Skrytý nepřítel - případ desátý

Kapitola devátá

Stupidní řeči.

Tak obrovský vztek Lee už dlouho necítil. Sám netušil proč, ale ta přihlouplá myšlenka, kterou se mu Nick snažil vnutit, ho vytáčela k nepříčetnosti. Vlastně to bylo k smíchu – Carrie a potencionální vrah? Ona, křehká žena, zničená minulostí a krutě zkoušená osudem, by jim chtěla ublížit? Taková nesmyslná pitomost.

Práskl dveřmi od bytu a automaticky si to namířil ke svému autu. Až když sáhl do kapsy, uvědomil si, že klíče od auta zůstaly ležet na skříňce u dveří. Sakra, vůbec mu to nedošlo, když ve vzteku odcházel z jejich bytu. Ale vrátit se tam bylo naprosto nemyslitelné. Určitě by následoval další hloupý kolotoč přemlouvání a vysvětlování, čehož se teď účastnit nechtěl. Všechno v něm vřelo, měl na Nicka šílený vztek. Jak si to vůbec mohl dovolit, tahle hloupě ji očerňovat? Najednou šlo všechno stranou. Varování Madam Ormah a jejich kolegyně před blížícím se nebezpečím, záhadný telefonát, chlap s tetováním. To všechno se najednou vytratilo v oparu hněvu, který se kolem něj vznášel, který mu nedovolal prozřít a vidět skutečnou pravdu.

Potřeboval to rozdýchat. Naposledy se podíval na dům, který se na jen na pár krátkých týdnů stal jejich novým domovem. Sladké hnízdečko lásky se změnilo v bažinu hádek a pomluv. Ne, teď neměl chuť se tam vracet. Chvíli stál a koukal na auto, kterým stejně nemohl odjet. Co teď? Sbalil se, impulsivně práskl dveřmi, ale co dál? Bydleli daleko od centra, pěšky tak hodinu, takže nezbývala jiná možnost než si zavolat taxi. Přece nebude spát na parkovišti.

V taxíku urputně přemýšlel, co dál. Nakonec vytáhl z kapsy mobil, a vytočil jedno z čísel. Z telefonu se ozval známý ženský hlas.

„Lee? Co se děje? Neříkej, že sis to s tou večeří rozmyslel?"

Musel se usmát. „Tak nějak. Máš čas?"

„Mám, ale jaksi jsem s tím nepočítala, že se ozveš. Takže pokud ti nebude stačit pytlík chipsů, tak máš smůlu." Tahle že nám chce ublížit, pomyslel si Lee, když slyšel její zvonivý smích.

„To je v pořádku. Co takhle drink v baru U George? Posedíme, popovídáme si."

Na druhé straně bylo chvíli ticho. „No, nakonec proč ne. Dej mi hodinku, zastihl jsi mě krapet nepřipravenou." Lee se musel usmát. „Máš ji mít."

Nahlásil taxikáři nový cíl cesty, a o dvacet minut později byl na místě. Měl štěstí, nebylo tam zrovna plno, tak zabral útulný boxík zastrčený v rohu na velkým barem. Byl tam větší klid. Dal si první drink a čekal. Carrie se objevila asi o půl hodiny později. Zase jí to slušelo, jako vždy. Na sobě měl upnuté džíny, bílá halenku s hlubokým výstřihem, který rozehrával fantazie přítomných pánů na plné obrátky. Vlasy dlouhé hnědé měla rozpuštěné a obličej jí zdobil široký úsměv. Většina chlapů v baru se po ní ohlédla, jako vždy, protože figuru měla naprosto výstavní.

„Promiň, jdu pozdě, zastihl jsi mě krapet nepřipravenou. Ani jsem se nestihla pořádně nalíčit, to by ses asi nedočkal," povzdechla omluvně, hodila kabelku na sedačku, a sedla si s výdechem proti Leemu. Bylo vidět, že spěchala.

Vypadala božsky, což jí Lee ihned sdělil. „Nemáš se za co omlouvat, vypadáš skvěle, jako vždy."

Carrie si uculila, a protože se u nich objevila číšnice, objednala si whisky. Její zrak padl na cestovní tašku vedle Leeho. Chvíli se na ni nechápavě dívala a pak upřela svoje kaštanové oči na Leeho. „Co ta taška? Bereš si práci domů nebo se stěhuješ?"

Nevědomky se trefila do černého. „Neptej se," zabručel Lee, ale ženy jsou od přírody chytré a zvědavé zároveň, takže nepochodil. A Carrie se nenechala jen tak odbít.