Když tak přemýšlím, tak Dana mohli aspoň znásilnit, aby Chrisovi došlo, co proved...( - _ - )
Bylo to snad poprvé, co jsem cítil teplo.
Narodil jsem se mrtvý, takže nevím, jaké to je. Nedovedu vám popsat, co to je "teplo", protože to nevím. Nemám ani jak to vědět. Moje kůže je ledová, mé tělo nehřeje. Mé tělo je mrtvolně chladné, protože jsem mrtvý.
Ale teď mnou v pomalých jemných návalech cosi putovalo. Jako bych na sklonku své existence dostal možnost okusit, jaké to je žít. Začalo to v hrudi a postupnou difuzí se mi to dostalo až do špiček prstů na nohou. Cítil jsem horkost. Nebylo to teplo pozřené krve, ale zároveň to nebyl spalující žár slunce.
Nevím, co to bylo. Jako kdyby mi v útrobách hořel cizí plamínek.
Věděl jsem, že si takhle poležím ještě dlouho, protože jsem se neměl jak zahojit.
Teď jsem se nacházel v předsmrtném stavu. Nebyl to ten klasický předsmrtný stav, co zažívají umírající lidé; ten, na který jsem byl zvyklý.
Bylo to jiné. Delší.
I v tom temnu jsem zavřel oči a hleděl do tmy. Nechal se jí obalit. Obklopit.
A to teplo pomalu vyprchávalo. Mé tělo se vracelo zpět do své mrtvé podoby.
"Jestli se neprobereš..." zaslechl jsem jako by odevšad. Jako kdyby ten hlas mluvil skrz tucet reproduktorů, co visely kolem mě. "Tak ti nikdy neodpustím."
Cítil jsem, jak mi něco káplo na tvář. A pak znova. Tekutina ze mě stékala jak kapičky deště.
Pomalu jsem otevřel oči. Viděl jsem rozmazaně. Vlastně jsem viděl jen jakousi siluetu malého těla, co mi klečelo u hlavy.
Nevědomky jsem k němu natáhl ruku. Chytil jsem jej za obličej a pohladil ho. Jemná kůže se mi pod prsty zachvěla, jak začal vzlykat. "Dane," vyřkl jsem jeho jméno skřehotavě.
Chlapec se třásl, zatímco já se pomalu zvedal na loktech. Několikrát jsem musel zatřást hlavou, aby se můj zrak vrátil do normálu. "Proč brečíš?" ptal jsem se.
"Ty jsi takový idiot," vydechl chlapec, než se mi vrhnul kolem krku. Cítil jsem, jak se mi nějaké další tekutina vsákla do límečku košile. "Tohle nesmíš dělat," plakalo mládě.
Něžně jsem jej chytil za poraněnou ruku a přitáhl si ji ke tváři. V předloktí měl hlubokou ránu, kterou si sám způsobil nějakým předmětem. Beze slova jsem si jeho paži přitáhl k ústům a nechal svůj jed, aby konal svou práci.
Daniel pořád plakal. Teď už seděl na patách a brada se mu třásla, když jsem zaceloval jeho ránu. Tmavé oči měl už teď opuchlé, jak z nich neustále padaly slzy.
"Neměl jsi pro mě chodit," zahuhlal pak, načež sklopil hlavu. Slzy mu kapaly do klína.
Pustil jsem jeho paži. "Neměl jsem tě nechat odejít," zahuhlal jsem zase já. Mé tělo s radostí přijalo všechnu krev, kterou mi ten kluk nabídl, a tak se dalo do hojení sebe samotného.
Daniel tiše plakal. Ramena se mu otřásala a jeho slzy neustávaly "Dane," vyslovil jsem jeho jméno a natáhl se k jeho bradě, abych mu mohl zaklonit hlavu.
Daniel se mi vysmýkl a postavil se na nohy. "Ne," řekl, otáčejíc se ode mě. "Už jsme si to všechno vyříkali, takže...je jasný, že..." zarazil se. "Vrátím se domů," zahuhlal.
"Domů kam?" ptal jsem se, když jsem se sám stavěl na nohy.
"Do sirotčince," sklopil hlavu.
Viděl jsem ho. Viděl jsem to slabé smrtelné dítě. Viděl jsem ho umírat, ale teď je tady.
"Danieli," řekl jsem jeho jméno a udělal několik kroků k němu. Natáhl jsem se po jeho paži a chytil jej za loket. "Poslouchej-"
"NE!" vyškubl se mi znova. "Tohle mi nedělej, Chrisi," řekl roztřeseným hlasem. "Nemůžu tu být," rozhodl se nakonec, než udělal několik krátkých kroků ke dveřím.
Chudáček sotva chytil za kliku, než jsem k němu přiskočil. Rukou jsem udeřil do dřeva, až se z toho zachvěly plameny pochodní. "Nedovolím ti odejít."
"Chci...zrušit naši domluvu," špitl slabě.
Natiskl jsem se na něj trošku víc a nasál do nosu jeho nonexistentní pach. "Tady o žádnou domluvu nejde, Danieli. Nenechám tě odejít," zopakoval jsem tišeji. Rukou jsem ze dřeva sjel na jeho zápěstí.
"Proč mi to děláš?" zeptal se zmučeně.
"Jsi můj smrtelník."
"Už ne," zavrtěl hlavou polekaně.
"Z mé strany se nic nemění. Pořád jsi můj a já nikomu nedovolím, aby mi tě vzal," zavrčel jsem a nahnul se k jeho krku. Ukazováčkem jsem z jeho šíje odhrnul hnědé kadeře.
"Nedělej to," kníkl. "Přestaň."
"Nemůžu ti slíbil tak hluboké city, jako je láska, ale..." začal jsem, ale nevěděl jak pokračovat. "Když jsem tě viděl umírat, málem jsem zemřel taky," přiznal jsem polohlasně.
"Co to má znamenat?" ptal se Daniel nechápavě, načež popotáhl.
"To nevím," přiznal jsem a jemně přitiskl své rty k jeho bělostnému krku.
Chlapec se otřásl a otočil se čelem ke mně. "Tohle nesmíš dělat, Christophere," zahleděl se mi do očí. "Přesně tohle si pak každý normální člověk vyloží špatně."
Naklonil jsem hlavu a zahleděl se na své zvířátko. Jak na mě vzpurně kouká. Jak má zrychlený dech. Jak se jeho drobné tělíčko třese.
Natáhl jsem paži k jeho obličeji a ukazováčkem mu přejel po čelisti. "Třeba to nebylo úplně špatně..."
Daniel náhle zrudl jak rajče a okamžitě sklopil hlavu. "Tohle je moc, Chrisi," vzpouzel se znova, ale to už jsem jej násilím donutil zaklonit hlavu a přitiskl své rty na jeho.
Smrtelník se mě snažil přetlačit a odtrhnout se; snažil se mi zabránit v polibku. Všechno to bylo k ničemu.
Volnou rukou jsem se omotal kolem jeho holého pasu a přitáhl si ho k sobě blíž. Daniel se prohýbal, jak mi chtěl být co nejdál, ale já jej držel až moc pevně.
Chlapec mi zarýval nehty do ramena a mručel do polibku.
Když jsem se po značné chvíli odtáhl a dovolil mu se nadechnout, chlapec si rozčileně zakryl ústa.
"Nikdy jsi pro mě nebyl jen tělo, Dane," zahuhlal jsem, naklánějíc se blíž k němu. "Myslel jsem si, že ano. Věřil jsem tomu. Nechtěl jsem tě pro nic víc než tvou krev," vysvětloval jsem.
"Neříkej mi to," otočil se ode mě. "Já to všechno vím, tak mi to neříkej!"
"Možná jsou mé záměry dost přízemní a já jsem jen sobecký idiot, ale to nic nemění na tom, že tě chci pro sebe. Ale fakt nechci jen tělo, Dane. Chci okupovat všechny tvé myšlenky," políbil jsem ho na čelo, "vzpomínky," na nos, "srdce," dořekl jsem a znova jej políbil na rty. Jen lehce.
Daniel sklopil hlavu. "Ty jsi odporný," řekl. "Tohle všechno po mně chceš? A co čekáš, že budu dělat?"
Pohladil jsem ho po tváři a zahleděl se mu hluboko do očí. "Chci, abys do mě byl zamilovaný. Abys po mně toužil. Aby tě bolela každá vteřina, kdy s tebou nejsem."
Dan vyvalil oči a okamžitě zrudl i na uších. "Proč to chceš?" zavrčel. "Před chvílí jsi mi tvrdil, že přesně o tohle ti nejde."
"Protože jsem sobecký idiot," zopakoval jsem a pokrčil rameny.
Mládě sklopilo hlavu a zaťalo své drobné ručičky v pěst.
"Dane," vyslovil jsem jeho jméno opatrně.
Chlapec švihem zaklonil hlavu a zakoukal se na mě. "Já nejsem hračka, Chrisi," řekl pevně.
"To já vím," přitakal jsem.
"Nechci skončit tak, že mě odhodíš, jakmile tě přestanu bavit. Nechci být...další jméno na seznamu."
Naklonil jsem hlavu. "Hlavně ty by sis měl hodně rychle rozmyslet, jestli z toho nechceš vycouvat," řekl jsem tišeji.
Kluk suše polkl a chvíli na mě jen tak koukal. Až pak jen slabě zavrtěl hlavou. "Nechci," řekl tiše.
Jako by do mě udeřil blesk či mi do zad kopl divoký hřebec; já své tělo mrskl na to menší a oba nás přirazil ke dveřím. Další, stejně tak hlasitá rána se ozvala místností.
Daniel zaúpěl a své drobné ruce mi na obranu přitlačil ke hrudi, ale já byl na něj moc silný.
Propojil jsem naše rty v divokém a naléhavém polibku. Chlapec pode mnou balancoval na špičkách, jak jsem jej tiskl ke dveřím. Zvuky, které z něj vycházely, byly jak hudba.
Naše jazyky se o sebe urputně otíraly. Danielovy ruce se mi zarývaly do hrudi a já byl až přehnaně rád, že jej držím u sebe.
Odtáhl jsem se od smrtelníka a dal mu prostor pro oddych.
Chlapec doslova hltal veškerý vzduch, co mohl.
"Půjdeme domů, co ty na to?" zeptal jsem se, načež jsem se čelem opřel o to jeho.
Daniel jen slabě přikývl.