Lee nevěřícně zíral na svítící displej Nickova telefonu a stále se nemohl vzpamatovat z toho, co viděl. Byly tam desítky hovorů, každý den, některé přijaté, některé nepřijaté. To neznámé číslo mu volalo každý den, každičký od jejich návratu z dovolené. Civěl na ten telefon se zatajeným dechem a myšlenkami se vrátil do minulosti, o pár dnů a týdnů zpět. Až teď mu došlo, že vlastně od té doby nikdy neslyšel, že by Nickovi zvonil telefon. Nikdo mu od návratu z dovolené nevolal, dokonce ani jeho sestra, a s tou mluvil každý týden, protože spolu měli velice dobrý vztah.
Lee si nedokázal představit, kolik práce muselo Nicka stát, aby před ním tohle utajil. A jak se mu to vůbec podařilo utajit? Měl vypnuté vyzvánění i vibrace, a telefon zvedal, jen když nebyl v dohledu? A v posledních dnech, kdy každý pracoval s jiným týmem a vraceli se domů v jinou dobu, to možná šlo docela snadno.
Takže to nebyl jediný hovor, který s neznámým volajícím měl. Mrazilo ho při představě, že Nick si povídá s někým, kdo se jen vydává za jeho matku. S neznámým cizincem, vetřelcem, predátorem, který číhá na svoji kořist. Pomalu kroužícím okolo, našlapujícím, čekajícím na svoji příležitost, kdy zoufalá a omámená kořist udělá chybu a zaplatí za to. Při této myšlence se mu sevřel žaludek. Nechápal to. Nechápal, že Nick dobrovolně prodlužuje svoje trápení a zoufalou agónii z její smrti, se kterou se doteď nevyrovnal, znovu a znovu bolestivě otevírá starou ránu.
Vyděsilo ho to. Co mu ta neznámá napovídala? Co po něm vůbec chce? Zavřel oči a nejraději by si nafackoval. Jak si mohl nevšimnout, jak jen tohle mohl přehlédnout? Jak si mohl celou dobu myslet, že Nickova nespavost, nechuť k jídlu a zřetelná únava pochází jen z jednoho telefonátu. Kdyby byl jen jeden, už by se z toho dávno dostal.
Ale tohle se opakovalo. Ta osoba se přiživovala na jeho síle, parazitovala na jeho slabosti a pomalu ničila jeho křehkou vůli. Vysávala z něho jako parazit veškerou energii a jeho sílu, kousek po kousku, den po dni ho ničila. A on to neviděl. Celou dobu byl vedle něj a neviděl to...
„Lee, co to děláš?"
Tak moc byl zamyšlený, že si nevšiml Nickova příchodu do pokoje. A se stejně nevěřícným a zděšeným obličejem, s jakým civěl do telefonu, se teď podíval i na Nicka.
„Lee, proč máš v ruce můj telefon?" V Nickově tváři se zračilo zklamání. Ale i hněv. Nejlepší obrana je útok, napadlo v tu chvíli Leeho, a tak ho nenapadlo nic jiného než zahájit ofenzivu. Dobrovolně by z Nicka stejně přiznání nedostal, to mu bylo jasné.
„Můžeš mi to vysvětlit?" natáhl ruku a strčil mu telefon téměř před nos a Nick zalapal po dechu.
„Ne, nemůžu, vrať mi ten telefon," vykřikl zoufale Nick, rychle po něm chmátl, ale Lee byl rychlejší. Rychle schoval ruku s telefonem za záda, a Nick hmátl do prázdna.
„Lee, dej mi ho," vykřikl naštvaně a pokusil se ho získat zpět. Jenže měl smůlu, Lee byl vyšší a bohužel pro něj, i o trochu silnější. Pro Nicka to byl předem prohraný boj.
„Nicku, nech toho," zavelel rázně, Nick se po druhém neúspěšném pokusu vzdal, a nasupeně postavil proti němu, v tváři naštvaný a bojovný výraz.
„Nečekal bych, že zrovna tohle uděláš. Myslel jsem, že si věříme," procedil mezi zuby, a Lee se zamračil. „Ano? Opravdu? Tak pokud si tak moc věříme, jak jsi mi mohl tohle zatajit, Nicku?" vrazil mu telefon zase před nos, a Nick po něm znovu rychle hmátl. A tentokrát už ho Lee nechal, aby si ho vzal. To telefonní číslo si zapamatoval, a to stačilo.
„To, to je moje soukromá věc. Jen moje. Nikomu do toho nic není," vydechl Nick, a v jeho tváři se střídavě objevovaly různé emoce. Zlost, lítost, smutek. Zděšení z toho, že ho Lee odhalil. Beznaděj. A hlavně strach.
„Mně je do toho hodně, Nicku. Týká se to nás obou. A proč? Protože jsme kolegové, přátelé a milenci. Chodíme spolu, žijeme spolu a ty mi říkáš, že se mě to netýká? Týká se mě to až moc! Proč jsi mi to tajil?"
Odpovědí bylo krátké, ale dost intenzivní ticho, které nakonec přerušil Nickův nalomený tichý hlas. „Já jsem to nemohl nikomu říct," zašeptal a Leemu se udělalo lehce nevolno při představě, jak moc ho už mohla neznámá zmanipulovat. Všechno tomu nasvědčovalo, a Nickova slova tomu přímo nahrávala. Zakázala mu snad komukoliv cokoliv říct?
„Nicku," přistoupil k němu a rukama sevřel jeho paže, „Nicku, prosím, neříkej mi, že si s tou osobou na druhém konci opravdu povídáš. Vždyť nevíš, kdo to je. Může být nebezpečná, může ti ublížit! Pane bože, copak ses v naší práci nic nenaučil. Ty nevíš, jak strašně to může být riskantní? Vždyť nevíš, kdo je na druhém konci. Co tě to napadlo?" vysvětloval mu s naléhavostí v hlase, a Nick provinile sklopil hlavu.
„Já to vím, vím, že je to nebezpečné. Ale Lee, ona, ona....toho ví tolik," vyhrkl ze sebe zoufale a zadíval se na Leeho, který na něj vytřeštil oči.
„Jak ví? Co ví, Nicku? Řekni mi to," sevřel jeho paže ještě pevněji, až to Nicka muselo zabolet, protože se pokusil z jeho sevření dost neúspěšně vykroutit. Ale teď ho Lee nemohl pustit, ani o krok mu nedovolil couvnout z této situace, kterou musí vyřešit dřív, než bude pozdě.
Nick měl co dělat, aby ze sebe ta další slova vůbec vypravil. „Ví věci z mého dětství, Lee. Kdo by mohl vědět, jakou mi máma četla pohádku, když jsem byl malý," zašeptal, a Leemu se rozbušilo srdce. A k tomu ho buď mrazilo, nebo polévalo horko, zrovna podle toho, co Nick říkal. Teď už mu bylo jasné, že Nick neznámému vetřelci a volající v jedné osobě skočil do pasti. Vetřelec si ho omotal kolem prstu a stačilo k tomu málo. Prostě se jen porýpat v bolavých ranách. Člověk pak přestane dávat pozor, zradí ho i jeho šestý smysl, který by ho jinak varoval před nebezpečím a katastrofa je dokonána.
„Nicku, no tak, to jsou přece informace, které se dají zjistit. Prostě dají, rozumíš? Nicku, podívej se na mě..." zatřásl s ním a Nick, doposud zírající zatvrzele do země, konečně zvedl hlavu a upřel na něj svoje modré oči, které ale začaly povážlivě červenat.
„Nicku, není to tvoje máma," řekl tiše a Nick měl najednou plné oči slz. „Není, slyšíš. Ať je to kdokoliv, chce ti jen ublížit. Není to tvoje matka!"
„Lee," zasténal Nick. Bylo vidět, jak těžké je pro něj si tuto skutečnost uvědomit. Přiznat si to. „Ale co když se pleteš? Co když to je ona." Nevzdal se, chtěl se téhle myšlenky držet ještě chvíli pevně jako klíště, ale Lee to taky nehodlal vzdát. Nikdy ho nenechá té osobě napospas.....
„Nicku, no tak. Pokud mi tvrdíš, že je to tvoje matka, poznáváš i její hlas? Je to její hlas, Nicku?" znovu s ním zatřásl, protože Nick se zase díval do země.
„Nevím," zašeptal.
„Nevíš? Tohle není správná odpověď, Nicku. Tak je to její hlas? Poznal jsi ho? Je to skutečně ona? Tohle musíš vědět, Nicku. Tímhle si musíš být stoprocentně jistý, rozumíš?"
„Nevím. Já nevím, Lee. Nepamatuju si ho," vykřikl najednou zoufale a Lee měl co dělat, aby ho udržel. Dál už ze sebe Nick nedokázal vypravit ani slovo. Lavina bolesti zalila jeho tělo i srdce, roztřásl se a z očí mu vytryskly slzy. Zoufale se rozplakal, a Lee ho podpírajíc raději posadil na gauč. Objal ho, ale jeho objetí Nickovi poskytlo jen pramalou útěchu.
„Nicku, no tak....," zašeptal, ale Nick zavrtěl hlavou a přes slzy už ani neviděl.
„Nepamatuju si ho, Lee! Nepamatuju si hlas svojí mámy. Nemůžu si ho vybavit, nemůžu si vzpomenout, jak zněl. Jak jsem ho mohl zapomenout, byla to přece moje máma!" Už nemohl ani mluvit, poslední slova ze sebe sotva vypravil, jak se dusil pláčem až k zalknutí.
„Nicku, byl jsi ještě malý kluk, když zemřela. Ale určitě si její hlas pamatuješ, jen jsi teď zmatený," hladil ho Lee po hlavě, zatímco Nick svými slzami smáčel jeho košili.
„Bude to v pořádku," zašeptal mu do ucha, v marné snaze ho alespoň trochu uklidnit.
A Nick se najednou vymanil z jeho objetí, podíval se na něj a Lee se vyděsil. Ten pohled už jednou viděl, tenkrát, když chytali Krysaře, v té staré továrně. Pohled plný děsivé prázdnoty a hluboké nevyléčené bolesti. Tiché, tajené za úsměvem a bezstarostností. Pohled člověka, který je na konci svých sil, ztratil vše a nemá už pro co žít. Pohled bez jakékoliv naděje, vyčerpaný, zničený, bez jediné jiskry života.
„Já už nemůžu, Lee," řekl najednou tiše, a Leemu se málem zastavilo srdce. „Nicku...."
„Já už nemůžu, Lee. Už nemám sílu to všechno zvládnout. Už nemůžu." Jeho slova byla pro Leeho neskutečně děsivá, ale věděl, o čem mluví. Zažil toho tolik v posledních měsících, tolik událostí, které ničily jeho zdraví i jeho křehkou duši. A všechny tyhle události ho postupně dohnaly až na kraj jeho sil. A nic na tom nemohlo nic změnit, ani on, jejich nový byt, jejich láska. Prostě nic.
Ale jestli se on chtěl vzdát, dát svůj vzácný život jen tak všanc, Lee se rozhodl bojovat za oba. „Nicku, takhle nemluv, rozumíš! Zvládneme to, zjistíme, kdo za tím stojí a dáme všechny věci do pořádku. Ale ty mi slib, že s tou osobou už nikdy nepromluvíš, rozumíš? Miluji tě a ochráním tě, Nicku, ale už s ní nesmíš nikdy mluvit. Slib mi to."
Vzal jeho hlavu do svých dlaní a palci setřel slzy, které Nickovi stékaly po tváři. Jen na maličkou chvíli se na ní mihl drobný úsměv, sotva znatelný. Nick nakonec znaveně kývl hlavou.
„Slibuji."
Ale na Nickův slib se Lee rozhodně nemohl spolehnout. Ne, že by mu nevěřil, ale důvěra tu byla podmíněna něčím, co zřejmě přesahovalo Nickovy možnosti. Pouta minulosti byla tak silná, že mu zaslepila jeho pohled a zmátla jeho ztýrané smysly. Ale ještě byl čas se bránit a Lee se nehodlal jen tak vzdát. Dokud Nick ještě jakžtakž vnímal, znovu si s ním promluvil a znovu ho požádal a varoval před nebezpečím, které na něj může číhat. Nezvedat ten telefon, nemluvit s nikým. Ale když ho pak naprosto vyčerpaného ukládal do postele, nebyl si tak zcela jistý, zda Nick svůj slib dodrží.
Jak byl teď rád, že jim Woodová nabídla svoji pomoc. Společně se jim snad podaří zjistit, kdo si tak krutě zahrává s Nickovou myslí.
Temné stíny, které se vkradly do jejich životů. Nenápadně, plíživě kroužily kolem nich, aniž by si toho všimli. Jenže, nebezpečí může hrozit i tam, kde by ho nikdy nečekali.
Protože ten největší nepřítel nemusí být na první pohled nepřítelem.