Minule jste četly:
Pak jsme si všichni šly sednout ven na jejich terasu kde už slunce začínali svítit, muselo být snad 27°.
Byl krásný slunečný den.
.............................................................
,,Jak si vůbec na nás přišla y/n?" zeptal se kirhsima? ne sero, jo sero ten Španěl.. asi Španěl.
,,Arisu vás má hodně v oblibě a já jsem její nejlepší kamarádka tak mi i všem říkala, ale moc jsem ji neposlouchala takže jsem toho tolik nevěděla" vysvětlila jsem.
,,Aha a-" začala větu mina a chtěla něco říct, ale v tu chvíli ji přerušilo zvonění mojeho mobilu.
Pití jsem položila na stůl a odešla jsem za roh domu, zvedla jsem neznámé číslo a byla zvědavá kdo to je.
,,Y/n.." ozval se hlas od šéfa rodičů.
,,Ano stalo se něco?" zeptala jsem se že strachem.
,,Myslíš že by ses teď mohla dostavit?" zeptal se.
,,No za hodinu bych tam byla" řekla jsem.
,,Musíš sem co nejdřív" řekl.
,,Hned přijdu" řekla jsem s největším strachem a vypla to.
Došla jsem ke všem a chtělo se mi brečet.
,,Můžete ne co nejrychleji odvést? Asi se něco stalo mým rodičům" řekla jsem a začala jsem se třást.
Bez odpovědi vstal Bakugou a došel ke mě.
,,Jdeme" řekl a chytl mě za ruku.
Došel se mnou k jeho autu, oba dva jsme nasedli a on vyjel, jeli jsme vážně rychle.
Divím se že ho nestope žádný policista.
Policista..
,,Co jsou?" zeptal se řidící Bakugou vedle mě.
,,C-co?" zakoktala jsem.
,,Co dělají za práci" vysvětlil.
,,Oh aha.. oba dva jsou policisti" řekla jsem a on se zarazil.
Jeho oči se dokořán otevřeli a zatajil se mu dech.. neměl slov.
,,Stalo se něco?" zeptala jsem se, nevím proč, ale vážně jsem se o něj bála.
Nastalo ticho
,,Moji rodiče byly pokročilí policisté.." začal.
,,Zahynuli při akci" dodal.
,,To je mi moc líto" řekla jsem a představila jsem si že by se to stejně mohlo stát i mojim- ne! Oni jsou silní a nic jim není!
,,Y/n" řekl mé jméno a chytl mě za třesoucí se dlaň. Ani jsem nevědělay že se třesu.
Podívala jsem se na něj a on jen řekl ,,bude to dobré".
Pak mě pustil a řídil dál.
Díky té rychlosti, kterou jel a jakými zkratkami jsme na místě byly během 30ti až 45ti minut. Zbytek cesty už bylo ticho.
Vystoupili jsme z auta a já jsem se hned rozvěhla dovnitř, Bakugou za mnou přišel a ve stejnou chvíli přišel i šéf.
,,Y/n, Bakugou? Co vy tady děláte?" zeptal se ho.. asi se znali.
,,Je tady se mnou, přivezl mě" vysvětlila jsem.
,,Aha" kývl šéf, rozešel se do nějaké místnosti a my jsme šly s ním.
V místnosti nebylo nic kromě jednoho malého stolu.
,,Y/n musím ti něco říct" řekl a podíval se do země, vypadalo to jakoby se mi ani nemohl podívat do očí.
,,D-děje se něco? A vůbec kde je máma s tátou?" zeptala jsem se.
,,Oni.."
Ne jen to ne
,,Tvoje matka to nezvládla s tvůj otec je v kómatu ze kterého se dřív jak za dva roky neprobudí.." řekl šeptem.
,,Počkejte tohle není možné" řekla jsem nevěřícím a třesoucím se hlasem a nevěřícím úsměvem přičemž mi začali téct slzy.
,,Je mi to moc líto" řekl a došel ke dveřím ,, důkazy máte na stole" dodal a odešel.
Okamžitě jsem se ke stolu rozběhla, byla na něm jen světle hnědá papírová obálka.
Otevřela jsem ji a uviděla jsem tělo své matky střelené přímo do středu čela a tělo svého otce připojeného na hodně přístrojích.
Slabá jsem si klekla a rozbrečela jsem se, začala jsem řvát a do stolu bouchat dokud mi z klubu nezačala téct krev.
Bakugou ke mě přišel a za ramena si mě otočil k sobě.
,,Y/n" snažil se na mě mluvit, ale já jsem se snažila od něj dostat pryč a ruce si rozbít ještě víc. Neovládala jsem se.
,,Y/n!" zařval tak nahlas že se mi pár vteřin musel sluch zotavovat.
,,Y/n.." zopakoval mé jméno už potichu ,,je mi to moc líto" dodal a já jsem ho okamžitě objala.
Rozbrečela jsem se ještě víc a začalo mi téct i z nosu. Nedokázala jsem tomu uvěřit, ale důkazy byli jasné..
Bakugovi ukápli taky pár slz, asi si vzpomněl na své rodiče. Objal mě zpátky a držel mě jakoby mi chtělo dokázat, že mě ochrání.
Celé jeho tričko bylo mokré od mých slz.. musím mu to zaplatit.
Brečela jsem minimálně dvacet pět minut.. pak už jsem na to neměla sílu.
Pustila jsem se z obětí a sedla jsem si do rohu místnosti.
Měla jsem dokořán otevřené oči a dívala jsem se na stůl, očima jsem ho zkoumala.
Ani jsem se nehnula a moc jsem nemrkala.
Slzy mi pořád tekli, ale už jsem nevydávala žádné zvuky, jen jsem dýchala.
Bakugovi seděl vedle mě a já jsem byla o něj opřená.
Nedokázala jsem nic říct, ani jsem nechtěla a on to asi chápal, proto nic neříkal.
O další půl hodinu zpátky jsem se rozhodla už mluvit.
,,Jak dlouho ses z toho dostával?" zeptala jsem se ho.
,,Čtyři roky a pořád ještě nejsem v pořádku" řekl.
,,Aha.. a jak sis pomohl?" zeptala jsem se.
Nic na to neřekl jen si stoupl a svlékl si své kraťasy.
,,Tohle se ti, ale nestane" dodal.
Celé stehna byly zjizvené, když věděl že jsem si to dost prohlédla tak si je zpět oblékl a sedl si vedle mě.
,,Co.. co když to nezvládnu a udělám to stejně co ty?" zeptala jsem se třesoucím se hlasem.
,,Nestane.. pomůžu ti" řekl a pohladil mě po hřbetu ruky. Trochu mě to uklidnilo.
Cítila jsem se jako bez duše.
,,Bolí to?" zeptala jsem se.
,,Z krví jde všechna bolest a agresivita na určitou dobu pryč" řekl.
,,Ale to ty nikdy nezažiješ, je mi u prdele že tě znám den, pomůžu ti ať by jsi protestovala nebo ne" řekl a odmlčel se. Jeho slova mě uklidnila trošku víc.. bylo hezké to od něj slyšet i když mě zná jen chvíli.
,,To je od tebe hezké, ale ani mě neznáš" zasmála jsem se z brekem.
,,nemůžeš takovou krávou jako jsem já zaobírat-" dodala jsem.
,,Můžu si dělat co chci a ty už se nikdy nebudeš urážet" přerušil mě.
Podívala jsem se na něj a usmála se. Byl to hezký pocit.. sice jsem ho pocítila jen na chvíli, ale alespoň něco.
,,Jdu domů, sama.. nikomu nic neříkej, řekni to až Arisu bude chtít odejít. Řekni jí že jsem v pořádku že.. něco si vymyslí" řekla jsem a vstala.
,,Pokud mi chceš pomoct tak udělej co jsem ti teď řekla" dodala jsem a z místnosti odešla.
Pak jsem odešla z celé stanice a rozešla jsem se domů kam jsem taky došla.
Zamkla jsem ho a bez duše a nálady jsem došla do svého pokoje. No zamkla.. to si ani nepamatuju jestli ano nebo ne.
Všechen bordel co jsem měla na posteli jsem zhodila dolů a lehla jsem si do postele.
Přitáhla jsem k sobě peřinu a začal jsem do ní brečet a vzlykat.
Nechtěla jsem dnes nikoho vidět a už vůbec ne své blízké. Věděla jsem, že by mi chtěli pomoct a uklidňovat mě způsoby 'už ji tam nic neboli' a další, tohle jsem teď ale vážně nepotřebovala .
Věděla jsem že jsem doma sama, ze to nikdo neuslyší ale.. nechtěla jsem aby ti její duch slyšel..
~~~~~~~
Děkuji za přečtení <33
Asi když si to čtěte také se tak necítíte, nebo možná ano, ale já když to píšu tak si to živě predstavuju a pak.. pak mi to je samo o sobě líto
1 251 slov