Nadechla jsem se, abych zklidnila svůj tep. „Jsem jednou z nich," řekla jsem.
„Jednou... cože?" zašklebil se Callan.
„Patřím do Temné magie... Já... patřím mezi ně..." mluvila jsem tiše a stále jsem to nechápala.
„To není možné. To mi neříkej ani ve srandě," zasmál se Callan, ale byl to takový ten nejistý smích.
„Tohle není sranda..." vzhlédla jsem k nim.
Nechtěla jsem to udělat znovu, ale musela jsem, jinak by mi zřejmě ani neuvěřili. Znovu jsem natáhla ruku, našla v sobě ten výboj a nechala jsem ho proudit mezi prsty, zatímco Grace a Callan šokovaně zírali na ten výjev.
„Tohle jsem ještě nikdy v životě neviděla..." hlesla Grace.
„Já taky ne," přitakal Callan, ale pak se vzpamatoval. „Ale jakto? Naše matka pochází... je v Bílé magii. Musíš mít něčí geny..." zarazil se.
Přikývla jsem. „Můj pravý otec musí být z Temné magie. Jiné vysvětlení nevidím."
„No sakra," ulevila si Grace.
„Mým živlem je Energie. Magiči, kteří praktikovali temné síly byli pronásledováni, protože jich bylo málo a Bílých Magičů zkrátka o mnoho více. Magičové z Bílé magie se báli, aby je temné síly po nějaké době nedostaly, a tak už v době Svatého Iljiáše začali temné síly pronásledovat. Ale Iljiáše ty síly zabily. Nebo lépe řečeno, zabili ho ti, co temné síly ovládali. Mám tady zřejmě část deníku Iljiášova pravděpodobného synovce," podala jsem jim zašlé desky, „ale po čase se obrnili Rituálem Odebrání a větší sílou. Pořád jich bylo málo, ale aspoň se uměli bránit. A tak Magičové z Bílé magie ztráceli své členy, protože jim Magičové z Temné magie brali jejich schopnosti. Ale to je pořád málo. Potřebuji vědět víc. Vím, že Owen něco ví," hryzala jsem se do rtu, až mi začala téct krev.
„Jak víš, že s tím má zrovna Owen něco společného?" zeptala se Grace.
„Všechno se to shoduje s jeho divným rozhovorem s Rozmundovou. Musí se to shodovat, žádné jiné vysvětlení nevidím," řekla jsem a pak jsem složila hlavu do dlaní. „Anebo možná taky ne. Nevím! Nikdy jsem nečekala, že se dozvím něco tak..." hlas mě zradil.
„To bude v pořádku, jsme tu s tebou," objala mě Grace a já z ní cítila stejně velký šok, jako jsem cítila já.
„Nikdo se to nesmí dozvědět. Aspoň prozatím, dokud nebudu vědět víc. Nevím, jak by na mě ostatní koukali. Málo, že jsem zaútočila na Grace, ještě tohle," vzlykla jsem.
„Neboj se," řekl Callan a jeho dlaň si našla tu moji a konejšivě ji stiskla.
Ani nevím, proč jsem se rozbrečela, ale šíleně se mi ulevilo. V poslední době jsem byla napjatá až k prasknutí a to, že jsem konečně zjistila pravdu, mě sice neuklidnilo, ale aspoň mi to trochu ulevilo. Bylo to sice to nejhorší, co se mi kdy podařilo zjistit, ale aspoň už někam patřím. Už jsem zhruba věděla, po jaké stopě jít, abych o sobě zjistila co nejvíce. Byla jsem nováčkem ve světě temnoty a stále nevěděla, co moje schopnosti dokáží, co všechno vlastně dokážu já. Nemohla jsem to jen tak zkoušet, ale taky jsem to nemohla vyvalit na profesory, když je zřejmě Bílá a Temná magie v takovém rozporu. Bála jsem se.
Callan a Grace se mnou zůstali dlouho a celou dobu mě uklidňovali. Byla jsem ráda, že je mám po boku a že jim můžu věřit. Nechtěla jsem, aby se to dozvěděl kdokoliv jiný. Něco mi říkalo, že musím být teď mnohem víc opatrnější, než kdy jindy a že bych neměla jen tak někomu důvěřovat. Pokud jsem skutečně z linie temných sil, měla bych si nejdříve obstarat všechny informace. A dozvědět se, kdo byl můj otec. Nahánělo mi to husí kůži.
A aby toho nebylo málo, po tom polibku jsem něco začala cítit ke Garettovi. Nevím, jak bych to přesně měla popsat. Jakoby mě k němu něco táhlo. Jako bychom se při tom polibku nějak propojili. Bylo to procítěné a... hezké. Za to já byla pěkně zmatená.
Když se Callan dostal bezpečně z dívčí koleje zase ven, s Grace jsme osaměly. Dívala se na mě těma zlatavýma očkama a pravděpodobně přemýšlela, co se mnou dál.
Já ležela na posteli, rozhozená a pořád v šoku, ale už trochu klidnější. „Nevím, co mám dělat," přiznala jsem se. „Bojím se. Nevím, co mám říct Owenovi nebo jak mu to podat. Vlastně... absolutně nevím, co bych měla dělat. Co když to všem vyžvaní?"
„Popravdě Fin, nevím. Nevím, jestli je Owen ten typ, co to ihned řekne profesorům. Ale na první pohled tak nevypadá," řekla Grace. „I když nevíme, jaké tajnosti skrývá jeho pravá povaha," dodala zadumaně.
„Když se to dozví profesoři, dozví se to Rada..." otázku "co by se mnou pak bylo" jsem ale nevyslovila, protože Gracina odpověď by zněla "nevím" a já bych si stejně tak nevěděla rady.
„My to spolu zvládneme Finley!" zvolala Grace a povzbudivě se na mě usmála. „Ať už je tvůj živel jakýkoli, ať už je tvoje kasta jakákoli, ať už jsi kdokoli, my to zvládneme. Už je to dost dlouhá doba, co se známe. A já vím, že to všechno zvládneme a že tě společnost přijme, i když budeš v úplně jiné kastě," dál se usmívala.
Oplatila jsem jí úsměv. „Díky Grace. Moc mi to pomáhá."
„Je to sice šok, ale na mě se můžeš spolehnout. Spolu tuhle věc vyřešíme. Mohla bych se podívat do knihovny, jestli tam toho o těch věcech není více," řekla Grace.
„V knihovně nic není, tam jsem se už dívala, ale..." odmlčela jsem se. „Tahle kniha," poukázala jsem na knihu Rituálů a kleteb, „byla na půdě kostela. Možná tam budou další, ale pochybuji o tom. Pokud chce Akademie s ostatními před námi temné síly udržet v tajnosti, potom tam žádné dokumenty nebudou. Tohle všechno bude určitě vlastnit jenom Rada," vysvětlila jsem svoji verzi.
„Půda kostela? Něco takového existuje?" zeptala se Grace překvapeně. „Jinak uvažuješ dobře... Asi to přesně tak bude," zašklebila se zadumaně.
Začala jsem jí vyprávět celou dnešní situaci od doby, kdy jsem šla s Owenem do skladu. Řekla jsem jí o tom, jak jsem našla tu knížku, jak jsem vyvalila na Owena otázky, které jsem původně neměla v plánu vyslovit, jak jsem se dostala na půdu kostela a málem mě nachytal Otec, jak mě Garett políbil... Grace nadšeně přikyvovala a vypadalo to, že se začíná chytat do mé koleje, že mi začíná rozumět a sdílet můj zápal zjistit o mě a o Owenovi více.
Strach a nervozita z pravdy mě už trochu přešla a místo toho jsem se chtěla dozvědět mnohem více informací. Už jsem se nepoznávala a potřebovala jsem se znovu dozvědět, kým jsem. A něco mi říkalo, že Owen o mě toho bude vědět spousty. Nevěděla jsem to jistě, byl to jenom takový instinkt, který mi radil, abych se na Owena více zaměřila.
„Možná by mohlo být něco v ředitelově kanceláři nebo na půdě, kde teď pracuje Rachel..." uvažovala dál Grace. „Nebo v tom tvým skladě," dodala.
„Ředitelova kancelář..." uvažovala jsem. „Tam by mohly být moje spisy," namítla jsem. „Ale pochybuji, že v nich bude napsaný můj pravý otec. A navíc, nemáme se tam jak dostat, je to příliš nebezpečné, že nás někdo nachytá," řekla jsem.
„Za pokus to stojí," zavrtěla Grace hlavou. „Když už jsme se dostaly až sem, musíme něco vymyslet. V životě jsem o temných silách nebo co že to je neslyšela, takže toho potřebujeme zjistit co nejvíce. Tvoje matka je Bílá Magička, ale tvůj otec musí být z Temné magie. To znamená, že tvé schopnosti by měly být trochu jiné, než kdybys byla čistokrevná," mluvila Grace dál a civěla na obě ukradené knihy. „Co se prostě nezeptat tvé mámy na podrobnosti o tvém pravém otci? Možná by ti je řekla," navrhla.
Chvíli jsem se na ni dívala a zvažovala své možnosti, ale potom jsem lehce zavrtěla hlavou. „Nemůžu. Mohla by se začít vyptávat, proč to chci najednou tak moc vědět. Nedokázala bych před ní lhát. Nikdy jsme se o něm nebavily. Nemohla bych jí teď říct," zhluboka jsem se nadechla, „že vlastně do Bílé magie vůbec nepatřím a že tady nemám co pohledávat."
„Ty tady máš co pohledávat!" namítla Grace. „No tak, Fin, Akademie ti odhalila tvoje tajemství. Když už to tady začalo, tak to tady musí i skončit," řekla úzkostlivě.
„Já vím já vím... Jenže... Prostě jen nevím, co dělat," sklopila jsem zrak.
„To říkáš už po několikáté," usmála se na mě lehce a já jí úsměv oplatila.
Znovu jsem natáhla ruku. Bylo složité v sobě ten výboj najít a stejně složité a vyčerpávající ho poslat přes celé tělo do konečků mých prstů. Ale zvládala jsem to. Uchopila jsem v sobě pomocí mysli ty provázky magie a vyslala je s velkým úsilím tam, kam jsem potřebovala. Blesky mezi mými prsty se objevily téměř okamžitě. Cítila jsem tu neskutečnou energii, která mnou proudila. Připadala mi tak... vražedná. Určená k zabíjení. Neskutečná a nemožná.
Grace na ty elektrické zářící výboje mezi mými prsty hleděla s neskrývaným obdivem. „Možná to nebude tak zlé," podotkla.
Otevřela jsem pusu, abych něco namítla, ale místo toho jsem jen vydechla a znovu ji zavřela. Na tohle se nedalo nic říct. Je to dobré? Nebo to je zlé? V jaké jsem pozici? Co mám ke všem čertům jenom dělat?
„Pojď spát, vidím na tobě, že to potřebuješ. Musíš se vyspat. Zítra je taky den, to už něco vymyslíme," Grace mě lehce vzala za ruce.
„Neusnu," špitla jsem.
„Usneš. Bylo toho na tebe prostě hodně," pevně mi ruce stiskla a pak je zase pustila.
Pochybovačně jsem se na ni zahleděla. Má pravdu. Potřebuji spánek jako sůl. A tak jsem bezeslov ulehla do postele a pořádně se zachumlala do přikrývky. A Grace měla pravdu. Spánek se dostavil téměř okamžitě.
Stála jsem na nějaké mýtině, obklopená samými vysokými jehličnany. Foukal lehký vítr a já si všimla, že mám na sobě bílé dlouhé šaty, které mi ve větru vlály. Nade mnou se kupila černá mračna a hrozila jistá bouře. Podívala jsem se vzhůru a zjistila, že se mezi těmi mraky objevují nějaké záblesky.
„Tam se vytváří blesky," ozval se za mnou klidný hlas.
Polekaně jsem se otočila. Dívaly se na mě kaštanové oči na hezké, jemné tváři. Garett postával jen o kousek dál a vypadalo to, že se usmívá.
„Já vím," odpověděla jsem nasupeně.
„Jenom ti to říkám," jeho koutky rtů se o něco více zvedly a on přešel až ke mně.
Poodhrnul mi vlasy, které mi napadaly do tváře a zhluboka se mi podíval do očí. Vypadalo to, jako kdyby se díval někam skrz mě, ale přitom byly jeho oči tak blízko, že jsem až moc dobře věděla, že se spíše dívá do mě. A pak všechno kolem mě zčernalo...
„Nenávidím tě!" ozval se tupý výkřik, který se rozlehl po celé jídelně.
Unaveně jsem vzhlédla. V noci jsem toho příliš nenaspala a po celou dobu mě doprovázel divný pocit z toho snu, který se mi zdál. To už se mi Garett zamlouval natolik, že jsem si ho tahala do svých snů o blescích a temné obloze? A aby toho nebylo málo, k našemu skromnému stolu přistoupila Rachel, která se mi podle všeho chtěla nějak pomstít.
„Rachel kliď se odsud!" zvolala Grace výhružně.
„Jsi pitomá? Ani nápad! Tahle tvoje kámoška na mě zaútočila! A očividně jí to vůbec nevadí! Mohla mě zabít!" křičela Rachel a strčila mi před nos spálenou kůži svého předloktí.
Její kůže byla místy zvrásněná a poškozená. Automaticky jsem sykla.
„Vůbec nevíš, jak moc to bolí, ještě teď. Ale kvůli tobě to musím mít na čerstvém vzduchu! Je to... odporné!" křičela si Rachel dál svoje.
„Byla to tvoje chyba, nemáš se do nikoho navážet a zkoušet mu dělat problémy. Doplatila jsi na to pěkně," zavrčel Callan.
Rachel ho sjela vražedným pohledem. „Samozřejmě, její nafoukaný bratr ji bude chránit," řekla povýšeně.
Callan jí její pohled vrátil.
„Namlouvej si cokoli," obrátila se zase ke mně, „ale já s tebou ještě neskončila."
„Prosím," mávla jsem kolem sebe rukama, jako by mi bylo všechno úplně jedno.
A taky že bylo. Cítila jsem se naprosto mimo a chtěla do sebe to jídlo dostat v klidu a ne za švitoření Rachel, jejíž vlasy jsem měla skoro v talíři, jak se ke mně skláněla. Lidé okolo si něco vzrušeně říkali, koukali k našemu stolu a vyčkávali, jestli se nesemele další útok. Na tohle jsem ale byla příliš unavená a měla jsem v hlavě tunu jiných myšlenek, než abych se zabývala tím, jak moc mě Rachel nenávidí.
„Nějaký problém?" objevil se u našeho stolu Garett s tácem jídla a pohlédl na vytočenou Rachel.
Viděla jsem, jak rudne v obličeji zlostí a žárlivostí. „Zklidni si tu svoji malou..." nedopověděla to, jenom se blbě zašklebila, otočila se a odkráčela na druhý konec jídelny za svými věrnými přáteli, kteří ji ihned začali konejšit a házet k našemu stolu vytočené pohledy.
Jídelna se opět zahalila hlasy Magičů a Magiček, kteří se snažili žhavé téma já versus Rachel dokopat k nějakému závěru. Mnozí z nich pořád připomínali můj náhlý výbuch a upozorňovali na to, aby se se mnou nikdo raději nepouštěl do křížku. Ani se nesnažili být tišší.
„Všechno v pořádku?" zeptal se mě Garett ustaraně.
„Jo. Jo všechno v pohodě," usmála jsem se na něj a okamžitě se mi vybavila vzpomínka na to, jak mě políbil.
A špatná nálada spolu s únavou byla pryč. Garett byl tady, u mě, se mnou, při mě. Odehnal Rachel. Možná ji ještě více vytočil, ale to už nebyla moje věc. Hlavní bylo, že tady byl. Že jsem zase viděla jeho krásné oči, které se v mém snu ke mně tak blaženě skláněly. Hned na místě jsem ho chtěla políbit. Jeho ruka si našla tu moji a spokojeně jsme si propletli svoje prsty. Něco mi říkalo, že je tohle šťastný okamžik, ale zdaleka ne ten nejšťastnější.