Mohla bych lhát a říct, že mě to nebolelo.
Občas je nic lepší než to něco, o kterém vlastně nevíme nic.
Nikdy jsem se nesvěřovala. Byla to jedna z těch věcí, které mě děsily. A asi nemám žádné logické vysvětlení, ten strach tam zkrátka byl. V zadu, uvnitř mé hlavy a čím víc jsem se snažila mluvit, tím méně slov existovalo pro to, abych popsala, jak se vlastně cítím.
A jednou, když jsem se pohádala se svou mámou...
Docházelo mi, že nemám žádnou šanci. Že ať udělám cokoliv, vždycky se najde něco, co použije proti mně.
Zpochybňovala každé mé rozhodnutí, třásla mým nitrem a já se rozpadala kousek po kousku.
Pohádali jsme se.
Vyčítala mi mé rány, ale neměla to být ona, kdo mě před nimi měl chránit?
Vyčítala mi mé slzy, ale neměla to být ona, kdo jim měl zabránit?
Vyčítala mi mé omluvy, ale neměla mne spíš víc poslouchat?
Mohla bych lhát a říct, že mě to nebolelo.
Občas je nic lepší než to něco, o kterém vlastně nevíme nic.
A já pak stála před zrcadlem a dívala se na svůj odraz.
Zlomeně jsem si utírala slzy a ptala se, jestli jsem opravdu tak moc k ničemu.
Dýchala jsem, co mi plíce stačily a stejně...
Vysíleně jsem spadla na zem.
Zlomeně jsem si utírala slzy a ptala se, jestli jsem opravdu tak moc k ničemu.
Vím to.
Bylo to špatné.
Ale o čem tohle je?
Někdy...
Je potřeba, abychom odložili své brnění a ukázali se ostatním i se svými chybami.
Vím to.
Bylo to špatné.
Pomalu ale jistě jsem si ten kus kovu zařezávala do své kůže a plakala.
A znovu a znovu, jen abych ulevila své hlavě. Té nezkrocené bouři, která se uvnitř mně odehrávala.
Nebyla jsem dost dobrá.
Dost dobrý hráč ani bojovník.
Mohla bych lhát a říct, že mě to nebolelo.
Občas je nic lepší než to něco, o kterém vlastně nevíme nic.