Strávili jsme dva překrásné týdny hraním her a popíjením kafíčka na úrovni 3999. Spali jsme v našem výklenku ve spacáku, a našli dokonce sprchy. Sice ne úplně čisté a se studenou vodou, ale přece. Lidem jsme se spíše vyhýbali. Po tom otřesném zážitku jsem se bála, zvlášť chlapů.
Ríša byl zase chvílemi trochu špatný z toho, že zabil člověka vlastníma rukama. Mě zase bylo trochu líto toho Smilera. Jasně, byla to jen příšera z backrooms. Ale... když jste v backrooms už takhle dlouho, začnete entity brát trochu jako zvířata. Nicméně jsme si takhle docela hezky žili až do Ríšových sedmnáctých narozenin.
,, Dobré ráno, oslavenče!" Budila jsem ho v den D. ,, VŠECHNO NEJLEPŠÍ!"
,, Dobré ráno." Probudil se.
,, Bohužel pro tebe nemám dort ani svíčky, ale myslím, že něco takového pro tebe budou mít Večírkáři." Šla jsem hned na věc. ,, Tak, jsi připraven vyrazit na oslavu?"
,,Jo. Dnes je ten den, kdy to můžeme přežít." Začal se hned oblékat. ,, Ale, mám dost strach." Přiznal. ,, Přece jenom, možná to ty moje narozky nezachrání. A taky... pamatuješ přece na Chrustácii." Jistě, na tu si pamatuju velice dobře. Šílená ženská od Knihomolů z levelu 230. Kterou kousl Večírkář, naštěstí jí od proměny v jednoho z nich zachránili mandlovou vodou, ovšem, zanechalo to na ní docela dost kruté následky. Teď je z ní šílená magorka s chrochtavým smíchem, která je přesvědčená, že má na starost organizaci tajných oslav.
,, No, máme ještě kapku neonové vody, navíc, účinky super mandlové vody prý trvají týdny. Takže budeme možná imunní." Páni, dobře jsme si ty úkoly zorganizovali. Pěkně jsme si šli loknout super mandlové vody, a teď nás to možná i ochrání před proměnou ve Večírkáře. Ale nevím, zda to bude fungovat i proti tomu, aby z nás udělali dort...Protože oni z lidí dělají dorty.
,, Takže... plán je takovej." Začala jsem. ,, Prostě se tou hrou dostaneme na level fun. Potom najdeme prvního Večírkáře, řekneme mu, že máš narozeniny. Pak se zdržíme na oslavě, kterou ti udělá, a pak stiskneme to červené tlačíko." Řekla jsem stylem, jako by naše červené tlačítko mělo odpálit Čínu, a ne nás poslat zpátky na level 3999.
,, Platí." Souhlasil. ,, Tak jdeme na to. Ale musíme si tam dávat bacha na dveře, víš, že můžou vézt do Voidu."
A tak jsme se vydali na další cestu. Na cestu na level fun.
Level fun připomínal takovou tu dětskou americkou oslavu v nějaké restauraci. Všude byla hromada balónků a stoly s jídlem, které vypadalo opravdu krásně. Chlebíčky, cupcaky, jednohubky, skleničky s nějakým červeným džusem. Večírkáři nikde.
,, Jé, jídlo!" Vrhl se Ríša ke stolům. Já se k němu přidala, ale trochu mě zarazila...vůně. Nevonělo to jako dortíky nebo chlebíčky s pomazánkou. Vonělo to jako maso. Váhavě jsem vzala jednu sklenici s rybízovým džusem a napila se. Tekutinu jsem následně vyprskla na stůl.
,, Co je?" Vyděsil se Ríša.
,, Vždyť je to krev!" vyjekla jsem. Ve sklenici nebyl džus. Byla tam krev. Už vystydlá. Slaná a železitá.
,, Cože?" Ríša popadl sklenici a čichl k ní. ,, Pane Bože. Lili... já chci pryč."
,, jestli chceš pryč úplně, musíš tu chvíli vydržet." Ríša si opatrně vzal do ruky cupcake s modrou šlehačkou a zdobením. Čuchl k němu.
,,Lili, já myslím...Že je to dortík z masa. Ten krém bude pravej, zdobení taky, ale těsto není těsto." Řekl a chtěl si kousnout, ale zastavila jsem ho.
,, Nejez to! Bude to z lidskýho masa." Ríša zaječel jako holka a vyhodil dortík do vzduchu. ,, FŮJ! No to jsou teda narozeniny! Krev a lidský maso! Tomu teda říkám oslava. Co ještě? Přijde šílený vražedný klaun?"
,, ÉÉÉ... No, klaun asi ne, ale myslím, že zábava na párty právě dorazila." Řekla jsem a ukázala na jakousi podivnou žlutou krabici s nohama a hlavou s červeným namalovaným úsměvem, která si to k nám rázovala. Oba jsme ztuhli a sledovali Večírkáře blížícího se k nám. Místo rukou měl na konci pahýly se zubama. Jeho hlava připomínala krabici s namalovaným obličejem.
,, JÁ MÁM NAROZENINY! MÁM NAROZENINY!" Vřískal Ríša a začal Večírkáři před obličejem mávat občankou. ,, Sladkých sedmnáct! Podívej!" Večírkáře ale občanka vůbec nezajímala. Zastavil se těsně před námi a skenoval nás. Ríša mě vzal za paži a přitáhl si mě k sobě. ,, Máme narozeniny!" opakoval. Večírkář k nám přišel tak blízko, že se svým tělem téměř dotýkal našeho, ale ty zubatý ruce dal za záda, a díval se Ríšovi z blízka do očí. Pak se odklonil a zatáhl zuby na rukou. Tu nezubatou část rukou omotal kolem našich zápěstí a někam nás táhnul.
,, No počkat? Kam nás to vedeš?" Ptal se Ríša, zatímco byl spolu se mnou vlečen Večírkářem.
,, Já myslím... že nás vede na oslavu." Doufala jsem. Večírkář nás odvlekl do místnosti, kde bylo víc večírkářů. Pak nás pustil a vydal směrem k ostatním podivný chraplavý zvuk. V tu ránu se na nás začali řítit všichni ostatní Večírkáři, ale zatáhli zuby na rukou a posadili nás ke stolu s jídlem. Na hlavy nám dali takové ty špičaté čepičky, a začali troubit na frkačky a rozhazovat konfety. Od nikud se ozvala jakási pitomá dětská otrhovačka, která byla tak cringe, že by jí mohly i tiktokové profily dvanáctiletých po prvním odmítnutí od spolužáka z vedlejší třídy závidět.
Večíkáři kolem nás začali tancovat a nosit jídlo na stůl. Pak před nás postavili obrovský dort, a začali do něj zapichovat svíčky, o kterých bych přísahala, že byly z vosku z uší. Svíčky pak zapálili. A čekali.
,, Myslím, že je máš sfouknout." Řekla jsem.
,, No to mě poser. Pardon. To mě podrž...Ta fajn. Přeju si, aby mě ty krabice nesežraly." Řekl a zfoukul na dvakrát všech sedmnáct svíček. Večírkáři propukli n nadšený chrčivý jásot. Pak jeden z nich začal krájet dort. Dali na talířky dva kusy a položili je před nás. S Ríšou jsme na dort koukali dost znechuceně, protože jsme věděli, že je z lidského masa.
Večírkáři ale stáli okolo nás, a začínali vypadat trochu naštvaně.
,, Obávám se, že to budeme muset sníst." Řekla jsem s hrůzou. ,, Jinak je urazíme."
,, Takže chceš říct, že tady musíme sníst to lidský maso?"
,, Jo, budeme muset!" řekla jsem a zoufale zabořila lžičku do dortu. ,, Tak...společně?"
,, Spo...společně." Kníkl Ríša a taktéž ukrojil kousek dortu. A na tři jsme si oba strčili kus dortu do pusy. Kupodivu... nechutnalo to zle. Ano, bylo to maso. Chutnalo to trochu jako...Sladší krůta. Zavřela jsem oči, a začala do sebe dort cpát. Ríša taktéž.
,, HMMM, je to moc dobrý!" řekla jsem směrem k Večírkářům. Ti opět propukli v nadšený jásot, a pak vzali jeden kus dortu a...Dali ho...Velkému dortu na stropě do pusy.
,, Já se už fakt zblázním! Vraždím lidi, vraždím entity, a teď jím lidský maso!" Nevěřil Ríša svým očím, zatímco do sebe házel dort, aby to měl za sebou. ,, Jak dlouho tady budeme muset být?"
Jakmile jsme dojedli, Večírkáři pro nás ale měli další program. Vytáhli nás od stolu, a ta cringe hudba se výrazně zesílila. Pak kolem nás začali tancovat.
,, Teď musíš tančit!"
,, Tančit? Jasně, proč né, že? Téda, není nic lepšího, než si po pořádný flákotě lidskýho masa zatančit s hromadou šílených vražedných krabic! Já tančit neumím!"
,, Tak se prostě nějak hýbej!" Řekla jsem a začala tancovat. Ríša něco zavrčel a začal předvádět pohyby podobné tomu, jako když se vám chce už hodinu čůrat.
,, Ty seš ale poleno!" Smála jsem se. ,, Zkus tohle." Ukázala jsem tu takovou tu klasickou diskotékovou skákačku. Večírkáři kolem nás udělali kruh a nadšeně tancovali a něco skandovali. A přísahal bych... že ten dort na stropě zpíval. Víc šílené a schizoidní už to pravdu být nemohlo. To jsem si ale jen myslela.
Pak začala hrát písnička na...Ptačí tanec.
,, Jé, tohle známe!" Vyskočila jsem. Večírkáři začali obratem tančit ptačí tanec, a na to, jak byla jejich těla stavěná, jim to šlo velice dobře. S Ríšou jsme oba, tak vykulení, že nám začaly lézt oči z důlků, začali taktéž tancovat ptačí tanec.
Kdyby jste to viděli. Já a Ríša, s čepičkami na hlavách, jak tančíme ptačí tanec uprostřed houfu Večírkářů. Ti nadšeně tleskali při té tleskací části, a při té točící se chytili jeden druhého za paže a nadšeně se točili do kola. K tomu nám zpíval dort na stropě, který nahlas a hlubokým hlasem broukal ,,TU TU TU, TUTUTUT TU, TU TU TU, TUTUTU, TU, TU, TU, TU, tutututu." Písnička jela dost dlouho, asi deset minut, a když skončila, byli jsme už docela utancovaní.
Jenže Večírkáři nás nenechali sedět. Zase nás oba popadli a odtáhli k obří pinatě. Jeden Večírkář pak zavázal Ríšovi oči šátkem a do ruky mu strčil hůl.
,, To mám teď jako rozbíjet piňatu?" Vyjekl.
,, Jo. Do ní!" Zvláštní. Docela mě to začínalo bavit. Byla to vlastně docela sranda. Ríša se rozmáchl, a třikrát piňatu minul, než se konečně trefil. Záviděla jsem mu, že má ten šátek. Protože z piňaty se vysypaly lidské vnitřnosti. Večírkáři nadšeně jásali. Já jsem vzala Ríšu bokem, sundala mu šátek a pošepttala mu, ať se nedívá, co rozbil. Pochopil.
Večírkáři chtěli následně hrát židličkovanou. Málem jsem jí vyhrála, ale pak se mi jeden malej narval pod zadek, a ještě se mi vysmál.
Po pár dalších ujetých tanečkách a dětských hrách, jako Zlatá brána nebo Simon říká, což v podání levelu Fun bylo, že Večírkář něco bručel a ostatní podle toho zvedali a pokládali ruce, a kterou jsme hned prohráli, protože jsme jim nerozuměli, a tím pádem nevěděli, kdy řekl SIMON ŘÍKÁ, a kdy ne. Takhle jsme tam s nima šaškovali věčnost.
,, Tak jo, myslím, že to stačilo. Přežili jsme to, a nevím, jak dlouho tu jsme, ale bojím se, že když tu budeme ještě dýl, tak... už nebudeš mít narozeniny." Uvědomila jsem si. Na levelu Fun už jsme řádili dost dlouho. A nechtěla jsem ani pomyslet na to, co by se stalo, kdybychom tu zůstali do dalšího dne.
,, Jo, máš pravdu. Jdeme!" Ríša chtěl stisknout naše červené tlačítko, ale vtom nás Večírkáři zase popadli a posadili ke stolu. A mně to došlo. To oni chtějí! Chtějí, abychom zůstali až do zítra!
,, Musíme se odsud hned dostat!" vyjekla jsem. ,, Oni chcou, abychom tady zůstali do zítra a mohli z nás udělat dort!"
,, Jo, myslíš, že to nevím? Došlo mi to!" Jenže pak přinesli dárky. ,, No fajn, tak to rychle rozbalíme, a jdeme!" Řekl najednou a vrhl se na dárky. I na mě to začalo působit. Vlastně jsem se dobře bavila. A najednou se mi nechtělo odejít.
Možná by to nebylo zase tak zlé...Zůstat tu. Bavit se, tančit, hrát si, zpívat. Dokonce nám dávají dárečky. Je ti spousta skvělého jídla. A ten roztomilý dort na stropě tak krásně zpívá...Otupěle jsem pomáhala Ríšovi rozbalovat dárky a pomalu zapomínala, že se odsud potřebujeme dostat včas.
Dárky byly různé. V některých byly hračky, v některých lízátka, v některých taky zuby, ale pak Ríša vybalil lidskou ruku.
,,WAHÁÁÁÁHÁÁÁ!" Zaječel a ruku vyděšeně zahodil. ,, To to jako zas je? Proč mi proboha dáváte ruku?!"
,, On další ruku nepotřebuje, on má holku!" řekla jsem se smíchem Večírkářům. Připadalo mi to tak zábavné. A v dalším dárku byla noha.
,, No úžasný fakt! Co dál? Dostanu oko?!" Jakmile to Ríša řekl, jeden z Večírkářů Ríšovi podal malý kulatý balíček. A bylo zcela jasné, co v něm je. ,, A dost! Lili, mačkej!"
,, Ještě chviličkuuuu!" Zakňourala jsem jako dítě. ,, Přece mě nebudeš tahat z mejdanu! Ještě chvíliiii!"
,, Lili?" Nechápavě se ke mně obrátil. ,, Sakra! Co je to s tebou?" Přitáhl si mě blíž k sobě a zatřásl se mnou. ,, Jsi divná! Co to máš s očima?"
,, Co bych s nima měla?" nechápala jsem. ,, Ale mě se domů ještě nechce!"
,, Pokud neodejdem, tak se domů ani nedostaneme! Prober se sakra!" Třásl se mnou. ,, Tvoje oči. Jsou červený!"
,, Nésmysl! Já mám oči hnědý!" Smála jsem se.
,, Teď už ne! Nekouslo tě nic?"
,, Né. Nekouslo." Vůbec jsem nechápala, co to s ním je. Proč se nebaví? Dostal přece takovou krásnou ruku a nohu, a oko!
,, Dělej, pij!" Kopl do mě zbytek neonové vody. ,, Leze ti to tady na mozek!" Bránila jsem se, nechtěla jsem neonovou vodu. Chtěla jsem...chtěla jsem džusík! Pak jsem se ale probrala.
,, Proboha!" Uvědomila jsem si. Bylo to, jako kdyby mi něco vlezlo do hlavy.
,, Už jsi při smyslech?"
,, Jo. Páni. Myslím, že mě to tady dostalo. Musíme pryč." To se ale nelíbilo Večírkářům. Nechtěli nás nechat odejít. Obestoupili nás s balónkama v rukou. A dort, který visel nad námi ve stropě, začal pomalu klesat.
Dort najednou otevřel pusu a vypadalo to, že se nás chystá spolknout. Tak rychle jako nikdy v životě jsem zmáčkla naše tlačítko.
A ocitli jsme se zpátky na začátku levelu 3999.
,, Tak to bylo těsný!" vyjekl Ríša. ,, Jak ti je?"
,, Fajn. Teda! Málem nás dostali! Díky, žes to do mě nalil. Já vůbec nechápu, co se to stalo! Tolik jsem tam chtěla zůstat! Jakoby...jakoby do mě jeden krátce vstoupil. Až teď si uvědomuju, že jsem viděla žlutě."
,, Dostal se ti do hlavy. Asi proto, že nemáš narozky. Chtěli, abychom tam zůstali do dalšího dne a mohli nás dostat." Podíval se na hodinky. ,, No...za dvanáct minut půlnoc. Ještě dvanáct minut, a byl by z nás dort, Večírkář nebo krmení pro ten stropovej dort."
,, Ale zvládli jsme to, podívej!" Ukázala jsem na papír. Všechny úkoly zelené.
,, To byly ty nejhorší narozeniny! Co si mysleli? Je mi sedmáct, a ne sedm. Ptačí tanec? Piňata? Židličkovaná? Simon říká? A jako občerstvení krev a lidský maso. A jakoby to nestačilo, tak dostanu ruku! Lidskou ruku! Víš, co jsem chtěl k sedmnáctým narozeninám? Tablet! A možná prachy na našetření si na řidičák. A ne ruku, nohu, zuby a oko!" Vzala jsem ho za ruce a podívala se mu do očí.
,, Co se tak usmíváš?" Vtiskla jsem mu do ruky papír se zezelenalými úkoly.
,, Tady máš dárek." Řekla jsem. ,, Tohle je naše jízdenka na svobodu. Náš lístek na cestu ven." Vydechl a vzal si ode mě papír.
,, Jo." Konečně se taky usmál. ,, Dokázali jsme to!"
,, Ano, dokázali. A... ještě něco ti chci dát. K narozeninám. Bohužel tady pro tebe nic nemám, takže ti dám," Sundala jsem si mikinu a významně se na něj podívala. ,, Tohle všechno."
,, Jej, ale to jsi mi dala už včera." Usmál se a vzal mě do náruče.
,, Tak ti to dám znova! Aspoň ti to nemusím balit!" Zašili jsme se spolu v našem výklenku, a pak jsme se celí udýchaní posadili ve spacáku a znovu radostně koukali na papír se splněnými úkoly.
,, Tak...co bude teď?"
,, Co by bylo?" Usmála jsem se. ,, Dokázali jsme to. Po půl roce tady. Můžeme jít domů."