže. Samozřejmě, že mi to hned podklouzlo a já se musela zachytit okraje mantinelu, abych hned trapně neslítla. Křečovitě jsem se ho držela a odmítala se pustit, jen jsem sledovala ostatní, jak krouží po kluzkém povrchu. Bylo tam ve směs tak třicet lidí, a naštěstí si mě nikdo moc nevšímal. A pak jsem si všimla Connora, jak se odloupl od mantinelu a vyrazil doprostřed, udělal si pár malých koleček a zase se vrátil zpátky.
"Jak... Jakto, že ti to tak jde?" zeptala jsem se, když se opřel o mantinel vedle mě.
"Jako malý jsem dva roky hrával hokej," pokrčil rameny, jakoby to nic nebylo. No jasně. Pan všechno umím, jsem bezchybný.
"Pojď," pobídl mě a znovu se jaksi dostal dva metry ode mě. Natáhl obě ruce a čekal, až se tam nějak dostanu.
Jenže já jsem se pořád odmítala pustit. Nevěřícně jsem na něj hleděla, nedokázala jsem se vůbec pohnout, protože jsem věřila, že jakmile udělám nějaký špatný pohyb, nohy se mi rozjedou a já skončím zadkem na ledě.
Když jsem byla malá, s mámou jsme se vždy dívaly v televizi na soutěže krasobruslařů. Vždy jsem se to hrozně chtěla naučit, a máma mi slíbila, že někdy půjdeme bruslit, abych se to opravdu naučila. Ale... Nikdy k tomu nedošlo. A teď, když jsem konečně stála na tom kluzkém ledě , si svým rozhodnutím naučit se bruslit vůbec nejsem jistá.
"Pojď," zopakoval Connor, pořád napřahujíc ruku ke mně. Odvážila jsem se pustit jednou rukou mantinelu a natáhnout ji směrem k němu - špatná volba. Connor mě za tu ruku popadl a přitáhl si mě k sobě. Samozřejmě, že se mi ty nohy okamžitě rozjely, ale jaksi jsem je zasekla do ledu a zakázala jim se pohnout. Connor mě pevné držel za zápěstí a usmíval se na mě. Mně moc do smíchu nebylo.
"Teď tě pustím, Nat, dobře?"
"Ne, ne, nepouštěj mě, prosím." Téměř jsem tu prosbu zavzlykala, doufala jsem, že tím Connora přesvědčím. Sice se přestal usmívat, ale pustil mě. Zavrávorala jsem a roztáhla ruce od sebe, takže jsem vypadala jako ptáče, co se chystá vzlétnout. Connor na moment zmizel a pak jsem ucítila dvě silné ruce na mých bocích, načež jsem reflexivně cukla hlavou dozadu.
"Hej, klid, uklidni se," zašeptal mi Connor do ucha svým příjemným a uklidňujícím hlasem. Mě srdce, které se před pár vteřinami rozbušilo jako o život, se najednou zklidnilo pod náporem Connorova hlasu a jeho pevných rukou. Odolala jsem pokušení si položit hlavu na jeho hruď.
"Podívej," zašeptal mi do ucha a nasměroval mě mírně doleva. Jeho rty se téměř dotýkaly mého ucha, cítila jsem na kůži jeho studený dech. Bylo pro mě těžké se od toho odpoutat a začít se soustředit na to, co mi chce ukázat.
"Holka v žluté bundě," upřesnil, a za pár vteřin jsem ji našla. "Vidíš, jak bruslí? Odráží se nejprve jednou nohou a pak druhou. A drží ruce od sebe, aby udržela rovnováhu, což dělá hodně začátečníků, takže se neboj to vyzkoušet taky. Budu u tebe."
"A kdybych spadla?" vydechla jsem téměř neslyšně.
"Chytím tě," šeptl nazpátek a vzdálil své rty od mého ucha. Nevím, jestli jsem se nepřeslechla, ale myslím, že se Connor na konci věty uchechtl. Nedokázala jsem se tím ale déle zabývat, protože mě pustil.
Ten záblesk jistoty, který jsem si ani neuvědomila že mám, zmizel ve vteřině. Prudce jsem otočila hlavu a sledovala jsem, jak se Connor o metr vzdálil a ukázal mi dva vztyčené palce. Asi bych se měla pohnout. Fajn.
Zhluboka jsem se nadechla a jednou nohou se opatrně odrazila.
Jenže pak se to seběhlo až moc rychle. Náhle jsem se ocitla na zemi a na mně leželo něco těžkého - někdo. Zkoušela jsem se posadit a zhodnotit sitauci. Ta osoba, která do mně vrazila - kluk o pár let mladší ve vlněné čepici, s hnědými neostříhanými vlasy trčící z ní a zmateným pohledem - se nemotorně zvedal.
"Já se hrozně omlouvám," blekotal a narovnával si čepici, protože ji měl nakřivo, "já jsem nechtěl."
"Není ti nic, Nat?" strachoval se Connor, kluka si vůbec nevšímal. "Nic se ti nestalo?"
"Ne, jsem v pohodě. Je to v pohodě." S Connorovou pomocí jsem se zvedla, ale nepustila jsem ho, stále jsem se ho držela za paži. Že srážky mě bolel bok, ale bolest byla spíš otravná, než nepříjemná.
"Dávej si příště pozor," zavrčel Connor nepřátelsky na toho kluka. Ten pokýval hlavou a odbruslil raději dál od nás.
"Nemusel jsi na něj být tak nepříjemný," zamumlala jsem, když jsem se s Connorovou pomocí otáčela, abych na něj viděla. "Prostě jenom upadl. To se mně stane určitě taky."
"Ale mohl ti bruslí třeba přejet ruku, to není taková sranda." Jasně, Connor si bude vždycky stát za svým.
Zavrtěla jsem hlavou a pustila se jeho paže, přesunula jsem se zpět do momentu, kdy jsem se chystala se poprvé odrazit. Mírně roztaženýma rukama jsem chytala rovnováho a odstrčila jsem se jednou nohou - a hned druhou. Jenže o moment později jsem už začala ztrácet rovnováhu a zběsile máchat rukama. Kdyby mě Connor nezachytil, bylo by dost pravděpodobné, že bych znova skončila na zemi.
"Já to prostě nezvládnu," odfrkla jsem si hned jakmile jsem se postavila na vlastní nohy. "Je to moc těžký."
"Začátky jsou vždycky těžký," pousmál se Connor a jednou mě lehce objel. V jeho podání to vypadalo hrozně jednoduše.
"Pojď, budu tě to učit jak se dítě učí chodit." Nejprve jsem nechápala, až když ode mě poodstoupil o dva metry a natáhl ruce.
Tohle odpoledne se zdálo nekonečné.
Táák, snad jsem to stihla, i když asi ne podle vašich představ :D
Děkuju moc za všechny ty milníky, které u MiB dosahujeme, strašně mě to těší!
Btw., vydala jsem první (a na dlouho asi jediný) díl "What's Her Name?", což je vlastně kniha o mně a mém wattu - kdyby bylo něco (ne)důležitého, co bych vám potřebovala sdělit :D
(Kdo si všiml staro-nového obalu MiB? :3 To staré písmo mě fakt štvalo :D)