Skrytý nepřítel - případ desátý

Kapitola desátá

Opilecká rána nebývají nikdy příjemná, zvlášť, když je pracovní týden, musíte se zvednout a jít do práce. Leeho zbudil jeho telefon. Protivné, neodbytné a hlasité řinčení budíku, který měl nastavený na sedmou hodinu, by probudilo i mrtvolu. Tak nějak poslepu ho nahmatal na nočním stolku a umlčel ho. Což bylo něco, co automaticky dělal každý den, takže nic, co by ho vyvedlo z míry. Jenže...něco bylo jinak. Tohle nebude pěkné probuzení.

Otevřel oči. Ať už byl kdekoliv, nepoznával to tam. Naprosto cizí pokoj, sice vkusně a poměrně moderně vyvedený, s velkou postelí, mahagonovou skříní a nočními stolky, mu nic neříkal. Jakože vůbec nic. Chvíli koukal na velkou vypnutou televizi, visící na zdi na protější stěně, a zoufale se snažil rozpomenout. Kde to je? A jak se sem, hergot, vůbec dostal?

Šok z cizího prostředí mohla přebít jen palčivá bolest hlavy, která ho provázela od chvíle, kdy otevřel oči. Opatrně se nadzvedl, ale šlo to dost ztuha. Poněkud prudká změna polohy rozhoupala jeho žaludek tak, že se mu udělalo na zvracení. Omezil pohyb na minimum a rozhlédl se po pokoji. Jeho cestovní taška ležela kousek od vstupních dveří, věci byly ledabyle rozházené na podlaze. Ležel v posteli úplně nahý, s hlavou bolavou jako střep a nemohl si za žádnou cenu vybavit, jak se sem vlastně dostal.

Hnědozlatá nášivka na béžové přikrývce mu alespoň upřesnila jeho polohu. Cerseus, takový levný dvouhvězdičkový motel zastrčený v jedné z větších čtvrtí v Agertownu. Matně si vybavil, že od baru U George je to tak půlhodina jízdy autem. Asi bylo zbytečné teď přemýšlet, jak se sem dostal, teď měl jiný problém. Koukal na tu postel, s rozházenými přikrývkami, na polštář, na kterém očividně v noci někdo ležel a který byl načichlý dámským parfémem, který mu byl až moc povědomý.

A ten lístek, co ležel na polštáři? Něco na něm bylo načmárané. Sáhl po něm, aby si ho přečetl, a vzápětí hořce zalitoval.

Děkuji za nádhernou noc. C.

To byla přesně ta chvíle, kdy se mu žaludek rozhodl odvděčit za předchozí noc. Těžko říct, zda to bylo tím vzkazem, který mu naprosto vyrazil dech, nebo tím množstvím vypitého alkoholu. Vylítl z postele, koupelnu našel spíš intuitivně a pomalu poslepu, a záchodovou mísu také. Zvracel, měl pocit, že snad i jídlo z předchozího týdne. Tak zle mu snad nikdy nebylo. Hlava se mu zatočila tak, že si musel sednout na zem. Zvracel a brečel, tak na střídačku. Trvalo hodinu, než byl vůbec schopný se postavit na nohy, aniž by zase musel hlavu nacpat do záchodové mísy.

Třesoucíma rukama si omyl obličej a podíval se na sebe do zrcadla. To přece není možné, nic takového se nemohlo stát! Nemohl se s ní přece vyspat. Zoufale si snažil vzpomenout, co se vlastně minulou noc odehrálo, ale nebylo tam nic. Žádné vzpomínky, jen obrovské, černočerné okno. Ano, vybavoval si tu šílenou hádku s Nickem. Vybavoval si telefonát s Carrie, jejich povídání v baru. I to, že se chtěl vrátit domů, šel na záchod.... A pak....NIC. Tma, prostě tma. Jako by předchozí večer najednou, v jediném záhadném okamžiku, přestal existovat. Nikdy neměl okno, ani když pil, vždycky si všechno pamatoval. Ale teď?

To nemohl udělat, nemohl se s ní přece vyspat! Ani ve vzteku, ani opilý, nikdy by Nicka nepodvedl, a už vůbec ne se ženou. Natož se snoubenkou svého bývalého kolegy a přítele. Třeba ten vzkaz jen špatně pochopil. Jenže, co když se to vážně stalo? Panebože, copak se teď může Nickovi podívat do oči?

„Panebože, ty jsi kretén," zašeptal si jen tak pro sebe. Díval se na svoji ztrhanou tvář v zrcadle, a poprvé v životě se upřímně ze srdce nenáviděl. Tohle kapitálně podělal, a ani si na to nepamatoval.

Trvalo mu další hodinu, než vysprchoval a oblékl. Hlava se mu motala a žaludek protestoval při každém prudším pohybu. Tohle nebylo normální. Špinavé věci nacpal do cestovní tašky a cestou ven z hotelu se stavil na recepci, kde recepční sdělil svoje jméno a položil jí ten nejtrapnější dotaz na světě. „Ehm, nevíte náhodou, s kým jsem včera večer přišel?"