Takhle to pokračovalo pořád dokola. Pokaždé mě tou drogou omámili, i když jsem si začínala všímat, že po každém nabrání energie z jejich zdroje se droga, či co to do vzduchu pouštěli, pomalu otupuje. Pokaždé pak na mě zkoušeli, co všechno vydržím a jak budu reagovat, odebírali mi krev, napojovali mě na různé přístroje. Když jsem se z pokusů vrátila, byla jsem vyčerpaná a malátná, ale za to mi v cele nechali aspoň nějaké jídlo a pití. Stejně tak na tom byla i Amber s tím klukem. S Amber jsme prohodily už jenom sem tam slovo. Nebylo o čem se bavit. Pořád jsem někam chodila já nebo ona a potom jsme obě dvě na přeskáčku spaly, abychom nabraly ztracenou energii ve fyzickém způsobu. Na moji psychiku začínaly mít uzavřený prostor a všechny ty pokusy taky svůj dopad. Přemýšlela jsem o věcech, o kterých jsem nikdy v životě nepřemýšlela a smála jsem se sama sobě jako šílenec. Ani nevím, kdy jsem naposledy viděla povrch země, protože jsem se dozvěděla, že jsme všichni zavření v komplexu pod budovou. Vůbec jsem neměla pojem o čase, a tak jsem zkoušela co nejvíce spát a vyčkávat na příchod Garetta ve snu, ale to se mi nepoštěstilo.
Nakonec moje naděje na Garettův sen úplně opadla. Mohla jsem jenom doufat, že se s Owenem a ostatními spojil. Byla jsem doslova napěchovaná magií, ale nevěděla jsem, jak ji využít. Nedokázala bych se z toho složitého systému chodeb dostat na povrch a ještě utéct i odtamtud. Těch lidí tady bylo na mě zkrátka moc a i kdybych pomohla těm dvěma zajatcům vedle mě, stejně by mi taky příliš nepomohli.
Když jsem tak po dalším experimentu seděla na chladné zemi a jedla něco, co se jen vzdáleně podobalo nějaké polévce, přemýšlela jsem nad svojí rodinou. Matka. Jak moc jsem toužila po jejím objetí. Tak moc bych ji chtěla aspoň naposledy vidět, než tady doslova vyšťavím psychiku a oni mě pak zabijí. Nebo co se mnou chtějí udělat. Bryan... Tak dlouho se o mě staral jako o vlastní. Byl mou jedinou náhradou za mého pravého otce a tolik jsem ho měla ráda. Callan... Na Akademii jsme byli od sebe s rodičemi odříznutí a až na rodičovské dny a velké prázdniny, kdy jsme odjížděli domů, jsme se nesměli vídat. Akademie sloužila vlastně jako nějaké nápravné centrum i když to byla úplně obyčejná škola pro Magiče.
Akademie... Dokonce mi začala chybět i Rachel. Zoufale jsem doufala, že se Garett s Owenem nějak spojil a všechno se to teď už řeší v Radě. Pomůžou mi? Podaří se jim objevit místo, kde mě a ostatní dva Poloviční schovávají? Tak moc jsem toužila po záchraně... Ale bylo mi jasné, že to ještě nějakou dobu potrvá. Garettovi jsem dala jen chabý popis toho, kde se nacházím. Mohla jsem být prakticky kdekoli v Kalifornii. A pokud se ještě Garett nedokázal s Owenem nebo s kýmkoli ode mě spojit, můžu si tady pobýt ještě dlouhou dobu.
Složila jsem hlavu do dlaní a zhluboka dýchala, když mě vyrušil nějaký rachot u dveří. Zvedla jsem hlavu a všimla si, že i Amber vedle mě se překvapeně probudila a mžourala teď do chodby. Kluk ve vzdálené cele nevěřícně civěl na to, co se u dveří dělo. Chtěla jsem na něj houknout co se zase děje a vypadat tak jako někdo, komu je všechno lhostejné, ale když jsem spatřila to, kvůli čemu rachot vznikl, málem jsem šokem vykřikla.
„Další..." slyšela jsem vydechnout Amber.
Chodbou táhli, nevěřila jsem svým vlastním očím, Garetta. Vypadal podobně zdrogovaný, jako jsem vždycky vídala kluka ze vzdálené cely. Amber nikomu nedokázala ublížit, protože je léčitelka, a tak na ni droga potřebná nebyla. Vhodili ho do cely vedle Amber a všichni jsme na něj zděšeně civěli. Tedy já jsem byla více v šoku než Amber s Neznámým. Chtěla jsem vykřiknout jeho jméno, ale na poslední chvíli jsem si všimla, že mi rty naznačil, že musím mlčet. Šokovaně jsem na něj zůstala zírat. Natočil se od kamery i od našich zajatců tak, aby nikdo neviděl, co právě udělal. Svoji zdrogovanost jenom hrál! Srdce mi bušilo jako splašené a nedokázala jsem od něj odtrhnout oči.
„Tak to bychom měli. Další zajímavý kousek do naší sbírky. Teď už tady máme Energii, Léčení, Halucinátora a Ovládání mysli. Na něj si hoši musíme dávat velmi velký bacha a nikde nesmíme udělat žádnou chybu, protože nikdy nevíme, jakým způsobem nám tenhle úlovek může zaplést mysl," vysvětloval nějaký muž, kterého jsem párkrát viděla na svých pokusech.
Ostatní horečně přikyvovali a něco si zapisovali do složek. Snažila jsem se vypadat jako Amber, která se od Garetta odvrátila a zadívala se ztrápeně do zdi, ale já se pořád na Garetta musela dívat. Musela jsem pozorovat to, jak hraje pomalé zotavování z opojení drogou a vypadalo to jako skutečné. Jenom já jsem však věděla, že to všechno nějak zahrál, a možná něco málo tušila i Amber, která jeho naznačení musela vidět.
Když muži odešli, znovu jsem chtěla na Garetta křiknout, ale zastavil mě, když si přitiskl na rty ukazovák. Znovu jsem mlčela a jenom na něj upírala zrak. Amber si ničeho nevšimla, a tak se z něho pokusila vytáhnout nějaké informace, ale Garett ji později začal ignorovat jako správný Poloviční, který je z toho všeho úplně v šoku. Amber se od něj odvrátila a upřela na mě ztrápený výraz. Pokrčila jsem rameny a dál Garetta pozorovala. Nakonec si podložil oběma rukama hlavu v gestu spánku a chvíli tak setrval, než mi to došlo. Bylo to, jako kdyby se mi nad hlavou rozzářila žárovka. Chtěl po mně, ať jdu spát! Chtěl se se mnou spojit takhle. Pomalu jsem si lehla a dělala, že jsem unavená, aby kamera nezachytila nežádané pohyby, které by nás mohly prozradit. Co má Garett v plánu? Proč je tady? Jak se to stalo, že ho dostali také?
Kvůli svému rozpoložení mi dělalo problém usnout. Nějakou dobu jsem jenom ležela se zavřenýma očima a převracela se na chladné zemi, kterou už jsem skoro vůbec nevnímala. Snažila jsem se nad ničím nepřemýšlet, ale můj mozek stejně pořád požadoval, abych uvažovala nad tím, co se právě stalo. Garett. Garett je tady. V téhle instituci. Je to nějaká součást plánu, anebo se sem dostal nedorozuměním, protože ho prostě chytili?
Nakonec jsem zabrala. Ihned se vytvořil známý sen a já opět stála na louce. Oblohu jsem vůbec nevnímala a čekala, až se Garett ozve. Kupodivu bylo spojení natolik silné, že jsem ho slyšela jako v realitě.
„Finley? Slyšíš můj hlas?" zeptal se.
„Slyším Garette, proboha co tady děláš?" zeptala jsem se ihned zoufale.
„Není moc čas na vysvětlování. Jenom ti chci říct, že se to všechno podařilo. To, že tu jsem, sice není moc součást plánu, ale chtěl jsem vědět, že tu doopravdy jsi a že jsme se dostali do správné budovy. Nebylo těžké upoutat na sebe jejich pozornost. Je jich všude kolem spousty a mají i svoje zvědy. Ihned mě ti lidé nahlásili jim a nakonec jsem skončil tady."
„Garette, nerozumím ti úplně dobře," namítla jsem a srdce mi nadšeně bušilo.
„Všechny podrobnosti ti vysvětlím, až tohle všechno přejde. Záchrana se blíží. Asi do půlhodiny se tady všichni seběhnou, jak tvoji lidi, tak mí lidi. Bude to naprostý zvrat Finley. Oni nás už odsud všechny dostanou."
Málem jsem začala radostí křičet. Chtěla jsem Garetta obejmout, ale bohužel jsem neměla jak. Budu ho muset obejmout až se odsud všichni dostaneme. Teď už jsem věřila, že všichni tuhle instituci přežijeme a možná se pak rozbouřený vztah mezi Temnými a Bílými trochu uklidní. Bylo by to úžasné...
„Finley, někdo jde k tvojí cele-" Garett to nedořekl, protože mě ze snu rázem probudil štiplavý vzduch.
Rozevřela jsem oči a ihned se začala dusit, protože jsem to vůbec nečekala. Uslyšela jsem tlumený výkřik, ale nevím, komu patřil. Možná byl i můj vlastní. Hlava se mi začala motat a ihned mě omámila droga. Cítila jsem, že jí mám v těle mnohem víc než kdy předtím. Cela se otevřela a někdo se mnou hodil tvrdě o zem. Před tváří mi někdo podržel balíček s telefonem a rozbaleným papírkem. Mžourala jsem na ty věci a matně si uvědomovala, že jsou moje. Někdo ukázal prstem na papírek a přiblížil mi to k očím ještě více.
„Co je to?" zeptal se ten někdo a já ten hlas slyšela dvakrát a měla pocit, že patří Benathovi.
Když jsem neodpovídala, Alto, tedy aspoň jsem se domnívala, že to je on, mě chytil za vlasy a trhl mi hlavou.
„Co je to? Od čeho jsou ty souřadnice?" zeptal se mě znovu někdo.
„Ne..." podařilo se mi vydechnout, ale i tak jsem měla potíž myslet, natož mluvit.
„Řekni mi k čemu jsou tyhle souřadnice! Měla jsi je v kapse, takže asi budou důležité," řekl ten někdo a podíval se mi do očí.
Teď už jsem moc dobře věděla, že ke mně promlouvá Benath. „Neřeknu..." vydechla jsem, ale moc jsem se neovládala.
„Nezbývá nám moc času," ozval se Harold, který stál za ním.
To bylo pro můj omámený mozek jako požduchnutí. Ve mně je sice droga, ale pokud pomine, budu schopná ovládat magii a dokážu s nimi něco udělat, abychom se odsud snad mohli dostat dříve. Pokud pomůžu Garettovi a následně i těm dvěma, bude nás víc a dokážeme se odsud pomocí vlastní magie dostat. Upnula jsem se k té myšlence a snažila se zůstat při vědomí, aby mě ta droga tolik nesžírala. Už jsem chtěla odsud vypadnout. Zoufale chtěla.
„Pokusíme se to z ní dostat a až se bude chýlit ke konci, strčíme ji zpátky do cely a napumpujem ji znovu. Chci to vědět, pokud to je něco, co je spojené s Temnými, a já vím, že je," namítl Benath a v očích mu plálo zuřivé šílenství.
„Nemůžeme s ní mluvit přes sklo? Takhle nám neublíží," fňukal Harold.
„Čeho se bojíš? Teď je zdrogovaná. A my tím vším taky plýtvat nemůžeme.
Droga už ze mě ale začínala opadat a můj malátný mozek začínala přemáhat zlost. Neskutečná zlost, která se za celou tu dobu, co tu jsem, nahromadila a teď se vylila do celého mého těla. Dokázala jsem jakžtakž využít svoji magii, ale místo toho, abych ji vylila ze sebe, jsem ji vylila spíše po sobě. V tom svém stavu jsem ji nedokázala ještě pořádně uchopit, ale cítila jsem, jak mě brní celé tělo z toho opojení.
Benath se na mě zašklebil. „Jestli teď hned neřekneš, k čemu ty souřadnice jsou, zabiju přímo před tebou někoho z těchhle cel," zavrčel a já ho slyšela mnohem čistěji než před chvílí.
„To... neuděláš," sykla jsem.
„Začíná se pomalu probouzet, šoupněte ji na chvíli zase zpátky," nařídil Benath nasupeně.
Alto se mě dotkl, ale ihned s pobouřeným syknutím odskočil. „Nemůžu se jí dotknout," zavrčel.
„Nedělej blbosti, utíká nám čas tak šup s ní do cely," zavrčel Benath a něco si začal prohlížet v nějaké složce.
Tahle pauza pro mě byla dokonalá. Pochopila jsem ihned, co se stalo. Tím, že jsem svoji nabytou moc rozlila po těle jsem se stala chodící zásuvkou, do které když šáhnete, dostanete ránu. Snažila jsem se zvýšit sílu elektriky proudící v mé kůži a dařilo se mi to. Drogu jsem ze svého těla v tu ránu vypudila. Tohle byla jediná šance chopit se svobody, která byla skoro na dosah. Koutkem oka jsme zahlédla, jak všichni ostatní v celách zadržují dech.
Harold se na mě vrhl, ale jakmile přišla jeho pokožka do kontaktu s tou mojí, projelo jím ani nevím kolik voltů. Viděla jsem jenom jak se složil k zemi, kde zůstal ležet. Šokovaně jsem hleděla na jeho bezvládné tělo a moje opojení začínalo trochu opadat. Zabila jsem ho? Zabila. Vypadalo to, že nedýchá. Šokovaně jsem odskočila a chvíli na to bezvládné tělo jenom civěla. Alto s Benathem zase šokovaně civěli na mě.
„Doprdele," sykl Alto a pokusil se na mě použít magii, ale já ji jednoduše odrazila. „Benathe, vypadněte odtud a zjistěte, k čemu jsou ty souřadnice. Já ji zdržím. Naprosto se nám to vymklo," syčel a postavil se před Benatha, který se dal na zběsilý úprk.
Viděla jsem, že mám navrch. Benath zmizel za dveřmi a já se pokoušela pustit z hlavy mrtvého Harolda. Zaměřila jsem se na Alta, který zrovna nevypadal jako někdo, kdo mi ustoupí, i když ho čeká jistá smrt. Chtěla jsem ho však jenom omráčit. Smrt mi blízká nebyla. Zaútočil na mě jako první a použil k tomu oheň. Podařilo se mi to na poslední chvíli odrazit a pustit do jeho těla trochu blesků, o kterých jsem věděla, že mu viditelně neublíží. Skácel se k zemi v bezvědomí. Nemarnila jsem čas, pustila z hlavy mrtvého Harolda a rozběhla se ke Garettově cele.
„Použij na to svoji moc," zvolal a v očích mu jiskřilo.
Položila jsem ruku na divný zámek a pustila jsem do ní tolik energie, až nakonec vybuchla. Garett byl volný a ihned se mě pokusil dotknout.
„Ne!" vykřikla jsem a vyhnula se mu. „Viděls, co jsem udělala s tím chlapem. Chceš snad taky umřít?" vyzněla jsem, jako kdybych byla nějaká zrůda. „Znáš cestu ven?" zeptala jsem se rychle a přešla k Ambeřině cele.
„Čirou náhodou znám. Byl jsem při vědomí, když mě táhli," pousmál se, ale v jeho očích jsem stejně viděla mírný strach. „Můžem se odsud dostat, ale je tady hodně lidí. Neprojdeme bez úrazu nebo smrti..." jeho slova se hrozivě nesla ztichlou chodbou.
Když jsem osvobodila Amber, málem mi také padla do náruče, ale hned se zarazila, protože slyšela a viděla to, co se stalo.
„Amber je léčitelka. Určitě dokáže vyléčit zranění. Dneska nikdo umírat nebude," řekla jsem a pohlédla v očekávání na Amber.
Přikývla a pak se zarazila. „Vy dva se znáte?" zeptala se zmateně, ale šťastně.
„Tohle je skoro plánovaný útěk," vysvětlila jsem jí a vysvobodila i toho kluka, který se mi hned představil jako Steel.
Najednou se rozezněl poplach a někde za dveřmi se ozval hluk přibližujících se Magičů z téhle instituce. Nebylo čas nikomu rozdávat pokyny. Otočila jsem se na svoji skupinu a rychle ji přelétla pohledem. Cítila jsem se šťastně, nadšeně, cítila jsem svobodu a spravedlnost a tohle všechno mě pohánělo dál. I když jsem věděla, že jestli se dostaneme ven, možná někdo z nás nepřežije. Možná to byl chybný tah. Ale jak na Amber, tak na Steelovi jsem viděla, že chtějí už odsud pryč. Byli tu příliš dlouho, než aby dál dokázali čekat na záchranu, když teď měli možnost utéct.
„Držme se pohromadě. Všichni víte, co máte dělat. Magií se probijeme až nahoru. Garette, naváděj mě," nařídila jsem. „Amber, umíš opravdu dobře léčit?" zeptala jsem se.
„Dokážu. Pokud nebudu zraněná já, dokážu vás vyléčit za malou chvíli," sdělila.
Přikývla jsem. „Fajn, poběžíš uprostřed nás," nařídila jsem jí a pak jsme všichni čtyři odhodlaně vyběhli dveřmi z místnosti cel do záhuby.