Skrytý nepřítel - případ desátý

Kapitola třetí

Jestli mohl Lee něco na sto procent ráno očekávat, tak to byl nenadálý vpád Woodové do jejich kanceláře. To byla v poslední době každodenní rutina, stejně jako jejich ranní hrnek kafe před tím, než začali pracovat. Jenže dneska si tu ranní kávu musel odbýt sám.

„Tak jsi něco zjistil?" Dveře se rozlítly hned po deváté hodině. Woodová šla rovnou k věci, žádné okolky, natož slušný pozdrav a Leemu bylo jasné, že zvědavostí nemohla ani dospat.

„Jo, něco málo, zavři," zabručel Lee směrem k ní. Jistota je jistota, nemusela tady hulákat na celé oddělení. Pořád se báli toho, aby jí něco nepatřičného nevylítlo z pusinky. Jeho kolegyně se ušklíbla, zavřela za sebou dveře a rychle se přesunula k Leeho stolu.

„Kde máš broučka?" mrkla na něj, protože Nickova nepřítomnost v kanceláři jí samozřejmě neušla. Lee po ní sekl unaveným pohledem. „Nechal jsem ho doma, není mu moc dobře. Včerejší večer nebyl zrovna pohodový," pravil tiše, a rychle a stručně obeznámil svoji zvědavou kolegyní s Nickovou lehkou indispozicí včera večer.

Chápavě pokývala hlavou. „Co jsi řekl šéfovi?" otázala se zvědavě. „Dovolená, rodinné důvody," ušklíbl se Lee a Woodová se pousmála.

Lee si povzdechl. „No jo, nemůžu pořád Dicksonovi vykládat, že má střevní chřipku. Ale já jsem musel Nicka nechat doma, potřebuju, aby se vyspal a odpočinul si. Je v poslední době strašně unavený," zdůvodnil jí Nickovu nepřítomnost zde v práci, ale bylo vidět, že jeho kolegyně, jakkoliv chápající, je jako na trní, a vlastně touží vědět něco úplně jiného.

„Jo, dobře, dobře jsi udělal. Tak co jsi zjistil?" Sedla si na Nickovu židli a popojela přímo k Leemu. „Podíval ses mu do mobilu? Zjistil jsi něco?" vychrlila na něj kupu otázek a Lee se zívnutím kývl. Nejraději by byl v té posteli taky, ale měl smůlu. Nebylo to jen v Nickově zájmu, aby se ráno donutil vstát a jít do práce. A tak Woodové pomalu odvyprávěl, co včera večer zjistil, včetně následujícího vypjatého rozhovoru z Nickem.

Tiše seděla a zírala na něj s otevřenou pusou. Čekala všechno, ale tohle ne. Zděšení v jejím obličeji rychle vystřídaly obavy. „To je dost zlý, Lee," vysoukala ze sebe nakonec ohromeně, a Lee nemohl nic než s ní souhlasit.

Jenže on nemohl tušit, co přesně se jí teď honí hlavou. Slova Madam Ormah, která jí už před pár týdny varovala před číhajícím nebezpečím. Před stíny, které krouží okolo dvou detektivů. Před přízraky, které mohou ublížit. Mluvila snad velitelka komunity o tomhle? Byla tohle ta chvíle, kdy bylo třeba zbystřit a začít dávat pozor? Hrozí snad detektivům větší nebezpečí, než je první pohled patrné?

„To je slabý slovo, Lynn," přerušil Lee její přemýšlení. Vzpamatovala se a soustředila se zpět na Leeho. „Nikdy bych nečekal, že se nechá takhle zmanipulovat a dost mě to děsí. Nick je chytrý, ale vzhledem k tomu, že se to týká jeho minulosti a jeho mámy, dost ho to vykolejilo."

Ale Woodová se nedivila. Nedivila se jeho strachu. Měla ho taky, o oba. „No dobře, Lee. A jakou máš jistotu, že když ho nemáš na očích, že s tou dotyčnou nebude mluvit?" napadlo jí najednou, načeš se Lee usmál a sáhl do první zásuvky svého pracovního stolu. Vytáhl z něj Nickův mobil.

„Pojistil jsem se," mrkl na ni a Lynn zavrtěla hlavou. „Ty jsi mu vzal telefon? Chytrý, ale asi ti nepoděkuje."

„Asi ne, ale jistota je jistota," usmál se Lee. Ano, zabavit Nickovi jediné spojení s kýmsi, kdo ho stáhl do tak bolestivé smyčky, byla jediná možnost. Jediná jeho jistota. Ale sám netušil, jestli mu ten telefon vzal kvůli tomu, že měl o něj strach nebo proto, že mu prostě nevěřil. Možná to byla i ta druhá možnost, protože v tuto chvíli nemohl dát za Nicka ruku do ohně.