„Řekni mi něco o své mámě. O své rodině...‟
„A co by si chtěl slyšet?‟
„Všechno.‟
„Já a má máma...jsme obě z jiného těsta. V tom bude asi kámen úrazu. Někdy mám pocit, že...se snaží nevidět mé problémy. Podle ní jsem jen puberťačka, která o životě neví nic.‟
„A tvůj táta? Sourozenci?‟
„Nemám nikoho jiného. Táta od nás odešel, když jsem byla malá.‟
„Zkoušela si o svých problémech mluvit se svou mámou?‟
„Jasně, myslí si, že je to jen nějaká dočasná fáze. Že o nic nejde a snažím se na sebe upozornit.‟
„A ty?‟
„Co já?‟
„Co pro tebe tvé jizvy znamenají.‟
„Každá z nich je důkazem nějakého selhání. Každá z nich je něčím otiskem. Vždy když mi někdo ublížil, třeba i slovem...vrylo se mi to do paměti, ale uvnitř jsem to nedokázala potlačit a tak...jsem si ta slova vryla do kůže.‟
„Pomáhá to?‟
„Ne...už ne. Už jsem zničená fyzicky i psychicky. Můj život je jeden velký koloběh a já z něho nemůžu ven. Lidi se na mě dívají skrz prsty. Je těžké mluvit, když jsi ztratil hlas. Pořád se na každého usmívat, jakoby se nic nedělo, pořád odpovídat "dobře" jako nějaký robot. Pořád se snažit, aby byli lidi kolem šťastní...ale kdy budu šťastná já, Dory?‟
„Až své štěstí najdeš, růžičko. Pokud jsi vydržela do téhle chvíle, vydržíš ještě dlouho. A máš mě.‟
„Takže už hledat nemusím?‟
„Co tím myslíš?‟
„Nic.‟
Pokud měla jeho, své štěstí už našla.