Skrytý nepřítel - případ desátý

Kapitola pátá

Nejmagičtější místo v celém Agertownu. Lee měl někdy pocit, že návštěvníci hostince U Šedého poníka nikdy nespí. Než s Nickem dorazili na místo, táhlo na devátou hodinu, ale v lokále nasáklém vůní pečeného masa, kouře a bylinkami Kejchavýho Sama bylo jako vždy rušno. Stálí hosté seděli na svých místech, sem tam se objevil někdo nový, kdo se zdržel na pár hodin nebo na dobu neurčitou. Místo nabité energií a staletou magií, provoněné nostalgií, historií, se stále stejnou obsluhou a tajuplnou atmosférou. Místo, kde čas a prostor vlastně neexistoval. Nick tohle místo miloval, nasál nosem tu prazvláštní vůni z plných plic. Vždycky ho svým způsobem uklidňovala.

Když vstoupili, ruch v lokále ustal, všichni se otočili a na Nicka a Leeho se dívaly desítky očí, lidských i těch, které nepatřily do tohoto světa. Po pár vteřinách se zase odvrátily, protože návštěvníky ze Zvláštního oddělení tu dobře znali. Všichni pokračovali v načatém hovoru, jen pár jedinců sedělo osamoceně, tváře schované v pološeru. Nikdo tu nikdy nikoho nenutil do hovoru, prostě si užívali samotu, korbel piva, pohár vína či výborný bylinkový čaj. Každý, jak chtěl.

Madar Ormah seděla jako vždy na svém místě, v rohu místnosti u masivního dřevěného stolu, obklopena kartami, amulety všech druhů, pytlíčky s bylinkami a svojí prazvláštní aurou. Jasnovidka, vědma a hlava zdejšího osazenstva se na ně mile usmála.

„Ale, ale, to je mi návštěva. Dlouho jste tu nebyli."

Nick zamumlal jakousi omluvu, že neměli moc času, a Lee jen rozpačitě pokrčil rameny. Tak jako tak, jejich návštěvy by, už kvůli Nickovi, měly být rozhodně častější. Jenže od chvíle, kdy se vrátili z jejich dovolené v penzionu, se tady z různých důvodů, ať pracovních či osobních, neukázali. Usadili se na lavici naproti ní, a za chvíli už před nimi stály dva buclaté hrnky plné voňavého čaje.

„Slehla se po vás zem. Copak, že jste se tu tak najednou objevili?" Madam Ormah se snažila být jako vždy milá, ale ten lehce vyčítavý tón prostě nešel přeslechnout. Často kladla Nickovi na srdce, že jeho návštěvy by měly být, vzhledem k jeho nevalnému zdraví a lehce pošramocené psychice, mnohem častější.

Vykládat jí, že si přišli v tuhle pozdní hodinu jen tak popovídat, nemělo smysl. Lee šel proto rovnou k věci. „Vlastně, potřebujeme se o něčem poradit, Madam Ormah. Máme takový zvláštní problém."

Nick po jeho slovech sklopil hlavu. Asi se k tomu nechtěl vyjadřovat, a tak to bylo Leem, aby Madam Ormah podrobně vylíčil, s čím se Nick v posledních týdnech potýká. O desítkách záhadných telefonátů, které mu v posledních týdnech udělaly ze života peklo, o tajemném volajícím, který se vydává za jeho matku. Madam Ormah jen tiše naslouchala, a když Lee skončil, zamračila se.

„Trochu se teď na vás zlobím. To jste sem přišli teprve teď?"

Nick pořád zarytě mlčel, hlavu sklopenou, a Lee si tiše povzdechl. „Popravdě, Madam Ormah, i já to vím teprve pár dní. Jinak bychom samozřejmě přišli dřív."

Madam Ormah vážně pokývala hlavou. „V to doufám. A co ty, Nicku? Nic mi k tomu neřekneš?"

Nick velmi pomalu zvedl hlavu. „Nevím, co bych měl říct. Já, jsem si myslel...že, že by to mohla být...ona."

Zase ji rychle sklopil. Teď a tady, mu Lee s Madam Ormah definitivně zničí poslední naději na to, že celou tu dobu hovořil se svojí matkou. Bude to tvrdé, bolestivé, ale musí to tak být. Ale v tuhle chvíli by byl nejraději někde jinde. Naštěstí pro něj, a jeho těžce zkoušenou duši, měla Madam Ormah pro celou tu situaci hluboké lidské pochopení.

„Vím, co asi cítíš, Nicku. Vím, jak moc se ti po tvé matce stýská a dokážu pochopit důvody, proč jsi s tou neznámou osobou mluvil. Chápu to, věř mi, a také si myslím, že se té myšlenky ani těch telefonátů nechceš vzdát, viď? I to dokážu pochopit. Ale pamatuj si jedno, Nicku. Tvoje matka tě velice milovala, byl jsi její všechno, Nicku. Byl jsi celý její život, zdědil jsi její podobu i její schopnosti. Ona by tě nikdy netýrala takovýmto krutým způsobem. Nikdy by nedovolila, aby se jejímu milovanému synovi něco stalo. Dobře si to pamatuj, ano?"