Krajina se mi míhala před očima, ani jsem ji pořádně nevnímala. Vezla jsem se v našem velkém rodinném autě a v kufru plesnivěly moje veškeré věci, které jsem byla vůbec schopná pobrat. Zabrala jsem téměř skoro celý kufr, a že se tam toho vešlo, takže na mého bratra příliš místa nezbylo. Jenže on je chlap, takže nepotřebuje tolik věcí jako já...
Já a Callan nemáme stejné otce. Jeho otec je ten, který zrovna teď řídí tenhle velký bourák a u kterého bydlíme. Minulost mé matky a jeho otce je docela šedivá. Mají za sebou bouřlivé období. Tehdy, když se matce narodil Callan, se s jeho otcem rozvedla. Oba totiž pochopili, že je něco špatně a potřebovali si dát oddych. Callana však dostal do péče jeho otec a i s ním si našel novou přítelkyni, zatímco moje matka si našla nového přítele a toužila po holčičce. Po roce si tedy udělala s tím neznámým mě, jenže hned na to ji její přítel opustil, do dneška ho neznám a ani se o něj příliš nezajímám, a mé matce došlo, jak je pro ni Bryan důležitý a že ho vlastně miluje.
Jenže Bryan byl bohužel zadaný, ale ani jeho vztah nebyl dokonalý, něco mu tam prostě chybělo. A sotva se ti dva potkali, bylo jasné, že se dají znovu dohromady. Nakonec se po čtyřech letech vzali a jsou spolu až doteď a za minulostí se neotáčí. Já si nic takového nepamatuji, byl mi teprve jeden rok a Callanovi dva, takže nám to celé rodiče převyprávěli. Viděla jsem matce na očích, jak se bojí, že kvůli tomu Bryana nepřijmu, ale bylo to právě naopak. Říkám mu prostě tati a beru ho jako vlastního. Na co mi bude vědět o svém pravém otci, který nás nechal. Takhle je to pro mě i Callana výhodnější, takhle si všichni více rozumíme a takhle si nepřipadám jako páté kolo u vozu. A navíc, Bryan, tedy můj otec je fajn. Je s ním legrace a vždycky dokáže pomoct.
„Za chvíli tam budeme," promluvila matka a tím přerušila tok mých myšlenek.
Zvedla jsem hlavu a omámeně se protáhla. Celou cestu jsem nepromluvila ani slovo. Harleyova Akademie mi sice přišla jako správná cesta naučit se a poznat svoji kastu, ale vůbec se mi tam nechtělo. Moje namyšlené svědomí mě pořád hryzalo a tiše mumlalo, že za to mohou mí rodiče, že se mě chtějí zbavit a že se jim nechce mě učit magii a že si myslí, že jim brzy zničím barák. Pohlédla jsem na Callana, jehož oči svítily zvědavostí.
Byl to vysoký a velmi dobře stavěný blonďák s jasně modrýma očima, bledou kůží a přívětivým obličejem, který se neustále usmíval a po kterém jely všechny dívky z našeho okolí. Já byla úplně odlišná. Tmavovlasá a tmavooká se snědou kůží, mnohem menší, s vražedným a neustále ustaraným obličejem a která si svoje postavení a oblíbenost mezi lidmi bohužel musela vybojovat veškerými silami. A zatímco on byl neustále veselý a milý, zdvořilý a nebojácný, já po svém cizineckém tatíčkovi zdědila ty nejhorší povahové vlastnosti. Byla jsem vždy upřímná, tvrdá, chladná a nerozumná. Nebezpečí a problémům jsem se však snažila vyhýbat, jako když se myš vyhýbá kočce, ale samozřejmě, čím víc jsem se snažila se do něčeho nezamotat, tím častokrát jsem do takových problémů padala. A byl to právě Callan, kdo mě musel z toho všeho pokaždé vytahovat. To on byl ten rozumný, a i když jsem já byla ta chytrá, většinou jsem svoji chytrost nevyužívala.
Popadla jsem svůj batoh a něco v jeho útrobách vydalo odpudivý chřaplavý zvuk, jako kdyby se v něm schovávalo něco trpící chřipkou. Callan se okamžitě rozesmál, zatímco moje matka se na mě žalostně, možná i trochu naštvaně, podívala.
„Fin! To mi ani neříkej ve srandě, že sis s sebou vzala tu odpornou slizkou obludu!"
Otec se zasmál a zakroutil hlavou.
„Co je na tom? V lidských příbězích a pohádkách má čarodějnice vždycky všude s sebou svého miláčka," odsekla jsem.
„Místo té vrásčité obludy sis mohla vzít to koště, které je už tak dlouho postavené v rohu kuchyně..." dloubl do mě Callan a znovu se rozesmál tím svým milým smíchem.
„Boogie není obluda a už vůbec není vrásčitý!" ohnala jsem se po Callanovi.
„Chováš se jako malá. Tady jsi v realitě... Všichni se ti budou smát," zasyčel Callan, když jsem ho štípla do paže.
„Nechte toho!" okřikla nás matka, „Fin, ta ropucha s tebou nikam nepůjde. Na Harleyově Akademii domácí mazlíčky nepřijímají."
„Tohle je nefér," namítla jsem a vytáhla z příručního batohu velkou sklenici, ve které se ukrývala moje obří hnědá ropucha jménem Boogie.
„V té sklenici by se jenom trápil, Fin, Grace má pravdu," pousmál se do zpětného zrcátka otec, „doma se bude mít líp, má tam velké terárium a větší volnost."
Chvíli jsem všechny kolem sebe spalovala pohledem, ale nakonec jsem usoudila, že mají pravdu a předala jsem sklenici s ropuchou matce, která ji se zhnuseným obličejem položila na zem.
„Nebuď tak zlá," zavrčela jsem na ni.
„Jsme tady!" Zvolal otec a tím zastavil naše dohadování kvůli Boogiemu.
„Kde jako?" naklonil se Callan, protože nás stále obklopovaly husté porosty.
V tu chvíli se však stromy jakoby rozdělily a otevřel se nám pohled na obrovský kampus ohraničený vysokým zděným plotem. Přímo před námi jsme spatřili vysokou, matně černě natřenou bránu, po jejíž bocích stály vysoké sloupy na kterých seděli sochy obrovských havranů. Za bránou se táhly velké prostory a budovy celé Akademie, z nichž tři jsem typovala na koleje a dvě, ty největší, na sídla, kde se pravděpodobně bude vyučovat. Všude kolem postávaly hloučky studentů, ať už opravdu malých nebo starých stejně jako já a můj bratr.
„Ne to ne... Povinné chození do kostela?" zaklel Callan a já si okamžitě všimla velkého kostela, který se schovával v samém rohu celého kampusu.
„Máte se na co těšit," usmála se na nás matka a vystoupila.
My zbylí jsme to opakovali po ní. Tiše jsem zaklela. Byl začátek podzimu, takže zde byla zima, i když svítilo slunce. Harleyova Akademie byla už nějaký ten pátek v provozu, takže jsme s Callanem nastupovali mezi nováčky, kteří se už docela dobře znali. Zatracená práce.
Přešla jsem ke kufru a přitom stále nemohla spustit oči z těch starších studentů, kteří si nás postupně začali všímat. Všichni na sobě měli školní uniformy, takže jsem se s tou haldou svého oblečení tahat vůbec nemusela. V prostoru před budovami stály lavičky, sem tam nějaký záhonek s květinami, spousty stromů a uprostřed toho všeho fontána s další sochou havrana. Se zamračeným pohledem jsem si vytáhla svoje kufry a znovu tiše zaklela, protože byly mnohem těžší, než když jsem je do toho kufru dávala.
Branou k nám prošel vysoký, trochu šedivý muž s veselým a velmi přátelským obličejem. Ihned si s našimi rodiči podal ruku a představil se jako ředitel celého kampusu.
„Vítejte na Harleyově Akademii. Finley a Callan, že? Přišli jste v pravý čas, naši strážci vás ubytují a provedou celým areálem. Věřím, že si ihned se všemi padnete do oka. Následně pak zavítejte do mé kanceláře, předám vám vaše uniformy, váš rozvrh a prokonzultuji s vámi ostatní důležité věci," usmál se vřele a podal si s námi ruku.
„Těší mě," vykoktala jsem zmateně a donutila se k úsměvu.
Následně jsme se pak začali loučit s rodinou, matka ronila slzy a otec se nadějně usmíval. Budou mi chybět. Mnohem raději bych znovu nastoupila do auta a odjela s nimi domů, ale to by bylo neetické a trapné. Je mi 17 a uvažuji jako malá holka. Měla bych si vzít příklad ze svého bratra.
Auto s rodiči se začalo po asfaltové cestě vzdalovat a já se za nimi dívala, jako kdyby se mi zrovna před očima potopil celý Titanik. Callan do mě jemně šťouchl, aby mě přivedl do reality a abych vnímala ředitele školy. Když jsem se otočila, po bocích ředitele stáli dva vysocí svalnatí a strach nahánějící muži. Vypadali tak na 30 let a jejich výraz ve tváři se chabě podobal tomu mému.
„Tak co, můžeme?" zeptal se ředitel zvesela a aniž by počkal na odpověď, otočil se a vedl nás velkou branou dovnitř do kampusu.
Okamžitě jsem pocítila pohledy všech, kteří stáli na čerstvém vzduchu. Ty pohledy, ať už vstřícné, zvědavé či namyšlené a vražedné se do mě opřely jako náhlý poryv větru. Snažila jsem se dívat se před sebe a nevnímat šeptající si hloučky Magičů a Magiček. Skutečně zde bylo mnohem více starších Magičů. Ti malí byli daleko od nich, sami tvořili hloučky a raději se nestarali o okolí.
Náš pochod uzavírali oba strážci, kteří si mě s Callanem pak rozebrali a s každým z nás zamířili na opačnou stranu.
„Dívky mají koleje vždy na levé straně areálu, chlapci na pravé. Mladší Magičové je mají až vzadu, takže se zde neztratíš. Po desáté hodině je zakázáno vycházet z kolejí až do sedmi hodin, kdy jdete na vyučování," řekl a pak zmlkl a vedl mě k dívčí koleji.
Začala jsem se pomalu a jistě rozhlížet a prohlížela si detaily všech staveb postavených ve starém stylu. Hlavní budovy, kde se vyučovalo, tvořily celý prostředek kampusu a po jeho bocích byla dívčí a chlapecká kolej, zatímco za ním byla kolej pro mladé Magiče a v rohu celého kampusu se nacházel kostel. Přestala jsem vnímat obličeje Magičů a Magiček a zírala na ty propracované sochy, které se mi naskytovaly téměř na každém rohu.
„Uniformy se nosí jen v době vyučování, v době volitelných předmětů a osobního volna je na sobě mít nemusíte," promluvil tvrdým drsným hlasem znovu strážce.
„To je vyučování tak dlouho?" zhrozila jsem se.
Strážce se usmál. Překvapeně jsem na něj hleděla a říkala si, jak se může něco tak hrůzostrašného umět tak hezky smát.
„Ne. Některé dny je ranní a odpolední vyučování, záleží na tvé kastě," řekl.
Sklopila jsem zrak. „Všichni tady ví své kasty?" zeptala jsem se tiše.
„Samozřejmě, jenom je nedokáží vůbec ovládat. Od toho tu jsou profesoři, zatímco my se staráme, aby se z nich nestala divá zvěř," znovu se zasmál.
„Aha," oplatila jsem mu úsměv, ale nebyl zdaleka tak pravý, jako ten jeho.
Problém tedy spočíval v tom, že všichni kolem mě už ve své kastě byli. Jenom já, 17letá Finley Brighensová nevím, do jaké kasty patřím. Jak se takovým Magičům vytváří pak rozvrh?
Vešli jsme přes chodbu, ve které strážil v malé prosklené kanceláři další strážce a šli po schodech do třetího patra. Strážce mě dovedl k pokoji číslo 12 a poručil mi, abych si svoje kufry uložila dovnitř a pak šla hned zase za ním. Udělala jsem jak chtěl, ale dřív, než jsem z pokoje vyšla, jsem si ho náležitě prohlédla. Byly tu dvě postele, několik polic a tři skříně, velké dva psací stoly a útulná koupelna s WC. Opatrně jsem na stůl položila počítač a velký kufr pohodila do rohu a doufala, že se mi ve věcech nebude moje spolubydlící, která nebyla přítomna, vrtat.
Když jsem se vrátila, strážce mi podával klíčky. Vřele jsem je přijala a zamkla si pokoj.
„Neztrať je," nařídil.
Zbytek celého dne jsme nedělali nic jiného, než že chodili po celém kampusu a strážce mi ukazoval, kde co všechno je. Byla jsem ohromená z nádherných chodeb, na jejichž zdech visely krásné obrazy, líbily se mi veškeré učebny a třídy a spokojená jsem byla i celou zahradou, tělocvičnou, posilovnou a prostornou jídelnou. Potkala jsem nespočet cizích tváří, z toho všichni byli naprosto dokonalí, a to teď nemluvím jenom o klucích. Dívky zde byly upravené, ale jejich pohledy a výrazy ve tvářích, když mě spatřily, se mi příliš moc nelíbily. Seznámila jsem se s několika učiteli a doslechla se o historii celé školy. Zjistila jsem, že se zde učí několik starších studentů, kteří zde spíše pracují jako výpomocníci, a že tělocvik je zde opravdu tvrdý. Akademie se soustředí na dobrou fyzičku svých studentů, jsou tu okruhy na kung-fu, karate nebo judo a další podobné bojové styly, pak na fotbal nebo volejbal.
Jsou to volitelné předměty, které jsou však povinné, takže mi popřejte hodně štěstí s vybíráním mého vysněného sportu.
„Tady se mají studenti teda báječně," podotkla jsem, když jsme se konečně celí unavení vydali do ředitelny.
„To ano. Je to tu sice přísné, ale 99% studentů odsud vychází s maturitou a ještě k tomu všemu skvěle ovládají svoji kastu. Mnozí z nich pak pokračují i čtvrtý nepovinný ročník."
Samozřejmě. Tohle je skoro jako gymnázium. Akorát tříleté, ti co chtějí i čtyřleté, pokud se naplní obory, po kterém se musím vydat na vysokou, abych mohla později pracovat. A buď si vyberu školu mezi lidmi, nebo můžu pokračovat na jiných Magičovských institucích. Ale řekla bych, že teď bych se měla zaobírat současností.