Rozplácli jsme se na zemi, na betonu jako kusy pudingu, a k našemu překvapení zcela sušší, ale pořád ve spodním prádle. Aby toho nebylo málo, můj batoh plný věcí mi následně přistál na hlavě...
,, Já už toho mám dost, to nemůžeme dostat padák?" Láteřil Ríša. ,, Ve kterým pekle jsme tentokrát?!" Já jsem se vyděšeně sbírala ze země. Ale...Místo připomínalo silniční tunel, možná chodbu, neosvětlenou, ponořenou ve tmě, ale ne zcela, takže jsem viděla. Asi jako když se v létě začne stmívat, a vy v bytě stále vidíte, ale dojde vám, že by jste si na to čtení už sakra měli rozsvítit!
,, Počkej! Já..." Opatrně jsem vstala a v tom mi spadla podprsenka. Vyjekla jsem a hned jsem jí ze země sundala. Ríša se tomu smál jako idiot.
,, To je bonus?" Smál se mi. ,, Ale jsou trochu malý."
,, Zmlkni sakra!" Štěkla jsem naštvaně, zapnula podprsenku, a začala z batohu lovit oblečení. ,, Na, obleč se taky, než tě tady nějaká entita vykouká!"
,, No to bych nerad, přijít o panictví s entitou z backrooms, to už by teda byl fakt hodně špatný konec."
,, No tak se oblíkej, nebo přijde entita ,, homosexuální úchylák a odvede si tě do svého domečku!"
,, Ty jsi tak přející." Řekl mi ironicky.
,, To máš za to!" Podala jsem mu tričko, kraťasy, boty a mikinu. Když jsme se oblékli a obuli, začali jsme zkoumat místo. Z dálky jsme slyšeli zvuk klavíru. Místo opravdu připomínalo tunel, ale po jeho stranách byla...spousta dveří!
,, No to mě podrž...Myslíš, že by to mohl být..."
,, Hub?" Dokončil za mě větu.
,, Jo. Podívej, ty dveře..." Na dveřích opravdu byla čísla, ale nebyla od nuly nebo od jedničky...Byla očividně přeházená, ale kam až jsme v tmě dohlédli, byly dveře.
,, Nojo. Vypadá to tak, jak Tomáš a jeho lidi popisovali. Ale...neříkali jsme si, jak moc se potřebujeme dostat do Hubu? A najednou jsme tu? To se mi nezdá. To by bylo až moc snadný na tohle místo." Měl pravdu. Kdyby si stačilo přát se někde ocitnout, a následně by nás to tam poslalo, nebylo by v backrooms co řešit.
,, Jo, je to podezřelý. Ale...všechno sedí. Ledaže by tohle bylo něco, co vypadá přesně jako Hub, a má za úkol to lidi zmást.
,, No, ať je to, jak chce, musíme zkusit dveře. Podle toho to poznáme."
,, Víš přece, že otevírat náhodně dveře tady není dobrej nápad."
,, Ale...kdyby to přece jenom byl Hub, pak toho musíme využít, než se zase někam propadneme." Zase měl pravdu. Přišla jsem ke dveřím s číslem sedm. Bylo zamčeno.
,, Zamčený." Řekla jsem.
,, Jo, to proto, že potřebuješ ty správný klíče. Jakej klíč že to máme?"
,, 974." Odpověděla jsem. ,, Ale my potřebujeme najít nekonečno nebo 230. Protože tam by mohla být potencionální cesta ven."
,, No, pokud je tu jen z poloviny tolik levelů jako na fandom wiki, a tak podobně, pak je tady asi 10 000 různých levelů. To budeme hledat hodně dlouho. Navíc od těch nemáme klíče."
,, Jsme zatím nejblíž úspěchu, co jsme kdy byli. Takže to musíme zkusit. Třeba budou nějaký otevřený. Budeme to průběžně zkoušet. Má tu být bezpečno. Jsme na dobré cestě."
,, V tom máš pravdu. Ale jak vidíš, čísla jsou napřezkáčku. Tak kterým směrem?"
,, Tudy." Ukázala jsem směrem, kterým mě naváděla intuice. Tak jo, hledej ležatou osmičku, číslo 230 nebo alespoň to 974. Nemáme se od čeho víc odpíchnout." Zkusili jsme pár dveří. Všechny byly zamčené. Kromě jedničky. Ale díky tomu jsme poznali, že skutečně jsme v Hubu. Protože za dveřmi s číslem jedna byl level jedna. Odemčená byla ještě jedenáctka. Ta vypadala jako město. Jako město dost podobné těm v našem světě. Málem jsem...si v první chvíli až myslela, že je to svět tam venku, ale zmátl mě ten...americký styl. To nebylo Brno. A rozhodně to nebyla Česká republika. Jasně, dostat se do USA by nebyl takový problém, furt by to byla cesta do našeho světa, ale nechtěla jsem nikam vstupovat, dokud bych si nebyla jistá, navíc je dost možné, že spousta levelů takhle vypadá, a protože jsou tyhle dveře otevřené a dá se do nich jít, kdyby to byl východ, nejspíš už by se o tom vědělo. Ostatní dveře byly zkrátka zamčený.
,, Fajn, jsme v Hubu." Řekla jsem nadšeně. ,, Je to jasný. Tohle je naše šance!"
,, Ty...Lili...?" Oslovil mě. ,, Víš, jak jsem tehdy, když jsme se poznali, říkal, že v případě nouze bych tě tady nechal...Je ti doufám jasný, že to už neplatí." Trochu překvapeně jsem se na něj podívala. Zcela upřímně, vůbec jsem si nepřipouštěla fakt, že mu nemůžu úplně věřit. Byli jsme v tom prostě spolu. A na to, co tehdy řekl jsem, přiznám se, zapomněla.
,,N...no...To jsem ráda. Já bych tě tady taky nenechala." Řekla jsem. ,, Jsme přece tým."
,, Jo, dobrej tým. Když jsem tě uviděl poprvé, bylas cizí člověk. Ani jsem nevěděl, jestli ti můžu věřit. Ale teď jsi kámoška." Usmál se.
,, Díky. Já na to zapomněla. Nikdy jsem neměla v plánu tě tu nechat ve štychu. Nemáme tady nikoho jinýho. A být sám na tomhle místě..."
,, Navíc...žiju jen díky tobě. To tys odehnala toho Smilera, a toho Tupce. Ty máš s sebou od začátku pár důležitých věcí. A taky jsi silnější, než já." Řekl něco, co bych od kluka v životě nečekala, že může přiznat.
,, Jsem starší." Řekla jsem, jako kdyby to snad bylo vysvětlení. ,, Musím být ta statečná. A... podívej, Ríšo, my se odsud dostanem. Oba dva. Spolu!" řekla jsem rozhodně.
,, A taky nám celou dobu dáváš naději." Dodal. ,, Ještě jsem ti za to nepoděkoval."
,, Poděkuj mi, až budeme venku. Pak mi můžeš jako poděkování koupit kafe." Zasmála jsem se. Nebo...Možná flašku vína!"
,, Tu mi neprodaj." Zasmál se. ,, Ale klidně ti jí šlohnu doma." Pak ke mně natáhl ruku. ,, Tohle jsme měli udělat už dávno. Spojenci?" Jeho ruku jsem přijala.
,, Spojenci." Řekla jsem s úsměvem. Zvláštní. Backrooms nám vzalo svobodu, jistotu, naše rodiny a naše životy tam venku, které jsme z vteřiny na vteřinu opustili. Ale dalo nám to nové přátelství. Takové, které, až se odsud dostanem, ( a schválně neříkám JESTLI se odsud dostanem, protože já prostě věřím, že ano) tak určitě zůstaneme kamarádi už navždy.
Pak jsme ale před sebou něco uviděli. Byl to...Načančaný piknikový koš.
,, Jé, hele! Podívej!" Přiskočila jsem ke košíku s růžovou mašlí na držátku.
,, Co tam je? Je tam mandlová voda?" Zajímal se Ríša. ,, A jídlo?"
,, Jo! Podívej! Mandlová voda, dokonce kakao, kafíčka, spousta jídla, nějaký mýdla...Klasický dárkový koš!" Zkoumala jsem košík. Ríša si přiklekl ke mně.
,, A taky tu stojí: MAJETEK KLÍČNÍKA." Přečetl cedulku, která byla ke košíku přilepená. Prudce jsem od koše odskočila.
,, Cože? Tak...to by jsme na to asi neměli sahat."
,, Proč? Myslíš, že je to past?"
,, Ne, ale vzpomeň si. Co říkal Tomáš. Klíčník je ten, co po backrooms rozhazuje ty klíče. Nejspíš bydlí v téhle úrovni. A...tak si říkám, jestli to nebyl on, kdo nás sem dostal, protože abychom se sem jen tak dostali z Poolrooms, když si o to řekneme, to je celé nějaké podezřelé."
,, Aha vlastně. A ty myslíš, že nás slyšel, a zželelo se mu nás, a tak nás sem vzal?" řekl s náznakem sarkasmu. ,, To je taky podezřelý."
,, Možná, ale pokud je to jeho košík, měli by jsme ho asi radši nechat na pokoji."
,, A to si myslíš, že bytost, která umí svobodně cestovat úrovněmi, jak se jí zachce, si jen tak vytrousí dárkový koš? Že ho ztratí?"
,, Možná ho neztratil. Možná ho tady nechal schválně."
,, Aby ho někdo našel? No, když dává klíče, pak možná dává i dárky."
,, Jenže to by tam stálo něco jako BERTE SI, a ne MAJETEK KLÍČNÍKA. Mohl by to brát tak, jakože jsme mu ho ukradli."
,, Takže to bude past."
,, Možná. Každopádně by jsme ho měli nechat být."
,, A nevezmeme si z něj aspoň tu mandlovou vodu?"
,, Ne, ani tu." Zavrtěla jsem hlavou. Co když se dívá?"
,, Jakože Klíčník tě sleduje, Klíčník tě vidí?" Zasmál se Ríša.
,, Pokud nás slyšel v Poolrooms, pak ano!"
,, No fajn, tak ho necháme tady, a jdem hledat naše dveře." Koš jsme nechali košem a vydali se dál hledat dveře. Nevím, jak dlouho jsme se courali po hubu, ale 2x jsme odpočívali. A pak jsme za sebou uslyšeli hlas.
,, Hej, vy tam!" Otočili jsme se a k nám si to rázoval muž asi okolo třiceti let s hnědými vousy a modrýma očima.
,, Kdo jste?" řekla jsem, a zase stiskla pepřák.
,, Antonín Ulehla, těší mě." Představil se nám muž. ,, Nebojte se. Jsem z komunity, která zde žije. Sídlíme tady. Vy jste se sem teď dostali?"
,, No, dá se to tak říct, bude to maximálně tak den, co jsme tu." Odpověděl Ríša.
,,Jste tu sami?"
,, Ano, jen my dva spolu." Řekla jsem. ,, Jsme Lili a Ríša."
,, Tak to mě moc těší. No...můžu vám nějak pomoct?" To nás trochu zaskočilo.
,, Vy jste Klíčník?" Zeptal se Ríša. Muž se zasmál.
,, Né, to opravdu ne. Jsem člen jedné z komunit, které zde pobývají. Už tu jsme nějaký ten pátek, takže...jsme se usídlili tady, a radíme cestujícím, které se sem dostanou. Já jsem zrovna na obchůzce, zda tady někdo nebloudí, a vidím, že ano. Máme za cíl radit ostatním s tím, s čím můžeme. Kolik vám je? Vypadáte ještě jako defacto děti."
,, No, mě je šestnáct, a jí osmnáct." Řekl nesměle Ríša. ,, Radíte? A víte, jestli je v backrooms východ?"
,, Tak na tuhle otázku se ptají všichni, a bohužel zrovna na tu nemáme odpověď. Povídá se...něco o úrovni 3999, kde, když splníte nějaké zkoušky, můžete se dostat ven, ale nevím o nikom, komu by se to povedlo." Aha. Tak tohle byla nová informace. O úrovni 3999 s úkoly a východem nám zatím nikdo nic neříkal. ,, Ale to není jisté. Zde jsou spolky, které doufají, že když budou uctívat Klíčníka, že jim požehná, a to by je mohlo dostat i ven."
,, A funguje to?" Vyhrkl Ríša.
,, No, zatím nikomu nepožehnal." Zasmál se pan Ulehla.
,, My jsme slyšeli o možném východu v úrovni 230, a pak taky o tom, že když v úrovni nekonečno nasedneme na to správné letadlo, že doletíme do našeho světa."
,, Tak na to pozor. Level nekonečno je podle všeho, jak název napovídá, nekonečný. Takže kdo ví, kam vás letadlo odnese. Dost možná jen do jiné části té úrovně. Možná do jiných levelů. Podle všeho, je tam spousta letadel, a každé letí jinam, a asi není tak snadné poznat, které letí kam. No a co se týče východu v úrovni 230...pravdou je, že jeden náš člověk, který se tam vydal, se nevrátil. Ale také vím o takových, kteří říkali, že tam žádný východ neviděli." Zklamal nás.
,, No...je to naše jediná naděje. A zní to asi jistěji, než to letadlo."
,, Máte nějaké klíče?" Změnil Ulehla téma. ,, My jich máme docela dost. Můžeme s vámi nějaký vyměnit."
,, Máte klíč do levelu 3999 nebo 230?" Zeptal se Ríša.
,, Ne, ty nemáme. Možná je mají jiné komunity zde. No a je...je něco, co by jste chtěli vědět o backrooms?" zeptal se. Já vytáhla klíč, který jsem měla, a ukázala mu číslo.
,, Znáte tuhle úroveň?"
,, Ukaž...Kitty house." Podrbal se na bradce. ,, To je cenný klíč. Zcela bezpečná a dobře zabezpečená úroveň. Plná poživatelného jídla, pití, s elektřinou, tekoucí vodou, a dokonce wifi připojením!" To nás potěšilo. Fakt, že máme klíč od úrovně, která se tady zdá být skoro rájem.
,, A entity?"
,, Jedna. Neškodná, a dost možná i celkem přátelská. Tam by vám bylo dobře, i když...vypadá to tam... jak to jen říct...jako chlap můžu říct, že strašidelně." Zasmál se. ,, Ale je to docela dobré místo." Ríša se na mě otočil.
,, Tak...nezajdeme tam?"
,, Ještě zkusíme hledat tady, a pak se rozhodneme." Řekla jsem, ale musela jsem uznat, že to zní velice dobře.
,, No, ty dveře, co tady vidíte, jsou od levelů, ale potřebujete klíč. Ale to už asi víte. Stejně tak už asi víte, že si musíte dávat pozor na entity, na okna, a jak se dá mezi některými levely cestovat." Dal se do dobře míněných rad.
,, Jo, to víme. Ty obecné věci...Už tu trčíme nějakou dobu. Ale rádi si poslechneme další důležité informace pro...Jak to jen říct, mírně pokročilé?" Pokusila jsem se najít správný výraz.
,, To záleží, co už všechno víte. Takže...jaký máte plán? Pokusíte se najít úroveň, ke které máte klíč?"
,, Jo, to taky. A taky tu knihovnu, a možná i klíč od ní. Level nekonečno bych tím pádem nechala jen jako nouzovku. A o tom levelu 3999 víte něco víc?"
,, Nevím, všechno jsou to jen povídačky. Dveře od něj tu jsou, zamčené. Nevím o nikom, kdo by tam byl. Vím jen, co se vypráví. Nebo spíš co vypráví místí ŠKOLA V PŘÍRODĚ, jak jim říkám. To je komunita lidí žijících zde v Hubu, kteří učí své žáky o backrooms, o entitách a o úrovních. Můžete se k nim přidat, když jim dáte nějakou školní pomůcku. Jsou docela v pohodě. Jen ti jejich učitelé mají kapánek nos nahoru, a ti jejich žáčci, čím déle tam jsou, tak tím více taky. Myslím, že kdyby jim někdo otevřel cestu ven, že už by ani nechtěli odejít. Zvykli si tady. A líbí se jim tu. Ale o východech toho opravdu nikdo moc neví. Mnoho lidí ale věří, že existuje, a já osobně si to myslím také."
,, My taky, proto ho hledáme. Víte ještě něco o té knihovně?" Zeptala jsem se.
,, No, je to obrovská, obrovská knihovna plná skutečných knih. Zdá se, že se zde prostor chová zvláštně, protože dveře a další propojení mezi místnostmi mohou vést k náhodným místům. Jsou vzácné případy, kdy se budovy a celá jejich místnost před někým posune, což dokazuje teorii, že knihovna se neustále mění, dokonce rozšiřuje své sekce, aby vytvořila další a další knihy. Co se entit týče, pak jsou tam Knihovníci." Řekl a já i Ríša jsme se neudrželi a vyprskli smíchy.
,, A co dělají? Chodí, a dělaj na lidi PŠŠŠT?"
,, No, moc se nesmějte. Podle všeho nejsou zlí, a jsou schopní komunikovat, ale provokovat by jste je neměli. Pak je tam Vypravěč. Ten je horší. Umí manipulovat s pamětí a znalostmi, a také umí měnit tvar, kromě bezpočtu dalších magických schopností. A jsou tam Smileři. Je tam i pár kolonií, ale ten váš východ..." Ulehla se podrbal za uchem. ,, Jsou to jen teorie. No, ale zkusit to asi můžete. Místo je to ale podle všeho neskutečně obrovské, a najít ho tam může trvat celou věčnost." Ulehla nám pověděl ještě spoustu zajímavých věcí, a my jsme dál putovali po Hubu. Ony dveře 230 jsme po nějaké době našli. Zamčené. A klíč jsme nenašli. Narazili jsme na pár dalších lidí, se kterými jsme se dali do řeči, a zjistili další věci, vše, co jsem považovala za jen trochu důležité, jsem zapsala.
A pak jsme objevili dveře s číslem 974. Významně jsme se na sebe podívali.
,, Tak co? Budeme tady courat a hledat klíč od knihovny nebo Klíčníka nebo...se tam zajdeme podívat?" Zeptala jsem se.
,, No, nevím jak ty, ale já už tady šílím a padám únavou. Pokud je tam pohodlí, jídlo, voda, a dokonce internet, asi by jsme tam měli jít. Víš co, odpočinout si. Od toho všeho. Já mám dost." Soucítila jsem s ním. Taky jsem měla dost. Už jsme byli v backrooms celé týdny. A potřebovali jsme si odpočinout. I za cenu toho, že se náš návrat opozdí.
,, Tak to zkusíme. Stejně vlastně nevíme, kde ten východ je. Možná, že tam i najdeme něco užitečného." Zasunula jsem klíč do zámku. Dveře se otevřely. Do očí nás praštilo žlutorůžové světlo. Podívali jsme se na sebe a vstoupili.