-Emily-
Srdce mi vynechalo dva údery, když se dveře otevřely a dovnitř vešla vysoká osoba zahalená ve tmě.
V ten moment jsem litovala, že jsem alespoň nezalezla do nejbližšího kouta, protože strach, který se mě zmocnil, byl nezvladatelný.
Adrenalin mi pumpoval do těla takovou rychlostí, že jsem málem ztratila kontrolu nad nohama, a skácela se k zemi.
Když ten člověk vešel do místnosti a zavřel za sebou dveře, rozeznala jsem jeho rysy.
Byl to muž, vysoký, v tmavém perfektně sedícím obleku a slabé světlo mi dovolovalo zahledět se i do jeho tváře.
Měl tvrdé rysy, ale přitom vypadal...klidně.
Když mě zaregistroval, prvně se mu na tváři objevilo udivení, poté se ale jeho výraz změnil na hravý.
Na sucho jsem polkla. Něco na něm bylo, Něco, co mi nedovolovalo zůstat klidnou.
A nebylo to jenom kvůli tomu, že se mě nejspíš každou vteřinou chystal zabít.
„Ehm, j-já, já."
Místností byla cítit jeho silná, ale přesto decentní vůně. Slova se mi zasekla na jazyku a já začala panikařit.
Když jsem sem šla, věděla jsem, že riskuju svůj vlastní život, ale nejspíš jsem to nebrala tak vážně, aspoň ne do teď.
Tak moc jsem chtěla najít Jasona, že jsem zapomněla racionálně myslet.
I kdybych si vymyslela nějakou příhodnou historku, jak jsem se uprostřed noci dostala do jeho kanceláře, štos ukradených papírů, které jsem svírala v ruce, by mi nejspíš moc nepomohl.
„Omlouvám se, ale nejspíš jsem na naši pozdní schůzku dočista zapomněl."
Promluvil a mmě naskočila po těle husí kůže. Musel mluvit s tou sekretářkou.
Měl výrazný britský přízvuk, který jeho hlasu jasně imponoval.
Takže tohle je Christopher Morgan.
Zamyslela jsem se a chtě nechtě jsem si ho musela ještě jednou prohlédnout.
Nejspíš si toho všiml, protože se samolibě pousmál a pomalým krokem mě obešel.
Stála jsem pořád na tom stejném místě a připadala si jako nějaká lovná zvěř.
Elegantně se posadil do svého křesla a já se za ním otočila, čímž jsem byla opět nucena čelit jeho zlověstným očím.
„Co pro vás můžu udělat slečno...?"
Zarazila jsem se. Přece mu nebudu dávat své jméno.
„Ehm, Stone."
Moje podvědomí mi právě dalo bolestivou facku.
Stone? Stone? To jako vážně?!
Já se sama sobě snad zdám.
Nebyla žádná naděje, že by si toho, co jsem držela v ruce, nevšiml.
Měla jsem to spočítané. Už jenom odpočítával minuty, do mého žalostného konce.
„Odpovíte na moji otázku, slečno Stoneová?"
Vyslovil to jméno, jako kdyby se mi vysmíval. Jako kdyby mě znal a věděl, že to byla lež.
Nesmysl. Nikdy předtím jsem ho neviděla.
„Ano, samozřejmě, já jen..."
„Doufám, že si uvědomujete, že neoprávněný vstup do mé kanceláře je trestný čin."
Mluvil tak klidně, až mě to vytáčelo. Dával mi tak jasně najevo, že on je ten, kdo to má pod kontrolou.
„Vaše sekretářka mě sem poslala." Ohradila jsem se.
Bylo to, jako dráždit hada bosou nohou, ale já se pořád nehodlala vzdát bez boje.
I když mi tenhle člověk naháněl hrůzu, jako jsem nikdy předtím nezažila, i když mě nějakým zvrhlým způsobem nutil cítit potřebu ukázat mu respekt.
Žádný si nezasloužil. Prodával drogy a stoprocentně neměl problém někoho zabít.
Někoho, třeba mě.
Tenhle člověk byl netvor a já byla sama v jeho kanceláři, v jeho firmě a v jeho moci.
Tos to teda vymyslela.
Vyhubovala jsem si v duchu.
„U soudu to bude moje slovo proti vašemu."
Počkat cože? U soudu?
Chce mě žalovat za neoprávněné vniknutí? Vážně?
Téměř mě to donutilo se ironicky zasmát.
Jenom si s tebou hraje.
Okřiklo mě moje podvědomí a mělo pravdu.
„Přestaňte s těmi kraviny a už to prostě udělejte."
Ani jsem nevěděla, jak to ze mě vylítlo, ale stalo se.
Ty slova jsem litovala hned, jak jsem je vyslovila na hlas. Prakticky to byla pozvánka k mé vraždě.
„Udělat co?"
Zašklebil se a na tváři měl arogantní výraz.
Neměla jsem energii zopakovat to a ani jsem nechtěla, nechtěla jsem hrát jeho hru. Nechtěla jsem mu ukázat, jak zoufalá jsem ve skutečnosti byla.
Takovýhle chlapi mají rádi odvažný holky, nebo snad ne?
Jestli chce odvážnou holku, dám mu odvážnou holku.
Pustila jsem papíry k zemi a přistoupila jsem blíž k jeho stolu. Nechápavě mě sledoval.
Rozepnula jsem si kabát a hodila ho na křeslo, které stálo kousek vedle.
Možná jsem byla pronásledovaná starými démony z minulosti, ale úplná stydlivka jsem nebyla. Všechny mé negativní pocity jsem si držela hezky vevnitř, a když jsem mohla, vypustila jsem je ven v těch nejužitečnějších situacích.
Naklonila jsem se co nejblíž a doufala, že se mi mezitím už namokřené vlasy nezvlnily a že to pořád bude mít nějaký efekt.
„Chcete, abych vám odpověděla na otázku? Zeptejte se na tu správnou."
Řekla jsem to tím nejvíc erotičtějším hlasem, který jsem v téhle situaci dokázala vykouzlit a snažila se zůstat v klidu.
Moje oči bloudily po předmětu, kterým bych ho mohla uhodit a utéct, ale nic v přijatelné blízkosti jsem neviděla.
„A ta zní?"
Nedokázala jsem posoudit, jestli byl přímo nadržený, ale rozhodně neztratil zájem.
Byl natolik tajemný a matoucí, že z jeho obličeje nešlo skoro nic uhádnout, nejspíš to dělal schválně.
„Ta zní...-"
Chtěla jsem dokončit větu, když se dveře znovu otevřely a chytily oba naše pohledy.
Stál tam další muž a díky světlu, které tentokrát vycházelo z chodby, byla jeho tvář už jasně vidět.
Významně se podíval na Morgana a potom na mě.
Znovu jsem pomalu začínala šílet.
„Vypadá to, že mi to budete muset doříct jindy."
Pronesl a než jsem se nadála, stál za mnou.
Nestihla jsem ani reagovat na jeho nepříjemně rychlý přesun, když jsem ucítila ostrou bolest na krku.
Ten hajzl.
Musel ze stolu vytáhnout nějakou injekci.
Snažila jsem se okolo sebe máchat rukama ale marně, pomalu jsem ztrácela stabilitu a nakonec mu spadla do náruče.
Poslední věc, kterou jsem viděla, před tím než mojí mysl zaplavila prázdnota, byl jeho obličej.
Jeho vážný obličej a jeho velké tmavé oči, které bedlivě studovaly moje bezmocné tělo.
Pak už jsem měla před očima jenom tmu.
-----------------------------------------------------------------
Vote+Comment♡
Konečně se tihle dva potkali^^
Ps- Tahle kapitola je stejně jako prolog psaná z pohledu Emily...každou cca. desátou kapitolu, nějaký ten pohled bude;-)