Skrytý nepřítel - případ desátý

Kapitola druhá

Lee nevěřícně zíral na svítící displej Nickova telefonu a stále se nemohl vzpamatovat z toho, co viděl. Byly tam desítky hovorů, každý den, některé přijaté, některé nepřijaté. To neznámé číslo mu volalo každý den, každičký od jejich návratu z dovolené. Civěl na ten telefon se zatajeným dechem a myšlenkami se vrátil do minulosti, o pár dnů a týdnů zpět. Až teď mu došlo, že vlastně od té doby nikdy neslyšel, že by Nickovi zvonil telefon. Nikdo mu od návratu z dovolené nevolal, dokonce ani jeho sestra, a s tou mluvil každý týden, protože spolu měli velice dobrý vztah.

Lee si nedokázal představit, kolik práce muselo Nicka stát, aby před ním tohle utajil. A jak se mu to vůbec podařilo utajit? Měl vypnuté vyzvánění i vibrace, a telefon zvedal, jen když nebyl v dohledu? A v posledních dnech, kdy každý pracoval s jiným týmem a vraceli se domů v jinou dobu, to možná šlo docela snadno.

Takže to nebyl jediný hovor, který s neznámým volajícím měl. Mrazilo ho při představě, že Nick si povídá s někým, kdo se jen vydává za jeho matku. S neznámým cizincem, vetřelcem, predátorem, který číhá na svoji kořist. Pomalu kroužícím okolo, našlapujícím, čekajícím na svoji příležitost, kdy zoufalá a omámená kořist udělá chybu a zaplatí za to. Při této myšlence se mu sevřel žaludek. Nechápal to. Nechápal, že Nick dobrovolně prodlužuje svoje trápení a zoufalou agónii z její smrti, se kterou se doteď nevyrovnal, znovu a znovu bolestivě otevírá starou ránu.

Vyděsilo ho to. Co mu ta neznámá napovídala? Co po něm vůbec chce? Zavřel oči a nejraději by si nafackoval. Jak si mohl nevšimnout, jak jen tohle mohl přehlédnout? Jak si mohl celou dobu myslet, že Nickova nespavost, nechuť k jídlu a zřetelná únava pochází jen z jednoho telefonátu. Kdyby byl jen jeden, už by se z toho dávno dostal.

Ale tohle se opakovalo. Ta osoba se přiživovala na jeho síle, parazitovala na jeho slabosti a pomalu ničila jeho křehkou vůli. Vysávala z něho jako parazit veškerou energii a jeho sílu, kousek po kousku, den po dni ho ničila. A on to neviděl. Celou dobu byl vedle něj a neviděl to...

„Lee, co to děláš?"

Tak moc byl zamyšlený, že si nevšiml Nickova příchodu do pokoje. A se stejně nevěřícným a zděšeným obličejem, s jakým civěl do telefonu, se teď podíval i na Nicka.

„Lee, proč máš v ruce můj telefon?" V Nickově tváři se zračilo zklamání. Ale i hněv. Nejlepší obrana je útok, napadlo v tu chvíli Leeho, a tak ho nenapadlo nic jiného než zahájit ofenzivu. Dobrovolně by z Nicka stejně přiznání nedostal, to mu bylo jasné.

„Můžeš mi to vysvětlit?" natáhl ruku a strčil mu telefon téměř před nos a Nick zalapal po dechu.

„Ne, nemůžu, vrať mi ten telefon," vykřikl zoufale Nick, rychle po něm chmátl, ale Lee byl rychlejší. Rychle schoval ruku s telefonem za záda, a Nick hmátl do prázdna.

„Lee, dej mi ho," vykřikl naštvaně a pokusil se ho získat zpět. Jenže měl smůlu, Lee byl vyšší a bohužel pro něj, i o trochu silnější. Pro Nicka to byl předem prohraný boj.

„Nicku, nech toho," zavelel rázně, Nick se po druhém neúspěšném pokusu vzdal, a nasupeně postavil proti němu, v tváři naštvaný a bojovný výraz.

„Nečekal bych, že zrovna tohle uděláš. Myslel jsem, že si věříme," procedil mezi zuby, a Lee se zamračil. „Ano? Opravdu? Tak pokud si tak moc věříme, jak jsi mi mohl tohle zatajit, Nicku?" vrazil mu telefon zase před nos, a Nick po něm znovu rychle hmátl. A tentokrát už ho Lee nechal, aby si ho vzal. To telefonní číslo si zapamatoval, a to stačilo.

„To, to je moje soukromá věc. Jen moje. Nikomu do toho nic není," vydechl Nick, a v jeho tváři se střídavě objevovaly různé emoce. Zlost, lítost, smutek. Zděšení z toho, že ho Lee odhalil. Beznaděj. A hlavně strach.