Skrytý nepřítel - případ desátý

Kapitola sedmá

Vzduch v místnosti zhoustl a nebylo to tím, že Sharky nevěděl, co znamená uklízet a větrat. Leeho při jeho posledních slovech doslova zamrazilo. Co to mělo znamenat? Woodová vypadala stejně překvapeně jako on, a Nick byl zase o krapet bledší. Nebylo se čemu divit, případ Krysař ho málem stál život a nebýt osazenstva Šedého poníka, už by nebyl mezi živými. Ten zpropadený případ se tehdy podepsal na všech. Zdravotně i psychicky.

Woodová se konečně vzpamatovala a zaměřila se znovu na Sharkyho, který na ně vyjeveně koukal. „Nevšiml sis ještě něčeho. Nepřijel autem? Nemluvil s někým třeba po telefonu?"

Sharky zavrtěl hlavou. „Ne, znovu vám opakuju, nic nevím. Jenom jak ten chlap vypadal, vážně." 

Asi se mu dalo věřit. Woodová se znovu podívala tu zbrusu novou techniku, která stála na dvou starých stolech, na nové herní křeslo a pak znovu na Sharkyho.

„Poslední otázka. Kolik ti za to dal peněz?"

Sharky zrudl jako rajče. „Padesát tisíc dolarů, v hotovosti." Lee tiše hvízdl. To byl pořádný balík peněz. Woodová se zamračila. „To sis přišel na pěkně velkou sumičku, Sharky. A teď ti něco povím, dobře mě poslouchej. Chci, abys to číslo okamžitě zablokoval. Pokud to uděláš, zapomene na tebe. Pokud ne, máš tu ještě dneska policii, rozumíš?"

Sharky vyděšeně kývl hlavou a pak se vrhl ke klávesnici. Dlouze tam něco zuřivě ťukal, a pak si oddechl. „Hotovo. To číslo je zablokovaný. Necháte mě už bejt? Ne, moment, co když ten chlap zjistí, že to číslo už nefunguje a vrátí se? Co mám jako dělat? Co když mě zabije?"

Woodová pokrčila rameny. „No, Sharky, vezmi si to jako ponaučení do budoucna. Co pro tebe bude lepší? Chlap, který ti dá na budku nebo zatykač od policie? Ale jinak díky za informace."

Sharky na ní vyděšeně zíral, ale Woodovou jeho sinavý obličej plný strachu nijak nezajímal. Otočila se na patě a rychlým krokem si to zamířila k východu. Lee a Nick honem vykročili za ní. Dozvěděli se všechno, co potřebovali, ale radost jim to neudělalo. Naopak. Spíš jim to ještě víc zamotalo hlavu. Trvalo asi třičtvrtě hodiny, než se poledním městským provozem prokousali zpět do kanceláře. Nick nepromluvil celou cestu ani slovo, a Woodová vypadala ještě nervózněji a rozcuchaněji než ráno.

„Tohle nevypadá moc dobře," pravil Lee, když dorazili do kanceláře a posadili se kolem stolu.

„Moc dobře? To je sakra špatný, Lee. Ten samý chlap, na kterého jsme narazili, když jsme naháněli Bella, nám figuruje v dalším případu?" Woodová se podívala na Nicka, který zrovna otevíral pusu, a rychle mávla rukou. „Jo, zlato, je to případ. Náš další případ a má nejvyšší prioritu. Musíme zjistit, kdo ti volal."

Nick se kousl rozpačitě do rtu. „Lynn, já ti do toho nechci mluvit, ale není tohle spíš v kompetencích našeho šéfa?"

„O to se postarám, tohle nám Dickson na stoprocent schválí, to se neboj," mávla sebejistě Woodová rukou. Nick pokrčil rameny, protože hádat se s ní nemělo cenu. Stejně by to prohrál, takže už mlčel. Mlčel, přemýšlel a ve skrytu duše toužil po tom, aby se tím všichni přestali zabývat. Protože osud je daný, a nikdo na tom nic nezmění.

Jenže Woodová nevypadala, že chtěla přestat. A nezarazil ji ani Kim, který nakráčel do kanceláře s dotazem, jestli by taky už nechtěla dneska začít pracovat, že tam mají nedořešený případ.

„Ten počká, sedni si. Máme nový případ," zarazila ho Woodová pohledem do židle a v rychlosti mu vylíčila, na co dneska přišli. Kim najednou vypadal mnohem mrzoutsky a zádumčivěji než obvykle.