Skrytý nepřítel - případ desátý

Kapitola jedenáctá

Past sklapla. Kruh se uzavírá...

„Lee." I šepot zněl v tomhle šíleném tichu tak hlasitě, že sebou Lee polekaně trhl. Jerry stále ležel na zemi. Měsíční světlo ozařovalo jeho tvář zkřivenou bolestí a Lee slyšel, jak těžce a přerývavě dýchá. Jako by mu každé nadechnutí způsobovalo nesmírnou bolest a utrpení. Ztichlý les náhle zaševelil, vítr ve větvích stromů tiše zašuměl píseň smrti.

„Nestačil jsem...byl rychlý, moc."

„Ne, nemluv, zavolám záchranku," Lee rychle poklekl ke svému kolegovi. Snažil se neregistrovat, co viděl, co cítil na ruce, když se dotkl jeho hrudi. Lepkavou tekutinu. Každou její kapku, se kterou utíkal jeho život. Pramínek krve u jeho úst. Snažil se ignorovat svůj mozek a myšlenky, které bily na poplach a to něco, co v něm křičelo „Je mrtvý, mrtvý. Už nic neuděláš."

„Ne, je...pozdě," Jerry ho chytil za rukáv, každé slovo mu způsobovalo muka. Leemu klesla ruka s telefonem a oči se mu zalily slzami. „Najdi je, slib mi to." Lee zoufale kývl. V ruce ucítil něco kovového. Jerry si z posledních sil strhl z krku svůj amulet a vtiskl ho Leemu do dlaně.

Jak popsat umírání. Jak popsat bezmoc, když nemůžete pomoci. Jak popsat bolest, když někomu v náručí umírá nejlepší přítel. Jak popsat prázdnotu dnů, které nastanou. Šedou, temnou, bolestivou.

A jen les zpíval dál svoji smuteční píseň...

A Lee tu píseň slyšel pořád. Celý rok, každý den ve svém životě. I teď, když se konečně probral z bezvědomí a pomalu otevřel oči. Slyšel ji, píseň smrti, znějící v bolestných chvílí, kdy vám osud rve z náruče někoho, na kom vám záleží. Tesklivou, ponurou píseň nejhlubšího smutku. Hudbu, kterou složila sama smrt, na počátku všech věků, s příslibem věčného zatracení a utrpení, pro všechny hříšné duše.

A teď se smrt zhmotnila před přímo ním. Představoval si ji vždycky jinak, možná jako postavu zahalenou v černém plášti, bez tváře, stín proplétající se mezi živými a číhající na duši dalšího nešťastníka, kterou bez milosti stáhne do podsvětí. Přízrak, který jednou navštíví každého z nás, ať dříve či později.

Ale jeho „smrt" měla podobu nádherné ženy, ba přímo dokonalé ženy. S božským tělem v upnutých rudých šatech, s dlouhými hnědými vlasy, nádherným obličejem, ale se srdcem ďábla. V jejích očích už nebyla dobrota, jen zuřivá, spalující touha po pomstě.

Už bylo pozdě čehokoliv litovat, čas odplaty nadešel. Přesně na den po roce.

„No konečně," řekla jízlivě, když Lee otevřel oči. Stála tam, opřená o dveře, ruce v bok a dívala se na Leeho, jako by před sebou měla pavouka, kterého se chystá zašlápnout. Jestli mu ráno bylo zle, tak po dávce éteru, kterou dostal, mu bylo ještě hůř. Hlava ho bolela k uzoufání, o žaludku ani nemluvil. Jakýkoliv pohyb a odpor byl nemožný, ruce a nohy měl pevně svázané provazy, které se mu bolestivě zařezávaly do kůže.

Ležel tam naprosto bezmocný, vydaný těm dvěma napospas na místě, které Nickovi a jemu drastickým způsobem zasáhlo do života. Dobře poznával tu chodbu, zdi, které nesly ještě teď stopy démonových drápů. Byli ve starých docích, v budově, ve které před pár měsíci navždy zničili démona Baz'ghala. A přímo před ním, snad necelé dva metry od místa, kde Lee ležel, byly „ty" dveře. Dveře, za kterými Nick málem přišel o život.

Pár minut trvalo, než si Lee vůbec uvědomil, kde je, a co se před ním právě odehrává. Ale nechala ho, aby se probral, vychutnávala si jeho zděšení a zoufalou snahu osvobodit se z pout. Byla jako divoká kočka, která si hraje s vyděšenou myší.