Jako pětiletá holčička, Emily prožívala jedno z nejšťastnějších období svého života.
Což bylo logické, ve svém věku ještě pořádně nechápala okolní svět a ani jeho opravdové nástrahy a problémy, se kterýma se dospělí v jejím okolí potýkali.
Nedokázala ještě správně posoudit co je správné a co je špatné, řídila se svým dětským rozumem a vždycky okolo sebe měla milující matku, která ji učila, jak udělat ty nejlepší volby.
Jako každý, se ale i ona jednou stala člověkem, který se sám rozhoduje a dělá svoje vlastní chyby. Jenže Emily se tím člověkem, na rozdíl od svých vrstevníků stala už v šestnácti, kdy nebyla na takovou tíhu připravená.
Celý život se o ní její matka starala, pomáhala ji s úkoly, radila s prvními láskami a objímala při každém neúspěchu, najednou, najednou to ale byla Emily, která měla něčí život ve svých rukou.
Když Elizabeth onemocněla a Jason utekl, všechno najednou spadlo na ni. Na nezkušenou, vyděšenou a zrazenou dívenku, která v té domě měla mít malicherné starosti o škole, o kamarádech a o sama sobě.
Jenže tohle všechno zmizelo a Emily snad poprvé v životě pochopila, co to znamená, opravdu se starat.
A co víc, den co den musela sledovat svoji matku, jak slábne a tráví noci v bolestech s vědomím, že jí nemůže nijak pomoct.
Bylo to období, které ji nejvíce poznamenalo, které ji donutilo zanevřít nad jejím bratrem a přísahat mu pomstu.
Nějak doufala, že ho drogy dostaly a že už si dávno své vytrpěl, to bylo to, co jí pohánělo za novým životem. To ji donutilo odstěhovat se do Londýna a začít nový život, s novým štítem, snažit se zapomenout, najít si nové přátele a žít aspoň trochu obyčejný život obyčejné dvacetileté ženy, na které by nikdo nepoznal, čím si doopravdy prošla.
A pak jednoho dne ho znovu uviděla, ve stejném městě, jen pár ulic od místa, kam chodívala běžně. To co ji popadlo se nedalo vysvětlit. Tak strašně moc ho chtěla najít, tak strašně moc.
A to ji také dostalo až sem.
Sedíc na gauči, opět vyděšenou a nepřipravenou na věci, které ji ještě měly čekat.
Jako kdyby se všechno opakovalo. Jako kdyby si minulost opět znovu našla cestu do jejího života.
Anna se měla každou chvíli vrátit, čímž také byla Emily víc nervózní.
Představovala si, jak se dostane do Morganových rukou a přijde o život, jenom kvůli její blbosti.
Věděla však, že nemá na výběr a musela doufat, že všechno vyjde tak jak má.
Když uslyšela tiché klepání na dveře, srdce ji vynechalo dva údery. Vstala a pomalu se vydala na chodbu.
Každý její krok se zdál nesnesitelně dlouhý. Celé její tělo trpělo v napnuté křeči a její žaludek se obracel vzhůru nohama, když stiskla kliku.
Naštěstí se však setkala pouze s promočenou a zamračenou Annu, která v ruce svírala Emilyinu kabelku a klíče od svého auta.
Následoval dlouhý, uklidňující výdech.
„Díky bohu." Zamrmlala nahlas.
Vzala si od Anny tašku a při chůzi zpátky do obýváku našla ve volaných kontaktech číslo, které potřebovala.
„Řekneš mi konečně co se děje? To on? Ublížil ti nějak? Emily?!"
Anna zoufale mluvila na svoji kamarádku. Když ji poslala před jednu z největších firem v Londýně, pořád nechápala, proč by Emily jela zrovna tam. Bylo jí ale jasné, že s tím měl něco dočinění majitel – Christopher Morgan.
Tím se však vynořovaly další otázky, a jestli si Emily myslela, že to její kamarádka jen tak vzdá a bude jí věřit, tak to se mýlila.
Nehodlala opakovat svoji chybu. Podruhé už jen tak nečinně stát nezůstane.
„Em?" Zopakovala její jméno a čekala na odpověď.
Hnědovláska se však rozhodla svoji kamarádku ignorovat. Rychle vyťukala číslo té policistky a přiložila si mobil k uchu.
Kupodivu byl pořád po těch dvou dnech nabitý natolik, aby stihla poslední hovor.
Když ji to černovlasá policistka zvedla a na druhé straně se ozval její hlas, veškerá slova, která na ni Emily plánovala vychrlit, jako by se ztratila z jejího jazyku. Nebyla schopná cokoliv říct.
„Haló?"
Pořád nic. Frustrace, která projela celým jejím tělem, byla k nevydržení.
„T-tady Emily, Emily Evansová, musím s vámi nutně mluvit."
„Emily? Jste v pořádku? Volala mi vaše spolubydlící-" Chtěla to doříct, ale Emily ji zastavila.
„Myslím to vážně! Musíme se sejít. Jde o..."
Nadechla se, předtím, než vyslovila jeho jméno.
„Jde o Morgana."
Stačilo jediné slovo a Dianna všechno pochopila. Tedy ne všechno, ale dokázala si vytvořit celkem přesný obrázek.
„Řekněte mi místo a já přijedu."
Emily nadiktovala adresu nejbližšího parku, kam chodívala ráno běhat a potom zavěsila.
Když se otočila zpátky k Anně, setkala se s jejím pobouřeným a vystrašeným výrazem.
„Omlouvám se." To bylo to jediné, co z ní vyšlo.
Ani sama nevěděla, za co se omlouvá. Možná za svoje chyby, možná za to, že ji automaticky zatáhla do svého průseru, když se vrátila domů. Možná za to, že nebyla připravená říct ji pravdu. O ničem.
„Em, víš, že mi můžeš věřit. Jenom mi řekni, co se stalo."
Kéž by to bylo tak jednoduché.
Pravdou bylo, že Emily se spíš bála, bála se o její bezpečí a bála se, že pokud se Anna dozví, co před ní celou tu dobu tajila, už ji nebude věřit.
A to by ji zlomilo. Protože zrovna teď to byl člověk, kterého nejvíce potřebovala. William byl pryč, a kdyby mu Emily zavolala, akorát by mu způsobila další starosti.
William.
Problesklo Emily hlavou.
Jasně ji varoval, aby byla opatrná a ona ho neuposlechla. Nejspíš si za to nakonec mohla sama.
Ne její bratr, ne Morgan, ne nikdy jiný. Ona sama.
„Já nemůžu. Slib mi, že zůstaneš doma, slib mi, že mě to necháš zvládnout."
„Zvládnout co?" Vyhrkla téměř okamžitě. Cítila se zrazená. Její tolerance lží už dávno přetekla a Anna pomalu zjišťovala, jak strašný je pocit, když vám někdo lže do očí a vy to víte.
„Prosím."
Zakňučela Emily a popadla svoji druhou bundu, která visela na zdi v chodbě.
Za dvacet minut řekne všechno policii a potom, potom bude všechno v pořádku.
Hluboko uvnitř věděla, že to tak jednoduché nebude, ale chtěla tomu alespoň na chvíli věřit.
Jeden malý, nepatrný okamžik, plný naděje. To bylo vše, po čem toužila.
Copak to bylo příliš?
Bez dalších slov prošla okolo Anny a pěšky se vydala k onomu parku.
Byla překvapená, když ji jen tak nechala odejít, ale věděla, že ji čekají hodiny vysvětlování.
Neobtěžovala se s deštníkem, pouze si nandala kapuci a skoro vybitý mobil si schovala do kapsy, aby se nenamočil od slaného deště.
Bylo pozdě večer a ulice se už kvůli špatnému počasí zdály prázdné.
Normálně ji trvalo tak pět minut, než uběhla trasu mezi jejím bytem a parkem, ale když šla pomalou chůzi, uběhlo tak patnáct minut, než došla na dané místo.
Jak očekávala, všude bylo pusto. Úmorný déšť se trochu zmírnil, takže Emily přestala být taková kosa. Přesto cítila ale chlad skrz na skrz, ne fyzicky, ale pocitově.
Přemýšlela nad tím, jestli bude moct někdy zapomenout, co se v posledních dnech stalo.
Věděla, že policie po Morganovy pase ale nemohla si být jistá, jestli to zahrnuje i jejího bratra.
A o to tady přeci šlo ne?
Dostat Jasona, přinutit ho zaplatit. Čím déle se o to ale Emily pokoušela, tím více nástrah ji posílalo k zemi. Jenže když se já povedlo utéct Morganovi, měla by to teď vzdávat? Samozřejmě, že ne. Dotáhne to do konce, přesně tak jak si slíbila.
Z jejího přemýšlení ji vytrhlo policejní auto, které zastavilo jen pár metrů od ní. Vystoupila z něj Dianna a když si všimla Emily, hned se vydala jejím směrem.
„Přijela jsem hned, jak to šlo." Mile se usmála a bylo vidět, že zůstává v klidu.
Jak může?
Pomyslela si Emily, ale nejspíš za tím byla její kariéra. S něčím podobným se musela v tomhle městě potýkat běžně.
Morgan totiž rozhodně nebyl jediný hajzl, který si vydobyl svoji cestu na vrchol díky penězům a moci.
„Udělala jsem strašnou chybu."
Dianna nechala rozsvícená přední světla, takže si obě viděly do obličeje.
„J-já myslela, že to zvládnu, že si jenom vezmu nějaký dokumenty a pak zmizím ale-"
Odmlčela se a věnovala Dianně dlouhý pohled, plný strachu.
Její bojovnost se opět někam vytratila, protože dívka, která tam teď stála se ani náhodou nepodobala dívce, která by se rvala, jen aby získala spravedlivost.
Dianna udělala pár kroků tak, aby stály téměř u sebe. Starostlivě položila své ruce na její ramena a podívala se jí přímo do očí.
„Musíš mi říct, co přesně se stalo, ano?"
Emily jenom přikývla. Věřila jí. Věřila tomu, že ona by udělala cokoliv, aby Morgana zničila.
Nevěděla proč, ale věřila.
„On to ví, ví, že po něm jdete, to proto mě nezabil. Snažila jsem se získat nějaké informace o-"
Chtěla doříct větu. Chtěla ji říct o svém bratrovi, chtěla konečně tohle velké tajemství vypustit a chtěla, aby věděla, proč tohle všechno dělá. Chtěla, aby si nemyslela, že je to jenom pitomá novinářka, která riskovala svůj život pro nic, jenže už to nestihla, protože ji vyrušil cizí hlas.
A tenhle hlas, Emily moc dobře věděla, komu patřil.
A než stačila cokoliv říct, za Diannou se vynořila vysoká postava.
A jakmile vystoupila tak, aby ji mohly policejní světla osvítit, Emily se zmocnila panika, jako nikdy předtím.
Stál tam. V celé své kráse a zuřivosti a v ruce držel kovový předmět, kterým mířil na Diannu.
„Kdybych byl tebou, neřekl bych kurva už ani jedno slovo."
Jeho hlas prošel jejím tělem a zanechal na každém milimetrů husí kůži.
Morgan.
-----------------------------------------------------------------
Omlouvám se, že jsem zase nepřidala tak, jak jsem slíbila, ale tahle kapitola je snad nejdelší kterou jsem kdy napsala...Přesně 1559 slov, což jsem ani netušila, že se mi někdy povede :D:-)
Taky jsem vás chtěla poprosit, jestli by jste nezkusili víc komentovat a psát mi, co si o příběhu myslíte :-) Nechci dávat něco jako "Přidám novou, až tu bude 5 komentářů a 10 votes"
Ale byla bych ráda, kdyby jste byli víc aktivní :-)♡
Ps-Na obrázku je Dianna, ještě jsem ji nepřidala do obsazení))