„Garette pusť mě!" zakřičela jsem na něj z plných plic, až se překvapeně zastavil u zadního východu z hlavní budovy.
Ještě nikdy jsem nepoužila tak rozkazovačný tón, takže to překvapilo i mě samotnou. Stáli jsem na konci společenské místnosti, kde se pomalu začínal tvořit zmatek a chaos mezi studenty. Owen mi věnoval jeden jediný pohled plný nejrůznějších emocí, než k němu přiběhli tři profesoři a začali se s ním o něčem dohadovat. A pak mi zmizel z očí a ztratil se v davu. Hudba najednou přestala hrát a všichni se zmateně otočili.
„Všichni studenti se okamžitě odeberou do tělocvičen!" zakřičel naléhavý hlas v mikrofonu a profesor, který příkaz vydal, proťal rukou vzduch. „Nemáme čas!" vykřikl znovu.
Okamžitě se seběhlo několik Strážců a profesorů a začali hnát zmatené studenty k tělocvičnám. Nikdo nic nechápal, všichni se zmateně otáčeli a klopýtali ven ve skupinkách. Všimla jsem si, jak se pár studentů dožadovalo o vysvětlení, ale Strážci jen zarytě mlčeli, strkali je ven a snažili se je co nejrychleji dostat do tělocvičen, které se nacházely v zadní části celého areálu. Všechno jsem to vyjeveně sledovala. Neunikly mi obavy vepsané ve tvářích všech profesorů, kteří na sebe přes hluk zmatených studentů pokřikovali. Stále jsem stála na jednom místě s Garettem po boku, který mě však znovu popadl za ruku a táhl úplně opačným východem pryč.
„Garette!" vykřikla jsem. „Co se sakra děje?"
Udivovalo mě, že za mnou přišel dřív, než se polovina profesorů dala do pohybu. Zajímalo mě, jak to poznal. Jak to věděl. Zabodla jsem oči do jeho zad a snažila se ho zdržet. Měla jsem špatný pocit a moje moc se ve mně zmítala plnou silou.
„Garette vysvětli mi to!" zakřičela jsem znovu, když jsme vyběhli do chladného nočního vzduchu a běželi na úplně opačnou stranu, než ostatní studenti. „Měli bychom jít do tělocvičen!" namítla jsem ještě.
„Jsou tady! Sakra!" odpověděl Garett a v jeho hlase zazněla úzkost smíšená se zlostí.
Obíhali jsme hlavní budovu a blížili se ke kostelu. Nevěděla jsem, proč mě vede zrovna tam, ale něco mi říkalo, že jsem na tom asi hodně špatně. Zaryla jsem nohy do země, když jsem uslyšela tlumené výkřiky od hlavní brány a sledovala jsem tmavé siluety mnoha postav, které se tam míhaly. Ostatní studenti už byli dávno v tělocvičnách a většina Strážců a profesorů se přesunula dopředu. Když jsem spatřila první záblesky světel, zmocnil se mě pravý strach. Snažila jsem se nezpanikařit. Stála jsem v otevřeném prostředí, kde na mě mohl každou chvílí někdo skočit, zatímco byli ostatní v bezpečí tělocvičen. Sice jsem nebyla tak zmatená, jako oni, ale bála jsem se. Jenom se moje myšlenky potvrdily. Temné síly skutečně dorazily k hlavní bráně Harleyovy Akademie a vypadalo to, že je jen tak něco nezastaví. Boj mezi Strážci a profesory a temnými silami vypadal komplikovaně, asi jako každý jiný boj Magičů.
„Ne... Ne to ne!" vykřikla jsem, když padl na zem první Strážce, a snažila se Garettovi vysmeknout.
„Nemůžeš tam jít!" zvolal a zesílil stisk.
„Co ty o tom sakra víš?" otočila jsem se k němu zlostně a přitom si všimla jeho výrazu.
Tvářil se úplně jinak. Měl tvrdý výraz a čím dál tím více jeho stisk sílil. Vyděšeně jsem se mu dívala do očí, které se zabodávaly do těch mých. Nakonec jsem se pod tou silou bolestně zkroutila.
„Garette!" vykřikla jsem. „To bolí!"
Garettův obličej pod mým bolestným hlasem změkl a stisk povolil. „Zatraceně... Finley omlouvám se... já..." v jeho očích se zableskl hněv, který se však snažil ovládat, a pak taky něco, co vzdáleně připomínalo zahanbenost.
Viděla jsem na něm, jak se drží. Spustil ze mě oči a podíval se někam dopředu k hlavní bráně, kde už byl boj v plném proudu a výkřiky byly čím dál hlasitější. Já se tam také vyděšeně podívala. Živly vystřelovaly z rukou profesorů i Strážců a kromě těch známých se objevovaly i ty, které jsem v životě neviděla. Zahlédla jsem i ten svůj a divila se, jak se takovým kouzlům Strážci a profesoři dovedně vyhýbají nebo je odráží vlastní magií. Čas neúprosně běžel. Někde nalevo od nás jsem uslyšela kroky a polekaně sebou cukla, když se ze tmy vynořila Dianna, Grace, Callan a Eric, kteří byli ještě více vyděšenější než já.
„Kde jste sakra? Profesor, který vyvolával jména si všiml, že vy dva chybíte!" zvolala pohoršeně Grace, ale pak si všimla, jaká atmosféra panuje nade mnou a Garettem.
„Hledají nás?" zeptala jsem se, aby se příliš nevyptávali.
„Čtyři Strážci. My jsme utekli," obrátila se na naši partu, která stála za ní.
„Měl jsem o tebe strach..." sykl Callan a já si všimla, že se s Grace drží za ruku.
„Co se to do háje děje?" zeptala se Dianna a v jejích očích se zableskl hněv, že o ničem neví.
Chvíli jsem přeskakovala pohledem z jednoho na druhého a pak usoudila, že bude lepší, když o ničem vědět nebudou. Boj u hlavní brány sílil, ozývalo se čím dál více zlostných výkřiků a pohybovalo se tam čím dál více osob, které se k nám pomalu blížily.
„Co se to tam děje? Kdo tam bojuje?" zeptal se Eric a v očích měl strach, ale snažil se ho skrývat.
„Není čas na vysvětlování!" štěkla jsem na ně.
„Nemáme čas Finley," řekl Garett, který se už plně ovládl.
Pohlédla jsem na něj a pak se mu zlostně vysmekla. „Ne!" vykřikla jsem.
„Finley, měli byste se vrátit," řekl chvějícím se hlasem Eric.
„Vraťte se vy! Já... my... musíme něco vyřešit," řekla jsem tvrdým hlasem, ale uvnitř jsem měla strach.
„Ne, půjdeme s tebou," namítl Callan.
„Nepůjdete! Vraťte se!" zakřičela jsem na ně vytočeně.
„Co chceš dělat? Vlítnout tam mezi ně, když ani nevíme, co se tam děje?" zvýšil Callan hlas.
Mlčela jsem. Už nebyl čas na to, abychom se vybavovali. Musela jsem zjistit, co se vlastně děje a chtěla jsem všem tam vpředu pomoct, i kdyby mě to mělo stát mé schopnosti. Nevím, proč mě to tak popadlo, ale věděla jsem, že musím použít své schopnosti, které by mohly temné síly zastavit, nebo bych aspoň mohla odlákat pozornost. Tam vpředu bylo spousty Temných Magičů, kteří se snažili dostat skrz mnoho našich Strážců a profesorů, a viditelně se jim dařilo. Neměla jsem čas odhánět svoji partu.
„Vy tam!" zpoza hlavní budovy vyběhl jeden ze Strážců na které jsme úplně zapomněli. „Máte být v tělocvičně! Tady venku je to příliš nebezpečné! Okamžitě se musíte vrátit!" křičel na nás a hned za ním se objevil další.
Za malou chvíli k nám doběhli a jeden z nich mě popadl za rameno dřív, než jsem stihla vůbec něco udělat. Vysmekla jsem se mu a nasadila bojovný výraz, i když mě přes roušku tmy moc dobře neviděl. Garett mě odstrčil a podíval se Strážci do očí. A pak se stalo něco, co nám všem vyrazilo dech. Strážce se nejdříve chytl za hlavu a pak se skácel s bolestným křikem k zemi, kde zůstal ležet. Vyděšeně jsem se na Garetta podívala. Hned na to přešel k druhému Strážci, který na něj překvapeně hleděl, a i ten ihned padl k zemi.
„Co to sakra bylo?" vykřikl Eric a o krok ustoupil.
Někde od hlavní budovy se začaly ozývat další hlasy, pravděpodobně dalších dvou Strážců, kteří měli za úkol nás v tomhle rozlehlém areálu najít a přivést do tělocvičny.
„Vraťte se do tělocvičny!" zavelel Garett, popadl mě za ruku a táhl mě pryč.
Tma nás rychle zahalila a pak jsem už jenom viděla, jak další dva Strážci zahání moji partu zpět a prohledávají ležící těla Strážců, které tam zanechal Garett. Slyšela jsem praskání vysílaček a tlumené křiky, které se k bezvládným tělům blížily. Jenom jsem se modlila, aby to moje parta nějak zamluvila.
„Garette?" špitla jsem, celá vyděšená a neschopná skoro jediného slova.
Vběhli jsme za kostel, kde mě Garett pustil, ustoupil o pár kroků a podíval se na mě bolestným pohledem. Pořád nás pronásledoval křik od hlavní brány a zvuky živlů. Chvěla jsem se téměř po celém těle a nemohla uvěřit tomu, co Garett udělal. Bála jsem se, aby to samé neudělal i mně.
„Tys... tys je zabil?" zeptala jsem se.
Zakroutil hlavou. „Omráčil. Budou v pohodě..." hlesl.
„J-Jak?" zeptala jsem se chvějícím se hlasem. „Co jsi sakra zač Garette? Tohle přece neumí... Tohle je..." zarazila jsem se a pak na něj vyděšeně pohlédla.
„Živel Temné magie?" zeptal se pomalu.
Stál dva metry naproti mě a v očích se mu zračila bolest. Ne taková, jako když si ublížíte, ale taková ta bolest z toho, že jste někomu křivě lhali, ale své počínání si velmi dobře uvědomujete. Celou dobu všem lhal o svém původu. Nějakým zázračným způsobem se dostal přes všechny překážky, které mu v cestě na tuhle Akademii stály a byl tady celý dlouhý rok a teď další. Zírala jsem na něj s pootevřenými ústy.
„Ne... to nemůže být pravda..." hlesla jsem. „Ty nejsi jeden z nich... Jsi tady, se mnou..."
V tu chvíli se přes zeď přehoupla nějaká postava. Do mě pronikl již známý pocit, který mě vlastně upozornil, že je nablízku Temný Magič, ale hned vyprchal. Když nevíte, o co jde, takového pocitu si ani nevšimnete, to jsem zaznamenala u všech studentů, kteří se bavili dál, když jsme já a Owen už dávno věděli, co se děje.
Uskočila jsem z dosahu a zároveň kvůli leknutí a připravila se na nejhorší. Temný Magič se ihned obrátil a jako první šel po Garettovi, což mě zmátlo. Potlačila jsem výkřik, když ho popadl za lem košile a trhl s ním k sobě.
„Lary! Lary to jsem já!" křikl Garett a já se jenom němě dívala, jak ho pouští zpátky na zem.
„Garette... Blbče, mohl jsem tě zabít," sykl a pak byl v mžiku u mě a drtil mi stiskem rameno. „To je ta holka?" zeptal se.
Garett přikývl, ale v očích měl čirý nesouhlas smíšený s respektem vůči té osobě. Vyděšeně jsem se dívala na Garetta. Proč nic nedělá? Proč mě nebrání? Je Temný Magič, přišli si tady pro tebe... Řekla jsem sama sobě rychle v duchu.
„Výborná práce Garette," pochválil ho. „Dva roky tě už hledáme," řekl směrem ke mně.
Vyděšeně jsem na něj podívala, ale pak jsem přeskočila znovu na Garetta a očima se dožadovala vysvětlení. Potom jsem odkopla Temného Magiče a připravila se k útoku pomocí kouzel, ale než jsem stihla zareagovat, popadl mě někdo zezadu a bolestivě mi zkroutil ruce za záda. Vykřikla jsem a můj hlas se nesl tmou a ztratil se v křiku u hlavní brány.
„Měl jsem to dodělat já, všechno jste pěkně pokazili," zasyčel na ně Garett. „Kdybyste se tady tak najednou neobjevili, měl bych ji," dodal, ale už se na mě ani nepodíval.
„Garette! Garette co to má znamenat?" křikla jsem na něj a snažila se nevnímat bolest, která mi vystřelovala do paže.
Osoba za mnou se pohnula. Měla jsem se jak bránit, bleskem bych jeho ruce doslova uškvařila, ale chtěla jsem vědět, jestli mi Garett neodpoví. Potřebovala jsem jeho odpověď. Zradil mě, zradil všechny a já chtěla vědět, co se děje a o co se celou tu dobu, kdy pobýval na téhle Akademii, snažil.
„Víš, proč jste ho nepoznali? Nikdo z vás?" zasmál se Temný Magič za mnou. „Protože je stejný jako ty! Poloviční. Poloviční se hledají těžce. Nejdou rozpoznat tak, jako my Čistokrevní. Ale jsou mezi námi. A jejich dost na to, aby nám pomohli Bílou Magii zcela zlikvidovat. Všichni se přidávají na naši stranu. Někteří z vás jsou mocní. A mezi ty patříš i ty. Jsi první Poloviční, o kterém víme, že využívá Energii. Jste nezranitelní, vaše psychika je vyvážená, takže můžete Temnou magii používat prakticky pořád. Ty mezi Bílé nepatříš, takže buď půjdeš s námi, nebo tě rovnou na místě zabiju," řekl lhostejným, klidným hlasem. „Spíše ale půjdeš s námi, ať už si vybereš cokoliv," dodal.
Chvíli jsem mlčela. Temný Magič mi toho prozradil dost a já musela sebrat síly na to, abych tyhle informace rychle probrala a vydedukovala nějaký závěr. Hledají křížence jako jsem já do armády? Pomyslela jsem si vyděšeně.
Pak jsem se zhluboka nadechla a připravila se na boj. „A co kdybych zabila raději já tebe?" zasyčela jsem trpce.
Oba Magičové se zasmáli, jenom Garett vypadal, že neví, jak by se měl správně zachovat. Byl nervózní z přítomnosti obou Magičů, ale pořád se na mě nepodíval. Pomyslela jsem si, že asi zpytuje svědomí.
„Pořád jsi jenom Poloviční. Nad Čistokrevnými nemáš žádnou moc," řekl ten, co stál po boku Garetta. „To jenom nad Bílými," dodal nadšeně.
Strach a bezmoc vystřídal vztek. Čirý vztek. Temní mluvili pořád jenom o sobě. Naštvalo mě, že si myslí, že by Bílou Magii snad mohli zničit s nějakou armádou kříženců, nebo jak jim oni říkají, Polovičních. Sbírala jsem v sobě všechny síly, které se spojovaly jak s Bílou, tak s Temnou magií. Musela jsem být rychlá a ani jsem nevnímala, o čem se baví s Garettem. Chtěla jsem je mít z krku všechny. Žádná lítost mě vůči Garetta nebodla. Myslela jsem si, že mě má rád... Jenže místo toho to byla pouze všechno krutá lež. Jenže dřív, než jsem stihla zaútočit já, vyšlehly do noci živly Bílé magie.