Skrytý nepřítel - případ desátý

Kapitola šestá

„Můžeš mi říct o všem, Nicku, rozumíš? Úplně o všem."

Přesně tohle řekl Lee Nickovi, když se včera večer vraceli domů od Šedého poníka. Kloudnou odpověď sice nedostal, Nick nevypadal, že měl chuť se svěřovat, ale Lee měl potřebu mu zrovna tuhle větu říct. Tušil, že se něco děje, jenže jak Nick, tak Madam Ormah byli velice skoupí na slovo, a tak mu nezbývalo nic než čekat, až se Nick svěří sám. Noc už k debatě vhodná nebyla, po horké sprše Nick mlčky vypil čaj od Kejchavýho Sama a usnul jako pařez.

Ráno ho Lee nechal trochu přispat, udělal ke snídani míchaná vajíčka s opečenou slaninou a tousty, snad aby trochu napravil ten svůj včerejší přešlap s mobilem. Dočkal se pochvaly i úsměvu, což bylo pozitivní. Ve skrytu duše doufal, že Nickovi včerejší utajený rozhovor s Madam Ormah pomohl. Jenže předstíraný úsměv možná zakryl Nickovu skleslou náladu, ale únavu rozhodně ne.

Do kanceláře dorazili něco po půl deváté. Šéf byl ještě nepřítomen, sekretářka Jane cosi nervózně ťukala do počítače, a jinak to tam vypadalo jako po vymření. Druhý šálek ranní kávy byl prakticky nezbytnost, bez něj prostě nemohli začít pracovat. Woodová se vnesla k nim do kanceláře něco po půl desáté.

„Cože tak pozdě, většinou tu býváš mezi prvními," usmál se na ni Lee, ale dočkal se jen kyselého obličeje. Vypadala ustaraně, trochu rozcuchaně a zřejmě samou únavou zapomněla pozdravit. Sedla si na židli na druhé straně Leeova stolu a ukradla mu hrnek s kafem.

„To je moje kafe," snažil se protestovat Lee, ale Woodová se jen zašklebila.

„Už ne, dík moc," odvětila, a doprovodila svoje slova dlouhým zívnutím.

„Co zíváš, to jsi ponocovala? Sledovačka?"

Rychle jeho otázku zahrála do autu. „Ne, spíš jeden akutní noční výjezd. Už jste byli za Alexem?"

Lee zavrtěl hlavou a Lynn do sebe obrátila celý hrnek kafe, prakticky na ex. Položila hrnek na stůl a zvedla se. „No, tak se za ním zajdeme podívat. Třeba už na něco přišel." Znělo to spíš jako rozkaz, Lee se neopovažoval odmlouvat a Nick se u svého stolu nervózně zavrtěl na židli. Moc se mu za jejich ajťákem nechtělo, ale nakonec se zvedl a následoval je.

Alex seděl za svým stolem a taky zíval. „Dělal jsem na tom celou noc. Za tohle mi dlužíte minimálně dva obědy. By mě zajímalo, jestli mi tyhle přesčasy někdo zaplatí," zaskuhral, ale soucitu se moc nedočkal, hlavně u nervózní a nevyspalé Woodové se svými stížnostmi nepochodil.

„Nezaplatí, ale může tě hřát u srdce dobrý pocit, že jsi pomohl svým kolegům v nouzi. Tak přišel jsi na něco?"

Alex cosi utrousil o nevděčnících, ale pak kývl hlavou a zazubil se. „No jasně, že jo. Zapomněla jsi? Jsem nejlepší."

„To jsme slyšet nechtěli, tak už to vyklop. Jasně a stručně, prosím, vynech technické detaily, protože jim stejně rozumíš jen ty." Woodová se mračila jako noc a Alex se na ni ušklíbl.

„Ježiš, ty máš zase den. No dobře, tak poslouchejte. Závěr je jasný. Telefonní číslo, které volalo na Nickův mobil, existuje. Jméno volajícího samozřejmě nevím, použil sim kartu, kterou koupíte třeba na benzínce a hlavně, volal přes internet, a šlo to přes servery pomalu kolem celého světa. Takže žádný telefon ze záhrobí, ale jak se mi podařilo nakonec po dlouhém pátrání zjistit, přímo tady z Agertownu."

V kanceláři na okamžik nastalo hrobové ticho, a Lee se chtěl ujistit, že slyší dobře. „Takže ta ženská, co Nickovi volala, je odsud? Přímo z města?" Alex důležitě zakýval hlavou. „Ano, stoprocentně. Ale, co je důležité, tohle je technicky docela náročné. A já znám v celém městě jen jednoho týpka, který tohle dokáže. Tedy mimo mě, samozřejmě."