Divila jsem se, že to tady nemají skoro vůbec zabezpečené. Kromě kamer a ječícímu alarmu jsme se přes ocelové dveře z místnosti, kde jsme byli zavření, dostali do další chodby úplně hladce. Další dveře naproti nás byly klasické lítačky a za nimi se už shromažďovalo pár Magičů. Snažila jsem se nemyslet na ně a na Owena. Tohle všechno přijde až potom. Teď se odsud musíme dostat, všichni samozřejmě živí. Jestli ne, budu si to vyčítat nadosmrti. Musím být silná a všechny ochránit.
„Je cesta nahoru složitá?" zeptala jsem se Garetta, když jsme se v chodbě zastavili a snažili se přijít na další plán.
„Moc ne. Zabezpečené dveře se určitě dají otevřít pomocí magie. Tihle lidi věřili v to, že se nikdy z cel nedostaneme živí," houkl na mě Garett přes alarm, který stále neutichal. „Asi si mysleli, že droga postačí. Kromě toho jsme přišli i na to, co to do nás dávali."
„Všechno později. Připravte si svoje živly. Nemáme se kde hnout a jediná cesta ven spočívá projít přes tamty lidi. Amber, drž se uprostřed a pokud to nebude nutné, moc neútoč," řekla jsem a otočila se na ni.
Pohlédla na mě tvrdým výrazem. „Je mi jedno, že bych se neměla kvůli svým schopnostem unavovat. Já útočit budu. Tihle lidi mě tu trápili až příliš dlouho a teď si zaslouží odplatu," řekla.
Chvíli jsem na ni překvapeně zírala, ale pak jsem se vzpamatovala. Má pravdu. Nemůžu ji omezovat jenom kvůli tomu, že umí léčit. Je to její volba, chce nám pomoct a chce se jim pomstít. Když nám bude pomáhat, bude snadnější dostat se přes těch pár lidí, co se tam sbíhá. A vůbec, já nemám právo tady nikomu poroučet. Zhluboka jsem se nadechla a nastřádala si svoji moc. Chtěla jsem vyběhnout jako první, ale Garett mě předběhl a zmizel za lítačkami dřív, než jsem vůbec stihla jakkoli zareagovat. Okamžitě se ozvaly výkřiky.
„Jdeme!" houkla jsem a srdce mi bušilo.
Proběhli jsme lítačkami a já se okamžitě musela přikrčit, když kolem mě proletěl vodní vír. Amber se pustila do protiútoku a i Steel už bojoval. Jenom já tam stála a pozorovala všechny ty lidi, kteří se na nás dívali jak s hrůzou v očích, tak s odporem a nenávistí. V chodbě bylo strašně málo místa a všichni jsme se tam tlačili. Všimla jsem si, že Garett, Amber i Steel začínají vyhrávat. Chtěla jsem se taky pustit do boje, ale pořád se mi v hlavě objevovaly obrázky možná mrtvého Harolda. Vzpomínka na to, že jsem touhle chodbou chodívala pokaždé v mlžném oparu jejich drogy mě ještě více zachmuřila.
Naše moc je velká. Skutečně velká a my jsme oproti ní křehcí tvorové. Zatřepala jsem hlavou, abych na takové věci nemyslela a přinutila jsem se podívat se na boj z jiné stránky. Bojovali jsme se svým nepřítelem. Věznili nás tu a dělali na nás pokusy. Ničili Temné i Poloviční a dost možná i rozbourali vztahy mezi oběma rody. To mě nakoplo. Natáhla jsem ruce a nechala z prstů vystřelit modré blesky hněvu. Zásahy byly přesné a chodba v tu ránu ztichla. Prvně mnou projel šok, ale pak jsem si všimla, že všichni mí padlí dýchají a jsou jenom omráčení. Ostatní se na mě vděčně podívali a aniž by na mě počkali, hrnuli se k dalším dveřím, které už byly na kód. Vyběhla jsem za nimi.
„Otevřu je," řekla jsem, bez rozmýšlení jsem se dotkla klávesnice na kód a zkratovala celý systém dveří.
Garett je prudkým trhnutím otevřel a se Steelem po boku vběhli do další, tentokrát mnohem širší chodby. Byl v ní chlad a stěny byly natřené na bílo. Po stranách se sem tam nacházely nějaké dveře. Matně jsem vzpomínala, že jsem některými dveřmi procházela do místností, kde mě zkoumali.
„Tenhle komplex nemůže být moc velký," uvažovala jsem nahlas, když jsem se objevila za nimi.
„Nedá se říct, že by byl přímo velký. Ale jak jsem se po cestě sem díval, bylo tady spousty místností a spousty dveří a spousty chodeb. Takže spíše rozlehlý. Pravděpodobně tady bude spousta Magičů, kteří na nás budou čekat nahoře a až vystrčíme čumáky, úplně nás zlikvidují," řekl Garett, ale v hlase mu strach nezazníval.
,,Budou čekat nahoře. Jsou mazaní. Jenže i když jich je mnohem více než nás, na větším prostranství zase ovládáme magii skvěle my Poloviční," podotkl Steel a prohlížel si chodbu. ,,Tady už to začíná být zabezpečenější. Pravděpodobně nás z nějaké místnosti monitorují a sdělují náš pohyb nahoru ostatním lidem."
,,Nebudeme zjišťovat, co je za nimi nebo kde se nachází ta slavná místnost, o které mluvíš," zabručela Amber. ,,O to se postará Rada a ostatní. Chci už ven!" zasyčela na něj.
Steel zvedl ruce v uklidňujícím gestu a hodil po mně zmateným pohledem. Nechtěla jsem řešit vztah mezi nimi, a tak jsem spěchala dál chodbou s Garettem po boku. Taky už jsem chtěla odsud pryč, ale pokud je nahoře spousty lidí, což určitě je, protože chodby jsou úplně prázdné a dokonce i alarm přestal houkat, budeme si muset promyslet aspoň trochu přesný postup. Nechci ztrácet životy. Nechci žádná zranění, i když je tady Amber, nechci. Tušila jsem, že se to určitě bez zranění neobejde, ale zároveň jsem měla strach, že někdo z nás zemře. Nebo že všichni selžeme. Nebo že selžu já. Nevím, proč jsem se tak stísněně a zoufale začala cítit. Možná na tom má podíl pobyt v téhle pomalumozekvymývající instituci.
„Když jsme spolu tehdy mluvili v tom snu, věděl jsem, že se něco muselo stát, protože mě něco blokovalo. Když jsi mi to řekla, nemohl jsem tomu uvěřit. Tolik jsi mě vystresovala, že jsem to všechno stihl zařídit za čtyři dny, jelikož jsem se k tobě už přes sen nedokázal dostat," začal Garett během cesty po chodbě.
Střelila jsem po něm pohledem. „To uběhly teprve čtyři dny? Myslela jsem, že tak měsíc! Byla jsem úplně mimo."
„Ne, skutečně jsou to teprve čtyři dny," pousmál se Garett, ale pak hned nasadil vážný výraz. „Nahoře už možná budou ostatní. Měli nás zachránit."
„Kdo všechno?" zeptala jsem se nervózně.
„Když jsem se spojil s Owenem, nakonec jsem skončil zpátky na Akademii v ředitelově kanceláři. Byl to opravdu divný pocit. Chtěl jsem zmanipulovat nějakou studentku, která by mi ho zavolala, ale nakonec mě vidělo tolik studentů, že nemělo cenu se dál schovávat. Všichni z toho byli samozřejmě naprosto zmatení. No, a tak se dozvěděli pravdu. Myslím, že teď už bude o tomhle všem vědět celý svět Magičů... No, a tak jsem jim to všem teda pověděl-"
„Počkat, to jako už ví úplně všichni studenti o temných silách a o mně?" přerušila jsem ho.
„No... ano. Teď už by měli vědět úplně o všem," odpověděl Garett. „Všechno jsem to samozřejmě řekl i svým lidem. Bylo zvláštní to, že se nakonec oba národy spojily, aby zachránily tři Poloviční. A pak se o tom dozvěděla i Rada. Ta bude mít však nějaké menší zpoždění, protože sem míří ministr celé Rady, tudíž to tady musíme zajistit, aby si je Rada mohla všechny převzít. Je to dokonale naplánované, ale jak to dopadne, to netuším," vysvětlil.
„No sakra. To je neskutečné. Možná, že to bude opravdu nějaký zvrat událostí," řekla jsem a projelo mnou nadšení. „Ale jak ses dostal až sem?"
„Po tvém polapení poslali na Akademii svoje lidi, kteří se vydávali za lidi z Rady, aby zkontrolovali Akademii. Takhle se to jednou ročně dělá, ale my už jsme věděli, že tihle jsou falešní a jsou tu jenom proto, aby zkontrolovali, jestli tam není další Poloviční. A tak jsem přišel na scénu já se svými dokonalými schopnostmi. Ihned dělali, že je strašně zajímám. No, a pak mě unesli."
„Tohle byla ta největší šíle-" nedořekla jsem to.
Dveře po levé straně se dokořán otevřely a ozval se výstřel. Já i Garett jsme už byli dávno mnohem dál a kolem dveří procházeli Amber se Steelem. Kulka prosvištěla přímo Ambeřinou nohou a prorazila si díru skrz naskrz. Amber vykřikla a Steel byl natolik pohotový, že ji zachytil před pádem. Garett se okamžitě otočil a sledoval vystrašeného Magiče klepajícího se v rohu místnosti.
„Tak ten bude jednoduchý," šeptl. „Polož tu zbraň!" zahulákal na Magiče a ostře se mu podíval do očí.
Chvíli se nic nedělo, Magič na něj jen mířil pistolí a já ho už už chtěla zatáhnout zpátky do chodby, až se Magič jeho síle podvolil a pistoli položil na zem.
„Kopni ji ke mně," nařídil znovu Garett, ale to už jsem se hnala k naříkající Amber. Rána byla ošklivá a hodně krvácela. Na zem z její nohy stékal potůček rudé krve. Natrhla jsem si svoji blůzu, kterou jsem měla už od toho osudného dne, kdy mě sem zavřeli a přitiskla jsem jí to na ránu. Amber zanadávala. Já v duchu taky, když jsem zjistila, jak dlouho jsem se nemyla.
„Tohle potřebuje zastavit!" křikl Steel a taky si natrhl triko, aby mohl krvácení zastavit.
„Sama se vyléčit nedokážeš?" zeptala jsem se Amber, ale ta jen se zatnutými zuby rychle zakroutila hlavou.
Garett mezitím zpracoval útočníka a teď ho držel za límec košile a cloumal s ním jako s hadrovou panenkou. V druhé ruce držel jeho pistoli.
„Tenhle už nám neublíží. Použijeme ho jako rukojmího, kdyby náhodou. A v té zbrani je pořád pár nábojů, které nahoře můžeme použít," vysvětlil a pak se opět obrátil na muže, jen o něco málo staršího než byl on sám. „Kde jsou všichni?" zeptal se ho a díval se mu přitom do očí.
„Venku, čekají na vás, ale teď tam mají nějaké problémy," odpověděl monotónně Magič, protože byla jeho mysl Garettem silně zmanipulovaná.
„Jsou tam. Naši lidé," vydechl Garett, popadl Magiče za límec silněji a i s ním se chodbou téměř rozběhl.
„Garette! Amber je raněná!" zakřičela jsem na něj a všimla si, že Amber upadá do šoku. „Sakra!"
„Steele, vezmi ji na ruce a poběžte! Čím dřív se dostaneme nahoru, tím dříve se jí dostane pomoci!" zvolal Garett.
Už jsme nečekali. Steele popadl Amber do náruče a i přes svoji vyzáblou postavu se rozběhl napříč svobodě. Klopýtali jsme chodbou, která se začínala zvedat, k dalším dveřím. Já přidržovala Amber, která už byla v bezvědomí a Garett s mladíkem utíkali před námi.
„Finley! Dveře!" zvolal Garett a já natáhla ruce, abych dveře pomocí vlastni energie zkratovala a otevřela.
Proběhli jsme jimi a uslyšeli povyk na povrchu. Poslední dveře vedly do staré budovy, kterou jsme probíhali a přes okna jasně viděli souboj, který se venku odehrával. Garett se zastavil.
„Vypadni!" nařídil svému zajatci a muž okamžitě budovu opustil. „Nebude nám k ničemu," řekl směrem k nám.
Budova byla na kraji nějakého lesa poměrně daleko od lidských příbytků a souboj se odehrával na té zakryté straně. Ani tihle Magičové si nesměli dovolit prozradit svoji pravou tvář.
„Musíme se dostat na opačnou stranu. Tam se boj neodehrává a takhle je můžeme obejít a najít v tom lese někoho od nás. Rychle! Začíná zase krvácet!" křičela jsem.
„Jsou tu jenom jedny východy, a to na jejich straně," namítl Garett a rozhodil rukama. „Nemáme jinou možnost než proběhnout přímo přes boj."
Znovu jsem vyhlédla oknem, ve kterém nebylo sklo. Celá budova celkově vypadala, že se za chvíli zhroutí. Viděla jsem spoustu známých tváří a udivovalo mě, že jsou mezi nimi i studenti. Pravděpodobně tam neměli co dělat, protože se je profesoři snažili vyhnat, ale vzhledem k jejich zaměstnanosti to nebylo vůbec lehké. Poznala jsem dokonce i Erica a Diannu, kteří bojovali s takovým zápalem, až jsem se málem usmála. V lesích se schovávali další Magičové z našich řad i z řad Temných.
Všichni jsme se krčili u širokých sloupů a snažili se rychle vymyslet, jak bychom mohli proběhnout tou melou, aby nás nikdo nezranil. Amber už nutně potřebovala pomoc a my nemohli riskovat, že by Steela během našeho manévru někdo zranil.
„S Garettem ti budeme muset krýt záda," řekla jsem a zoufale se rozhlížela po bojišti kousek od nás.
Nikdo si nás zatím nevšiml, ale nebude to trvat dlouho, dokud naše pohyby neupoutají něčí pozornost. Vyskočit jsme z okna nemohli, bylo to poměrně vysoko a pod okny byly naházené nějaké trosky, které by nám mohly znemožnit hladký dopad. Nakonec jsme se rozhodli pro rychlé proběhnutí bojem s tím, že já a Garett se budeme zdržovat a snažit se odrážet veškeré útoky. Když bude potřeba, tak i za použití zbraně, kterou měl Garett pořád u sebe.
„Finley?" ozval se najednou známý hlas.
Podívala jsem se chodbou a rozbušilo se mi srdce. V chodbě naproti nám stál Owen, Grace a Callan. Všichni tři byli zpocení, měli šrámy po celém těle, ale v jejich výraze byla čistá úleva a radost.
„Jste naživu!" vykřikla Grace a rozběhla se k nám.
Padla mi kolem krku, ale pak si hned všimla Amber ve Steelově náruči. Doběhl k nám i Callan a i ten mi skočil rovnou do objetí.
„Musíme najít nějakého lékaře!" přerušila Grace naše radostné shledání.
To k nám došel už i Owen a doslova mě hltal očima. Vypadalo to, že se už už na sebe taky vrhneme, ale něco kolem nás proletělo a narazilo to do vnitřního sloupu. Celá stěna se začala sypat a my tak tak uskočili k oknům. Vyhlédla jsem ven a všimla si, že si nás pár nepřátel i přátel už všimlo a někteří z nich se odpojili od boje, aby se dostali za námi.
Steel s Amber se rozběhl chodbou k hlavnímu východu. Kolem nás proletěla ohnivá koule a znovu narazila do zdi. Strop se rozpadl. Owen na mě skočil, aby zmírnil dopad těžkých kusů betonu. Spadli jsme spolu na zem a zakrývali si hlavy. I přesto jsem slyšela, jak bolestivě sykal.
„Grace! Callane! Garette! Běžte za tím klukem!" křikl Owen na ostatní, protože se Steel už nebezpečně blížil k východům a sám by to nezvládl. „Já Finley ochráním!" dodal, když se ani jednomu nechtělo mě opustit.
„Jste v pořádku?" zeptal se Callan.
„Jo! Běžte už!"
Nakonec se za ním rozběhli a nechali mě a Owena mezi sutinami, které nám překážely v běhu za nimi. Museli bychom je přelézt, ale to bychom se střetli s Magiči, kteří se v tu ránu objevili v chodbě. Grace s Callanem stihli Steela s Amber a Garettem strhnout do jiné chodby, aby si jich nevšimli.
„Boj? Útěk?" houkla jsem na Owena a ani si pořádně neuvědomila, že mě pořád objímá.
Do chodby se nahrnuli další Magičové a z jejich plamenných pohledů jsem poznala, že mě za každou cenu chtějí zneškodnit. Za nimi se však navalili i lidi z našich řad a začal nebezpečný boj uvnitř budovy. Každou chvílí mohlo něco spadnout.
„Útěk," zavelel Owen, popadl mě za ruku a vběhl do nějaké chodby.