Nejmagičtější místo v celém Agertownu. Lee měl někdy pocit, že návštěvníci hostince U Šedého poníka nikdy nespí. Než s Nickem dorazili na místo, táhlo na devátou hodinu, ale v lokále nasáklém vůní pečeného masa, kouře a bylinkami Kejchavýho Sama bylo jako vždy rušno. Stálí hosté seděli na svých místech, sem tam se objevil někdo nový, kdo se zdržel na pár hodin nebo na dobu neurčitou. Místo nabité energií a staletou magií, provoněné nostalgií, historií, se stále stejnou obsluhou a tajuplnou atmosférou. Místo, kde čas a prostor vlastně neexistoval. Nick tohle místo miloval, nasál nosem tu prazvláštní vůni z plných plic. Vždycky ho svým způsobem uklidňovala.
Když vstoupili, ruch v lokále ustal, všichni se otočili a na Nicka a Leeho se dívaly desítky očí, lidských i těch, které nepatřily do tohoto světa. Po pár vteřinách se zase odvrátily, protože návštěvníky ze Zvláštního oddělení tu dobře znali. Všichni pokračovali v načatém hovoru, jen pár jedinců sedělo osamoceně, tváře schované v pološeru. Nikdo tu nikdy nikoho nenutil do hovoru, prostě si užívali samotu, korbel piva, pohár vína či výborný bylinkový čaj. Každý, jak chtěl.
Madar Ormah seděla jako vždy na svém místě, v rohu místnosti u masivního dřevěného stolu, obklopena kartami, amulety všech druhů, pytlíčky s bylinkami a svojí prazvláštní aurou. Jasnovidka, vědma a hlava zdejšího osazenstva se na ně mile usmála.
„Ale, ale, to je mi návštěva. Dlouho jste tu nebyli."
Nick zamumlal jakousi omluvu, že neměli moc času, a Lee jen rozpačitě pokrčil rameny. Tak jako tak, jejich návštěvy by, už kvůli Nickovi, měly být rozhodně častější. Jenže od chvíle, kdy se vrátili z jejich dovolené v penzionu, se tady z různých důvodů, ať pracovních či osobních, neukázali. Usadili se na lavici naproti ní, a za chvíli už před nimi stály dva buclaté hrnky plné voňavého čaje.
„Slehla se po vás zem. Copak, že jste se tu tak najednou objevili?" Madam Ormah se snažila být jako vždy milá, ale ten lehce vyčítavý tón prostě nešel přeslechnout. Často kladla Nickovi na srdce, že jeho návštěvy by měly být, vzhledem k jeho nevalnému zdraví a lehce pošramocené psychice, mnohem častější.
Vykládat jí, že si přišli v tuhle pozdní hodinu jen tak popovídat, nemělo smysl. Lee šel proto rovnou k věci. „Vlastně, potřebujeme se o něčem poradit, Madam Ormah. Máme takový zvláštní problém."
Nick po jeho slovech sklopil hlavu. Asi se k tomu nechtěl vyjadřovat, a tak to bylo Leem, aby Madam Ormah podrobně vylíčil, s čím se Nick v posledních týdnech potýká. O desítkách záhadných telefonátů, které mu v posledních týdnech udělaly ze života peklo, o tajemném volajícím, který se vydává za jeho matku. Madam Ormah jen tiše naslouchala, a když Lee skončil, zamračila se.
„Trochu se teď na vás zlobím. To jste sem přišli teprve teď?"
Nick pořád zarytě mlčel, hlavu sklopenou, a Lee si tiše povzdechl. „Popravdě, Madam Ormah, i já to vím teprve pár dní. Jinak bychom samozřejmě přišli dřív."
Madam Ormah vážně pokývala hlavou. „V to doufám. A co ty, Nicku? Nic mi k tomu neřekneš?"
Nick velmi pomalu zvedl hlavu. „Nevím, co bych měl říct. Já, jsem si myslel...že, že by to mohla být...ona."
Zase ji rychle sklopil. Teď a tady, mu Lee s Madam Ormah definitivně zničí poslední naději na to, že celou tu dobu hovořil se svojí matkou. Bude to tvrdé, bolestivé, ale musí to tak být. Ale v tuhle chvíli by byl nejraději někde jinde. Naštěstí pro něj, a jeho těžce zkoušenou duši, měla Madam Ormah pro celou tu situaci hluboké lidské pochopení.
„Vím, co asi cítíš, Nicku. Vím, jak moc se ti po tvé matce stýská a dokážu pochopit důvody, proč jsi s tou neznámou osobou mluvil. Chápu to, věř mi, a také si myslím, že se té myšlenky ani těch telefonátů nechceš vzdát, viď? I to dokážu pochopit. Ale pamatuj si jedno, Nicku. Tvoje matka tě velice milovala, byl jsi její všechno, Nicku. Byl jsi celý její život, zdědil jsi její podobu i její schopnosti. Ona by tě nikdy netýrala takovýmto krutým způsobem. Nikdy by nedovolila, aby se jejímu milovanému synovi něco stalo. Dobře si to pamatuj, ano?"
Mluvila velmi laskavým a něžným hlasem, protože dobře věděla, jak Nick stále matčinou smrtí trpí. Nick konečně zvedl hlavu a oči měl zalité slzami.
„Já vím." Víc neřekl. Lee tiše doufal, že když už Nick nereagoval na jeho vysvětlování, alespoň poslechne Madam Ormah. Ta pokývala soucitně hlavou, když viděla, jak si Nick stírá z tváří tekoucí slzy.
„Možná to bude bolet, ale ty jsi dost silný na to, abys to pochopil a vyrovnal se s tím." A pak se podívala na Leeho. „Říkal jsi, že se pokoušíte najít volajícího. Už jste na něco přišli?"
Lee zavrtěl hlavou. „Ne, ale Alex dělá, co může. Ať za tím stojí kdokoliv, je hodně chytrý, takže to může ještě pár dní trvat. Ale on na to přijde, to jsem si jistý. Je nejlepší."
Víc už se k tomu nestačil vyjádřit, protože k jejich stolu se přimotal Creepy, položil na něj beze slova malý balíček, a pak se zase v tichosti vytratil. Madam Ormah se chytla za hlavu. „Já málem zapomněla. Lee, uděláš pro mě něco? Můžeš tenhle balíček odvézt na tuhle adresu?"
„Já?" Leemu málem zaskočil ten čaj, který právě upíjel.
Madam Ormah něco rychle tužkou čmárala na kousek papíru. „No ano, udělej pro mě laskavost. Není to daleko, hned budeš zpět. My si tu s Nickem zatím popovídáme."
Ona už pro ně udělala tolik laskavostí, že nemohl odmítnout, ani kdyby chtěl. „To jste rovnou mohla říct, že s Nickem chcete mluvit o samotě," zahuhlal potichu, když si oblékal kabát, a Madam Ormah po něm loupla očima. Trochu provinile popadl balíček, papírek s adresou a odešel pryč. Když si chtějí popovídat, tak ať si teda povídají. Snad to aspoň k něčemu bude.
Nick byl trochu nesvůj, když osaměli, protože ten zvláštní zkoumavý pohled Madam Ormah mu přivodil lehkou husinu.
„To není všechno, viď, Nicku? Leeho vyprávění má začátek, který on sám nezná, nepletu se?"
Před jejím pohledem a otázkami se utéct nedalo. A lhát taky nemohl, protože ona by to poznala. Ona vždycky věděla víc, než dala znát. A nějakým způsobem vytušila, že Nick nechce před Leem mluvit. Jen tiše přikývl a nervózně si usrkl čaje.
„Nechceš mi něco říct? Třeba něco o tom, co jsi viděl ve svých vizích?"
Nick na ni vylekaně pohlédl. Jak to jen může vědět??
„Někdo je ve stínu, že?"
Nick na vteřinu zavřel oči. Kolikrát tuto vizi měl, kolikrát viděl tajemnou postavu, která měla být příčinou toho největšího utrpení, které kdy ve svém životě zažil. Děsilo ho to, protože jediné, co cítil, byl pach všudypřítomné smrti. Bolesti a smrti. Kývl hlavou.
„Ty víš, kdo to je?"
Nickovi při jejích slovech přejel mráz po zádech, ale nakonec neochotně kývl. „Vím. Vždycky jsem viděl jen stín, postavu skrytou v mlze, plnou nenávisti a toužící po pomstě. Cítil jsem z ní tu strašlivou nenávist, tak silnou, že mě děsila i ve snech. Ale pak jsem uviděl její tvář, a byl to pro mě šok. Myslím si, že všechno, co se kolem nás v posledních měsících dělo, není jen náhoda. Nic není náhoda."
Madam Ormah se vytratil z tváře její laskavý úsměv a vystřídalo ho napětí. „Já vím, tuším už delší dobu, že něco není v pořádku. Proč jsi to neřekl Leemu?"
„On se nesmí dozvědět, kdo to je. Nevěřil by mi, nikdy by mi neuvěřil. Když mu to řeknu, bude mě nenávidět a odejde. A já nechci, aby odešel, chápete to?"
Z očí mu vytryskly slzy. Tou největší životní ranou by pro něj bylo, kdyby ho Lee opustil, a to nikdy nedopustí. Madam Ormah vážně pokývala hlavou.
„Chápu to, chráníš sebe a chráníš i jeho. Ale Nicku, pravda jednou vyjde najevo, i když bude velmi bolestivá pro všechny zúčastněné. Ale možná je Lee silnější a má více pochopení, než si myslíš?"
„Ne, tohle nikdy nepochopí, Madam Ormah. Tohle ne, tím jsem si jistý. Jsou věci, které odmítá slyšet, zvláště, když se to týká jeho přátel. Nikdy by mi nevěřil."
Ne, Lee se nikdy nesmí dozvědět pravdu, o tajemné postavě ve stínu. Znamenalo by to definitivní zánik jejich vztahu. Ale možná to stejně bude konec, ať už mu řekne pravdu nebo ne. Najednou se cítil strašlivě vyčerpaný, jako by z něj někdo vyždímal i tu poslední kapku energie a chuti do života. Jeho síla byla pryč, jeho vůle byla pryč.
A z temného koutu hostince se v jeho mysli vynořila postava, která bude jeho soudcem. I katem.
„Já už nemůžu, Madam Ormah. Chci, aby to skončilo. A možná, když zemřu, bude líp. Všem okolo bude líp."
Madam Ormah se při jeho slovech zamračila. „Takhle nemluv, už nikdy, rozumíš! Jakákoliv situace, byť vypadá naprosto beznadějně, jde vyřešit. Pomůžeme ti, ale slovo „vzdávám se" je tady naprosto zakázané, rozumíš, Nicku? Bylo by dobré, kdyby sis s Leem promluvil. Měl bys to říct i svým kolegům. Všechno souvisí se vším, to měj pořád na paměti."
Její slova byla moudrá, ale Nick je vnímal jen tak na půl ucha. Kéž by ji mohl poslechnout. Možná měla ještě něco na srdci, ale Lee se vrátil zpět s tím, že vše vyřídil dle jejího přání. Madam Ormah se usmála na Nicka. „Nicku, zajdi za Kejchavým Samem, namíchá ti nějakou novou bylinkovou směs na spaní a na uklidnění."
Nick se neochotně zvedl a odšoural se k bylinkovému koutku. Lee si sedl, chtěl se napít, ale když viděl prazvláštní výraz Madam Ormah, raději ten hrnek zase položil.
„Co je? Nick vám něco řekl?"
„Řekl i neřekl, řekl mi začátek příběhu, který neznáš. I to, co říct nikdy nechtěl."
Lee na ni chvíli udiveně civěl. „Bože, já nikdy nevím, o čem vlastně mluvíte. Cože? Jaký začátek čeho?"
Madam Ormah se usmála. „Poslouchej, Lee. Víc ti neřeknu, protože nemohu. Ale pokud si s tebou bude chtít Nick v příštích dnech promluvit, pozorně naslouchej, a hlavně mu důvěřuj. Musíš mu věřit, Lee, naprosto a bez jakýchkoliv pochybností, slib mi to, záleží na tom jeho život. Slib mi to, a chraň ho, ať se stane cokoliv."
Lee sice naprosto nechápal, o čem mluví, ale samozřejmě jí všechno do puntíku slíbil. Zmatený byl ještě, když v noci odjížděli domů.
Madam Ormah po jejich odjezdu dlouho seděla a přemýšlela. A pak vytáhla z kapsy svého svetru poněkud stařičký tlačítkový mobilní telefon, patrně jedinou moderní vymoženost, kterou byste U Šedého poníka našli. Na displeji vyťukala číslo a čekala. Na druhém konci se ozval trochu ospalý ženský hlas.
„Madam Ormah, víte, kolik je hodin?"
„Ano vím, ale tohle nepočká. Je to velice, velice důležité, otázka života a smrti. Můžeš sem okamžitě přijet? Ihned!"