Opilecká rána nebývají nikdy příjemná, zvlášť, když je pracovní týden, musíte se zvednout a jít do práce. Leeho zbudil jeho telefon. Protivné, neodbytné a hlasité řinčení budíku, který měl nastavený na sedmou hodinu, by probudilo i mrtvolu. Tak nějak poslepu ho nahmatal na nočním stolku a umlčel ho. Což bylo něco, co automaticky dělal každý den, takže nic, co by ho vyvedlo z míry. Jenže...něco bylo jinak. Tohle nebude pěkné probuzení.
Otevřel oči. Ať už byl kdekoliv, nepoznával to tam. Naprosto cizí pokoj, sice vkusně a poměrně moderně vyvedený, s velkou postelí, mahagonovou skříní a nočními stolky, mu nic neříkal. Jakože vůbec nic. Chvíli koukal na velkou vypnutou televizi, visící na zdi na protější stěně, a zoufale se snažil rozpomenout. Kde to je? A jak se sem, hergot, vůbec dostal?
Šok z cizího prostředí mohla přebít jen palčivá bolest hlavy, která ho provázela od chvíle, kdy otevřel oči. Opatrně se nadzvedl, ale šlo to dost ztuha. Poněkud prudká změna polohy rozhoupala jeho žaludek tak, že se mu udělalo na zvracení. Omezil pohyb na minimum a rozhlédl se po pokoji. Jeho cestovní taška ležela kousek od vstupních dveří, věci byly ledabyle rozházené na podlaze. Ležel v posteli úplně nahý, s hlavou bolavou jako střep a nemohl si za žádnou cenu vybavit, jak se sem vlastně dostal.
Hnědozlatá nášivka na béžové přikrývce mu alespoň upřesnila jeho polohu. Cerseus, takový levný dvouhvězdičkový motel zastrčený v jedné z větších čtvrtí v Agertownu. Matně si vybavil, že od baru U George je to tak půlhodina jízdy autem. Asi bylo zbytečné teď přemýšlet, jak se sem dostal, teď měl jiný problém. Koukal na tu postel, s rozházenými přikrývkami, na polštář, na kterém očividně v noci někdo ležel a který byl načichlý dámským parfémem, který mu byl až moc povědomý.
A ten lístek, co ležel na polštáři? Něco na něm bylo načmárané. Sáhl po něm, aby si ho přečetl, a vzápětí hořce zalitoval.
Děkuji za nádhernou noc. C.
To byla přesně ta chvíle, kdy se mu žaludek rozhodl odvděčit za předchozí noc. Těžko říct, zda to bylo tím vzkazem, který mu naprosto vyrazil dech, nebo tím množstvím vypitého alkoholu. Vylítl z postele, koupelnu našel spíš intuitivně a pomalu poslepu, a záchodovou mísu také. Zvracel, měl pocit, že snad i jídlo z předchozího týdne. Tak zle mu snad nikdy nebylo. Hlava se mu zatočila tak, že si musel sednout na zem. Zvracel a brečel, tak na střídačku. Trvalo hodinu, než byl vůbec schopný se postavit na nohy, aniž by zase musel hlavu nacpat do záchodové mísy.
Třesoucíma rukama si omyl obličej a podíval se na sebe do zrcadla. To přece není možné, nic takového se nemohlo stát! Nemohl se s ní přece vyspat. Zoufale si snažil vzpomenout, co se vlastně minulou noc odehrálo, ale nebylo tam nic. Žádné vzpomínky, jen obrovské, černočerné okno. Ano, vybavoval si tu šílenou hádku s Nickem. Vybavoval si telefonát s Carrie, jejich povídání v baru. I to, že se chtěl vrátit domů, šel na záchod.... A pak....NIC. Tma, prostě tma. Jako by předchozí večer najednou, v jediném záhadném okamžiku, přestal existovat. Nikdy neměl okno, ani když pil, vždycky si všechno pamatoval. Ale teď?
To nemohl udělat, nemohl se s ní přece vyspat! Ani ve vzteku, ani opilý, nikdy by Nicka nepodvedl, a už vůbec ne se ženou. Natož se snoubenkou svého bývalého kolegy a přítele. Třeba ten vzkaz jen špatně pochopil. Jenže, co když se to vážně stalo? Panebože, copak se teď může Nickovi podívat do oči?
„Panebože, ty jsi kretén," zašeptal si jen tak pro sebe. Díval se na svoji ztrhanou tvář v zrcadle, a poprvé v životě se upřímně ze srdce nenáviděl. Tohle kapitálně podělal, a ani si na to nepamatoval.
Trvalo mu další hodinu, než vysprchoval a oblékl. Hlava se mu motala a žaludek protestoval při každém prudším pohybu. Tohle nebylo normální. Špinavé věci nacpal do cestovní tašky a cestou ven z hotelu se stavil na recepci, kde recepční sdělil svoje jméno a položil jí ten nejtrapnější dotaz na světě. „Ehm, nevíte náhodou, s kým jsem včera večer přišel?"
Mladá dívka za recepčním pultem se na něj podívala jako na idiota a pokrčila rameny. „Co já vím, v noci měla směnu kolegyně. Ten pokoj je na vaše jméno a placený vaší kreditkou."
To mu moc nepomohla. Poděkoval a cestou ven si zavolal taxíka. Jiná možnost, jak se dostat do práce, prostě nebyla. Nějakou šťastnou hrou osudu nebyl moc velký provoz a do práce se dostal těsně před půl desátou. Už před budovou se mu sevřel žaludek, který měl pořád jako na vodě, a když otevíral dveře kanceláře, srdce mu bušilo jako zvon. Nick ještě v práci nebyl, naštěstí. Tašku hodil ke skříňce za svým pracovním stolem a šel si pro kávu. Nic jiného ho restartovat nemohlo. Počítač se ani neobtěžoval zapnout, s hlavou v dlaních přemýšlel, co vlastně bude dělat, až se tady objeví Nick.
Když se přesně o deset minut později otevřely dveře, úplně v něm hrklo. Nick to nebyl, do kanceláře vlítla Woodová jako velká voda. Se zdravením se jako tradičně neobtěžovala. „Kdes byl? Můžeš mi říct, co se děje?"
Leeho poněkud zaskočila, chvíli na ni překvapeně zíral, aniž by otevřel pusu. Proboha, snad se nějak nedozvěděla o jeho nočním úletu? Tedy, za předpokladu, že se v noci vůbec něco stalo. A protože neodpovídal, Woodová mu vrazila před nos svůj mobil.
„Můžeš mi říct, proč mi Nick včera poslal esemesku, že nepřijde do práce?"
„Ehm, proč nepřijde?" zakoktal Lee trapně, a Woodová se zamračila. „Tak to bys mi snad měl říct ty, ne? Můj milenec to není, a nežiju s ním. Prý jde k doktorovi. Proč to neřekl tobě a posílá zprávu mě?" Tvářila se tak naštvaně a výhružně, že se Lee začal bát, že každou chvíli přiletí vzduchem facka. Změřila si ho pátravým pohledem a dala si ruce v bok. Byly chvíle, kdy z ní vážně šla hrůza, tudíž měl oprávněný strach přiznat, co se včera večer stalo. Jenže, jeho kolegyně nebyla hloupá. Oči jí padly na cestovní tašku a její výraz tváře se změnil. Z naštvaného na ohromený.
„Lee, co se stalo? Proč tady máš tu tašku?"
Neměl chuť jí nic vykládat. „Do toho ti nic není, Lynn." Touhle odpovědí si moc nepomohl, jen jí naštval. „Co se včera stalo? Měl jsi být s Nickem a hlídat ho!" Syčela na něj jako podrážděný had.
„Je to velký kluk. Znovu ti říkám, do toho ti nic není, Lynn. Myslím si, že se poslední dobou až moc pleteš do našich soukromých záležitostí." Ale tak snadno se odbýt nenechala. Znovu se podívala na tu tašku, a pak znovu na Leeho. „Pohádali jste se?"
„Ne. Jo. Možná, trochu," zamumlal Lee. Woodová vztekle praštila dlaněmi do jeho stolu, až nadskočil, a pak se k němu naklonila. „Ty máš sakra krátkou paměť, Lee. Zapomněl jsi, co se stalo, když jste se pohádali posledně? Pokousal ho čokl a Nick málem zemřel. Jestli mi teď řekneš, že jsi ho nechal samotného ve chvíli, kdy ho musíme hlídat jako oko v hlavě, tak tě, přísahám bohu, zabiju."
Lee na ni ohromeně zíral. Takhle rozběsněnou ji ještě neviděl. Ale to nebylo všechno, naklonila se k němu ještě blíž, a očima ho doslova propíchla. „Ty jsi pil?"
„Jo, trochu," zamumlal, a Woodová pokrčila znechuceně nos. „Kdyby ses viděl, jak vypadáš. Co jsi pil?" Byl to křížový výslech, kterým musel chtíc nechtíc projít. „Whisky," zahuhlal a Woodová se zamračila. „Jen whisky? Nedal sis ještě něco jiného?"
Lee se naštval. „Co jako jiného? Jen whisky. A dej mi už pokoj."
„Nedám, ani omylem. Proč jste se pohádali? Vybal to!!" Nedalo se jí ani lhát, ani odporovat. „Kvůli Carrie," hlesl a Woodová se chytila za hlavu. „Panebože, vy jste se zase pohádali kvůli největší mrše a zlatokopce v tomhle městě? Ta ženská je ďáblovo stvoření, doslova. Takže fakt kvůli ní? To nemyslíš vážně, Lee!"
Leemu její slova hnula žlučí stejně, jako ta Nickova včera večer. „Myslím. A taky si myslím, že se oba mýlíte!" Neřekla na to nic, jen se narovnala a pohrdavě se na něj podívala. „Už jsem ti to řekla několikrát, a řeknu to zase. Jsi blbec. A myslím si, že si Nick takového idiota, jako jsi ty, nezaslouží. Protože ty nejsi chlap do nepohody, Lee! Jsi malicherný ješitný zaslepený sobec!"
Jo, tak v tomhle měla asi pravdu. Jakkoliv měl Lee vztek, nemohl jí na to říct ani půl slova. Měla pravdu. Byl blbec, protože myslel jen na sebe. Woodová k němu natáhla ruku. „Klíče, dělej!" Překvapeně se na svoji rozzuřenou kolegyni podíval. „Jaký klíče?"
Woodová jen protočila oči. „Asi od vašeho bytu, ne? Zajedu se na Nicka podívat."
Popravdě, netroufl si odporovat. Jenže, byl tu malý problém. V kapse od kabátu klíče neměl, v kapsách u kalhot taky ne. Zoufale prohledal všechny kapsy a celou tašku, pomalu ji obrátil na ruby, ale klíče nebyly k nalezení. „Asi jsem je ztratil," prohodil zoufale, čímž Woodové jen nahrál.
„Jsi nemožnej. Já si poradím i bez tebe." Otočila se na patě, a práskla dveřmi od kanceláře tak silně, až zařinčela skla v okně.
Ani se Leeho nezeptala, jestli chce jet taky. Ale popravdě, neměl odvahu se k ní přidat. Uvědomil si, že se bojí. Má strach vejít do jejich bytu a podívat se Nickovi do očí. Naprosto konsternovaný zůstal sedět a myslel jen na to, že nejvíce se bojí prachobyčejné pravdy a toho, co uslyší, až se Woodová vrátí. Měla pravdu, byl sobec, a zbabělec navrch k tomu. Odmítl Nickovi věřit a teď se bude muset čelem postavit událostem, které budou následovat. Neměl ani odvahu vzít telefon a Nickovi zavolat, jestli je v pořádku. Nezbývalo nic jiného než čekat a čekat, s hlavou bolavou tak, že ani prášek nezabíral.
A následky svého konání si ponese sám...
Woodová s Kimem se vrátili o hodinu a půl později. Když jeho kolegyně vešla do kanceláře, věděl, že je zle. Před hodinou odcházela rudá vzteky, teď měl její obličej spíše bílou barvu. Mlčky přišla k jeho stolu, zastavila se a z kapsy vytáhla telefon, který opět beze slova položila před něj na stůl. Byl to Nickův mobil. Na displeji byla prasklina, která se jako pavoučí síť větvila do všech stran. Pak sáhla do druhé kapsy a na stůl položila Nickovu peněženku včetně klíčů.
„Byt byl prázdný, jeho mobil jsme našli rozbitý, ležel pod gaučem. Odešel by z bytu bez svých věcí, bez dokladů, telefonu a bez klíčů? Co mi na to řekneš, Lee?"
Mluvila tak tiše, že to nahánělo větší hrůzu, než když na něj vztekle řvala. Neodpověděl jí, jen s hrůzou zíral na Nickovi věci, a srdce mu divoce bušilo. Woodová se k Leemu naklonila a otázka, kterou vyslovila, byla pro něj jako nůž do srdce.
„Kde je Nick, Lee?"
„Já nevím, nevím, Lynn," zašeptal tiše, protože hlas mu naprosto selhal. Byl to okamžik, kdy Leemu konečně došlo, jak katastrofické budou následky jejich hádky a jeho unáhleného odchodu z bytu. Jeho mozek nemohl pobrat fakt, že je Nick pryč, a zoufale se snažil najít jakékoliv logické vysvětlení. Na jakýkoliv malicherný důvod, proč by Nick opustil byt bez dokladů, telefonu a klíčů. Jakýkoliv nelogický či logický důvod, proč je jeho telefon rozbitý.
Jakýkoliv rozumný důvod, proč od něj včera odešel...
„Třeba, třeba volal Mary, já nevím," vykoktal ze sebe. Woodová se narovnala a opovržlivě se na něj podívala. „Máš její číslo?"
Když zavrtěl hlavou, odfrkla si. „Panebože. Modli se, aby byl u ní a v pořádku. Jdu za Alexem, ať mi zjistí číslo." A pak odešla.
Ano, to byla jedna z variant, kde by Nick mohl nacházet. U svojí sestry. Dokázal si představit, jak Nick v čirém zoufalství, osamocený a zničený z jeho odchodu, volá své sestře o pomoc. Ale jen z té představy se mu zvedl znovu žaludek. Až teď mu docházelo, jak strašně musel Nick trpět. Určitě trpěl, určitě plakal, osamocený, vyděšený...
Dokázal se zvednout a jít za ní, aby se o dvacet minut později dozvěděl, že Nickova sestra nemá ponětí, kde by mohl být. Navíc ji docela vyděsili. A pak to šlo ráz zaráz. Obava o Nickovu bezpečnost okamžitě zvedla na nohy ostatní kolegy i jejich šéfa. Nebylo zbytí, s tím vším, co se dělo v předchozích dnech a týdnech. Lee měl pocit, že se ocitl v hodně špatném snu. Jen z povzdáli sledoval mumraj na oddělení, slyšel, jak jeho kolegové neúspěšně obvolávají nemocnice, policejní stanice ve městě. Paulson s Novakem se odjeli poptat obyvatel jejich domu, jestli nezahlédli něco podezřelého. Alex málem zavařil počítač, když se snažil oživit data z Nickova mobilu, ale bezvýsledně. Po sedmi hodinách volání, pátrání a hledání nezjistili nic. Vůbec nic.
Atmosféra na oddělení zhoustla, všudypřítomný strach byl cítit všude a ze všech. A s každou minutou bylo Leemu hůř a hůř. Jenže, všichni okolo něj měli strach, kdežto jeho zavalila ohromná vlna výčitek svědomí. Tohle podělal, kapitálně. A uprostřed toho organizovaného chaosu mu najednou zazvonil telefon. Carrie. Jestli s někým nechtěl teď mluvit, tak s ní. Nevzal jí to, ale volala pořád dokola, až jí to nakonec zvedl.
„Teď nemůžu, Carrie," hlesl naštvaně do telefonu. Nechtěl s ní mluvit, ne teď a po tom všem. „Lee, musíme si promluvit o tom, co se stalo v noci. Teď hned," slyšel její hlas plný úzkosti.
„Nemůžu, Carrie, teď to prostě nejde, mám práci," chtěl jí odbýt, ale ona se nenechala.
„Lee, já vím, že nemáš čas, ale čekám na tebe venku v autě. Chci s tebou mluvit."
Výborně, to nemohlo být lepší. „Teď nemůžu." Chtěl jí odbýt, zavěsit, ale nedala mu příležitost. Její hlas se během vteřiny změnil k nepoznání. Už nezněl zoufale, ale příkře. „Tak když nemůžeš ty za mnou, tak přijdu já za tebou. A přísahám bohu, udělám ti v práci takovou scénu, že tě už nikdo nikdy ani nepozdraví. Tak si vyber. Čekám na tebe venku!!" A pak zavěsila.
Lee chvíli zíral na telefon a pak mu došlo, že za ní prostě musí jít. Popadl svůj kabát, protože venku bylo chladno, a vystřelil z kanceláře. „Kam teď jdeš," slyšel za sebou naštvanou Woodovou. „Musím něco vyřídit, hned se vrátím."
Chtěl mít rozhovor s Carrie co nejdříve za sebou, a pokud možno, v soukromí. Vyběhl ven. Červený Touran s tmavými skly, zaparkovaný v ulici jen pár desítek metrů od jejich kanceláří nemohl přehlédnout. Došel k autu, otevřel přední dveře u spolujezdce. Seděla tam a čekala. Sedl si a rázně zabouchl dveře. „Tak co chceš, Carrie?"
Neřekla nic, jen se usmála. Divoce, škodolibě a zákeřně. V tom okamžiku zaznamenal pohyb na zadním sedadle, otočit se už nestačil. Silná mužská ruka mu přitiskla na obličej ručník nasáklý éterem. Zoufale se snažil bránit, ale marně. Každé nadechnutí mu bralo sílu i vědomí, každý jeho pohyb byl okamžitě zmařen. Drželi ho pevně, nedali mu sebemenší šanci se osvobodit.
Na všechno bylo pozdě.
Past sklapla....