Dívala se, jak slunce pozvolna zapadá za horizont a smutně si povzdechla. Hlavou se jí přitom honilo tolik různých myšlenek, že na malý okamžik zapomněla, že má vedle sebe svého slavíka. Ten posedával zkroušeně vedle a sledoval svou růži. Lhal by, kdyby řekl, že se nestydí za svůj noční telefonát.
Byli za městem. Seděli na louce za nedalekým nádražím, kam chodívala, když jí bylo smutno, jenomže tentokrát za její náladu mohl opět on. Ten černovlasý démon, co se usmíval a ona nevěděla proč.
„Proč se tak směješ? Je něco vtipného na tom, že ses tolik opil? Mohlo se ti něco stát, Theodore.‟
„Mhmm...‟
„Jednu ti vrazím, pokud se budeš usmívat dál. Není to vůbec vtipné!‟
„Bála ses o mě?‟
„Ovšem že ano! Málem jsem dostala infarkt!‟
„Takže už se nezlobíš?‟
„Za co?‟
„Za mé lhaní.‟
„Já ale nikdy neřekla, že se zlobím.‟
„Proč jsi tedy...‟
„Na některé věci potřebuje člověk čas. A já ztratila kluka, se kterým jsem chodila pomalu rok a půl.‟
„Omlouvám se, princezno.‟
„Měl jsi pravdu, Dory.‟
„S čím?‟
„Lhala jsem sama sobě a nejvíc tím ubližovala hlavně tobě.‟
„Nechápu tě.‟
„Já vím, že ne.‟
„Co ty jizvy na krku, princezno? ‟
Neodpověděla, jen se na něho zničeně podívala. On byl čestný člověk. Obdivovala jeho trpělivost, to s jak dokázal být klidný a něžný k lidem, které měl rád. Dokázala by to i ona? Milovat beze strachu stejně jako on?
„Mám zlomené srdce, Dory a přesto...necítím žádnou bolest.‟
„Jsem tady.‟
Vzlykla a a vložila se mu do náruče. Milovala Caleba málo? Brečela kvůli vlastní hrdosti, nikoliv kvůli němu. Co bylo špatně?
A její slavík, proč ho do sebe vůbec odháněla? Jeho ruce putovaly z jejích vlasů na tvář a on se tiše zasmál, když se k němu natiskla víc. Tělem jí projelo mravenčení, jakmile své rty přiložil na její čelo.
„A zůstaneš?‟
„Napořád.‟